Zkuste slovo amazing vyslovit. Nechat ho zaznít. Dát mu energii puknutí, výbušnosti a slyšet ho. Má jiskru, lesk a sílu, pokud mu je dáme. Půjčujeme si ho, abychom označili něco výjimečného. Proč ne. Chyťme moment, kdy nám spadne brada. Z krásy. Estetiky. Umu. Překvapení. Jenže čím častěji ho používáme, tím víc se vzdaluje tomu, co může znamenat. Tomu Vzácnému.
Dokonalost
Ve světě, který pořád jede na palivo silných impulzů, rychlých trendů, množství zážitků je stinná stránka všeho amazing potřeba ohromit, a to víc než minule, víc než ten druhý, víc než my sami před nedávnem. Amazing káva, jídlo, místo, džíny, výlet…Je to velké, velkolepé. Má to šmrnc a odlišuje od průměru. Roztáčí obrátky touhy se zlepšovat a být vidět. Vše má svůj potenciál k růstu, v pořádku, ale jak se říká, čeho je moc…to začne unavovat, nudit, dráždit, zevšední a my chceme víc a víc…amazing zážitků, symbolů, věcí a míst. A nebývá to vědomé, stane se to mnohdy velmi sofistikovaně, jakoby nic.
Jinakost
Na slovo amazing se pojďme podívat spíše jako na něco, co jde vyslovit i pomaleji. Vymazlit si to slovo mezi rty. Amazing…. každou hlásku vychutnat, dát jí čas a nechat vyvěrat z předešlé i vplouvat do následující. Zkuste to. Vyslovte slovo amazing pomalu a rozmělněně… může pak získávat vedle ohňostroje i jiný význam, pojmenovat zastavení, zatajení dechu z toho, co je skutečné jako pocit, kdy přesně víš, že jsi tam, kde máš být, jako rozhovor, který tě zasáhne, jako chvíle, kdy se zčista jasna podíváme na noční nebe a na vteřinu se koupe v sametové tmě světlo v pohybu, jako ranní opar nad řekou, moment, kdy se svět posune o vteřinu, jako když jsi u zrodu myšlenky, která rozuzluje cokoliv bolavě těsného, jako pomalu vypitý šálek v blízkosti druhého srdce. Amazing je to, co v nás zůstává ještě dlouho potom…
Odvaha
Co ještě může být amazing? Třeba mít odvahu promluvit u stolu o nepohodlných věcech a být chvějivě pevný a nenásilný. Zastat se ve chvíli, která mi nepřinese všeobecný obdiv, někoho vedle mě. Začít znovu na malém městě. Ctít ideály. Dělat věci jinak, i když nejsou pohodlné, ale něco v nás TO potřebuje. Umět tvořit s omezenými zdroji. Umět skončit včas. Umět sdílet ticho. Umět něco neříct. Přiznat si, že amazing je opravdovost jako ryzí kov, má svůj punc, který nejde zaměnit, zkopírovat ani nalakovat. Odvaha být svůj se projeví. Manifestuje a rezonuje. Cítíme ji. Přitahuje další, kterým dává smysl se přibližovat.
Jeden amazing zážitek
Z mých cest po Srí Lance. Navštěvujeme národní park, kde žijí početná stáda slonů. Po dvou hodinách chápu, že kdo zažil safari v Africe, nebude ohromen. Africké safari je daleko bohatší na druhy zvířat. Očekávání je příliš veliké, nic moc se neděje. Sloni sice jsou, ale to je vše. Pak zastavujