Prolínání Světů

Konference PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ o třetím zářijovém víkendu zase jednou po strop naplnila sál
v krásnolipském Domě Českého Švýcarska. Já vím, je to akce, která probíhá jen jednou ročně, navíc bývá
dlouho dopředu beznadějně vyprodaná – tak co s tím ve Škapulíři… Jenomže když ona je právě tahle
konference pro region Českého nizozemí tak signifikantní, že nezmínit ji, znamenalo by nepochopit, jak
to tady u nás chodí. Že je v kraji od Dolní Poustevny po Varnsdorf jedinečná příroda, o tom ve Škapulíři
píšu od počátku. Oni jsou tu ale především jedineční a pozoruhodní lidé, velmi aktivní a invenční
komunity. Skupiny lidí, kteří nerezignují na smysluplnost života, kteří si dávno zvykli nečekat, co se pro
ně udělá jinde (a už vůbec ne v Praze), ale sami vytvářejí platformy pro setkávání, a ještě je naplňují
tématy, která jsou pro život podstatná. A nádavkem – tahle konference je nezbytná i k tomu, abyste
alespoň nahlédli do bohatého vnitřního života rodiny, která vám v Bohemian Cottage nabízí o mnoho víc
než jen ubytování v neběžném penzionu. A tak vás zvu – alespoň zprostředkovaně – k návštěvě světů,
které se už podesáté prolnuly.

Na úplném začátku byla tentokrát šťastná nehoda. Irena Kubicová, původkyně celé myšlenky a
každoroční dramaturgyně a organizátorka, měla náhle o jednoho přednášejícího víc, než kolik se jich do
sobotního dne mohlo vejít. Kdo někdy dával něco takhle velkého dohromady, dobře ví, že musí mít
neustále rezervu, kdyby někdo nemohl. Hm – a pak najednou jako z udělání můžou všichni. A tak se
Prolínání světů prolnulo do dalšího dne. A o pátečním podvečeru bylo už po pár minutách jasno, že to
byla vážně výhra v loterii.

Tomáš Feřtek byl úžasný. V oblasti vzdělávání se pohybuje dlouhá léta a vidí ho nikoli zpoza katedry, ale z výrazného nadhledu. On to byl, kdo před časem přišel se scénářem pozoruhodného původního seriálu Ochránce o školním ombudsmanovi, který pořádně rozvířil hladinu pedagogické branže. Tomáš naprosto jednoduše vysvětlil, v čem že jsou dnešní děti stejné a v čem jiné než ty, které chodily do školy za mocnářství, respektive než my, když jsme byli malí, a pak rozevřel celou škálu nových trendů v českém školství. Začalo to několika osamělými pochodněmi, ale dnes už ohně hoří na docela dosti místech. Dost často tak trochu navzdory rodičům, kteří někdy hlasitě kážou pokrok, ale žijí v kleci retro školství, jehož jsou sami produkty.

Tak snad není zase tak daleko doba, kdy přestaneme být obětmi průmyslové revoluce a nebudeme už
vzdělané lidi vyrábět jako na běžícím páse a při výstupních kontrolách poměřovat, jak moc se povedlo
narvat je beze zbytku do jednoho kadlubu, ale přijmeme princip zemědělský a začneme je pěstovat
s vědomím, že každá rostlina potřebuje jiný druh péče a každá se také dokáže odměnit jiným květem
nebo plody. Tomáš Feřtek nesmírně kultivovaně, s dokonalou kontrolou své přebohaté slovní zásoby,
pozotvíral témata, která budeme muset řešit ať chceme nebo ne. A já doufám, že spíše chceme.

Na druhý den začal se sál Domu Českého Švýcarska plnit a plnil se a plnil, až byla obsazena každičká židle.
Páteční předehra poprvé zarezonovala motivem kruhu. Školní rok je takovým kruhem, kolem, které se
rok, co rok otáčí, ale v něm, jako veverky v bubnu, melou se pokaždé jiné děti. Páteční večer byl o tom,
jak děti vypustit z křeččího kola a vpustit je do kruhu svébytných bytostí různého věku, které si zaslouží
úctu a ne rákosku, důvěru, a ne apriorní despekt, bytostí, které nemohou za chyby, ambice ani agresivitu
svých rodičů a které mají dostat šanci jít cestou, která nebude kopírovat omyly – a nechtějí-li, pak ani
úspěchy – jejich rodičů.

Sobota ve znamení kruhu už začala. Hanka Zemanová ho do sálu vnesla s takovou přirozeností, až to bralo dech. Autorka dvou biokuchařek a strhující knížky Rytmus roku, není žádný ekobiogreendia fanatik. Naopak. Její klidné a jaksi samozřejmé líčení naší závislosti na koloběhu přírody, přirozenosti využívání toho, co roste kolem nás, kreativity při nakládání s tím, schopnosti přijmout rytmus roku a stát se jeho součástí, neprotivit se mu a nehřešit hysterickým pracovním nasazením ani neschopností vnímat přítomný okamžik – to všechno bylo až zarážejícím způsobem samozřejmé. Měl jsem pocit, že moje duše to už dávno ví, ale já že dělám všechno proto, abych se takovému rytmu života bránil. A že já sice hledám, ale Hanka Zemanová nalézá.

Hanka mě nabíjela pozitivitou, nadějí a touhou podlehnout té přirozenosti. A jak jsem tak pozoroval ostatní, byli na tom stejně. Jestli už někde červenají šípky, obávám se, že se o ně zítra na kraji lesa porveme.

Mezi jednotlivými přednáškami bylo možné jen tak zažívat slyšené a viděné, ale také podniknout několikakrokovou výpravu do koutků, v nichž zajímaví a na Prolínání tak či onak napojení lidé, prodávali zajímavé a smysluplné věci. Tak do předsálí například doplula Papírová loď, knihkupectví, které už nějaký čas ve svých domovských přístavech Rumburku a Varnsdorfu křižuje proti proudu knihTupecké šedi, trestuhodné neznalosti a naprosté lhostejnosti. Projekt dvou mladých lidí, Veroniky a Jana Uhrových, to je knihkupectví, jak si ho každý milovník literatury představuje. Tady vědí, co prodávají. Tady jsou schopni rozlišit, doporučit, poradit, ukázat. Tady vám ke knížce z horních příček prodejní hitparády nepřihodí kilo banánů a jogurt. Tady vás dokážou nadchnout a strhnout vlastním nadšením a přehledem. Tady nejste kupujícími, tady jste objeviteli.

Koupit se tu dalo leccos, ale o jediné z těch věcí byste nemohli říci, že nepatří do kruhu Prolínání světů. A přitom – znáte to – uděláte na náměstí jarmark a chcete, aby tam byli jen prodejci vkusných a půvabných věcí – a hele, najednou je tam kdejaký kýč, ani nevíte, jak se tam dostal. Irena Kubicová to dokáže uhlídat. Kdo je sem pozván, musí si svou účast zasloužit vkusem, invencí a originalitou.

V letošním Prolínání, jak ještě seznáte, byla dosti často řeč o vztahu k dětem, zodpovědnosti za ně, ale také jejich vlastní zodpovědnosti, o příležitostech, které bychom jim měli dávat, aby mohly dospívat důstojně a po svém. Irena a Aleš Kubicovi nekážou vodu a nepijí víno. Kdykoli potkám jejich děti, jsem nadšený, jak přirozeně a rovně rostou. No řekněte, proč vytěsňovat čtrnáctiletou holku a říkat jí – „Hele, my teď máme to Prolínání, tak se nějak zabav, my se ti pak zase budeme věnovat…“ Ne. Ema měla chuť se do Prolínání zapojit, a tak si tu zřídila obchůdek s máminou poezií svou vlastnoručně vyrobenou koupelovou solí. Proč to vlastně takhle neděláme všichni?

Pak se v Prolínání světů roztočil další kruh, tentokrát zdánlivě bludný. Pavel Rataj, psycholog a vyhledávaný párový terapeut v podstatě formou brilantní stand up comedy střílel do publika jednu otázku za druhou a torpédoval současnou vztahovou realitu. Úplně mě sundal. Měl jsem pocit, že úloha nemá řešení a že všechna zranění, která si neseme z dětství i z předešlých vztahů dáváme sežrat svým současným partnerům a tím své vztahy odsuzujeme k zániku.

Koneckonců, sám Pavel Rataj o tom vzápětí napsal na svůj fejsbuk: „Zahltil jsem odvážné přítomné otázkami, jejichž cílem bylo jediné: Vytvořit silný dotyk a narušit vnitřní stereotypy a představy o spokojenosti v dlouhodobých vztazích. Přijel jsem s vírou, že místo konzumních rad a návodů zkusím oslovit, probudit, provokovat, posílit či dotknout se aspoň jednoho z přítomných… Tak uvidíme, zda se prolnutí podařilo.“ No, dost možná jsem právě tím jedním já. Hned na druhý den ráno, s odstupem noci, došlo mi, že nešlo o ironickou diagnózu bez možnosti léčby, ale že každá z chyb, kterou Pavel Rataj popsal, se dá obrátit v pozitivní chování. Najednou mi to dalo dokonalý smysl.

Myslím, že je svrchovaně načase představit vám člověka, který se stal (už poněkolikáté) perfektním tmelem dne. Přednášky sice na sebe dost nepochopitelně navazovaly, co neřekl jeden, dořekl druhý, aniž věděli, co budou říkat ti druzí, ale bez Martina Růžičky by celý program nebyl tak souladný a neměl tak samozřejmý a vlídný spád. Martin je démon, fakt. Velmi talentovaný herec, zpěvák, který se živí marketingem, ve kterém je taky skvělý. To se to tak prostě někdy sejde, pámbu sedí na trámu a hází talenty pořád na jedno místo…

Viděl jsem Martina moderovat kdeco – a vždycky byl jiný, vždycky vtipný a pohotový, vždycky ale sloužil dané věci a neměl sebemenší tendenci ukrást si program pro sebe. To je vzácné a já ho za to velmi ctím. Jeho příprava je vážně perfektní. Malý důkaz: když se mu o jednom z přednášejících – Ronu Clarkovi – nepodařilo na webu nic najít, protože šlo de facto „jen“ o muže obecného, manžela poslední z přednášejících, jakkoli také mentora, vyšvihl dokonalý portrét Rona Clarka, sportovce, držitele sedmnácti světových rekordů, a když publikum stáčelo obdivné pohledy k nic netušícímu Ronovi, zakončil tirádu slovy: „A zemřel před pěti lety… protože to je totiž úplně jiný Ron Clarke! Brilantní, vtipné, nápadité. Ke každé přednášce si navíc připravil autorskou píseň, kterou toho kterého přednášejícího uvedl – a taky sestřelil, protože většinou bylo třeba chvíli počkat, až se přednášející uklidní po záchvatu smíchu.

Pak už přišel jeden z vrcholů konference. Milli Janatkovou mám moc rád jako autorku a zpěvačku, její desky poslouchám dost často. Navíc maluje – a zase dobře, její akvarely mají duši. Vůbec jsem netušil, že jejím životním partnerem je Kuba Neubert, který je od narození stižen dětskou obrnou. Možná, kdyby to nebylo zrovna před tímhle sofistikovaný fórem, způsobilo by to – pořád ještě – minimálně rozpaky. Tady ne. Oni taky Milli s Kubou a čtyřměsíčním štěnětem Ferdou, během prvních několika slov otevřeli svůj svět a vysvětlili, že navzdory mnoha předsudkům, se kterými se potkávají, nežijí uzavřeni v kruhu, že jejich pestré a bohaté světy se prolínají – svět kumštu a IT, kterému se věnuje Kuba, svět hendikepovaných a svět nás ostatních, jejichž postižené není tak viditelné, a v neposlední řadě i svět Milli a Kuby. Tohle – pro mnohého naprosto nepředstavitelné – prolínání se po pár minutách ukázalo jako úplně přirozené, bez gest a kalkulů. Prostě jsou spolu, protože spolu být chtějí a jakkoli o lásce přímo nehovořili, byla přítomna velmi viditelně.

Irenka mě požádala, abych celou akci nafotil. Teprve teď se přiznám, že jsem měl zadek stažený a čelo opocené. Necítím se být fotografem. Ale chápu, proč to po mě chtěla. Jestli mi bylo něco dáno, umím se dívat a zachycovat podstatu věcí. Kvalitu a profi úroveň fotek vezmi čert, mně jde o obsah. A jestli si z těch stovek fotek, co jsem na konferenci udělal některé opravdu vážím, pak téhle. Je v ní všechno. Pokud se na ni dobře zadíváte, spolknete většinu otázek, které vás ještě před chvílí napadaly. A dost možná budete i trošku závidět. Přejícně, samo sebou.

Záživnými přednáškami sytí se duše a tělo číhá na příležitost. Ta přišla při obědové pauze. Krásná Lípa je naštěstí ostrůvek pozitivní deviace, turistická infrastruktura je tu dosti rozvinutá, a tak bylo, kam jít. Nejčastěji – a to už od rána – se ovšem vybíhalo do blízké kavárny Ateliér, kde Jitka a Miloš Kubištovi připravili pokrmy i nápoje, které se velmi příjemně prolínaly s tím, co se odehrávalo v přednáškovém sále.

Dýňovka, tažín, kuskus s ratatoulí, kiš kiš kiš, mátový čaj… A nádavkem příjemné prostředí pro debatu o tom, co zrovna bylo a za chvíli bude.

Po obědě místo klidného zažití, smršť. Živel. Tonička Nyass, zpěvačka, muzikantka a brain based koučka během vteřiny zalila sál nádhernou vlnou energie, která se zmocnila všech, i těch spíše do sebe uzavřených. Tony je otevřela jak konzervu s lančmítem. Proud jejích slov, gesta, mimika, ach, jak to bylo nakažlivé… I to přesvědčení, že člověk dokáže cokoli, že ztrapnit se je nádherné, že kdo neotevře dveře, nemůže vejít. Že touha po minimalismu a život narvaný k prasknutí se nevylučují. Že pravá hemisféra je planeta nekonečně hluboké fantazie a že žít se dá i víc životů najednou.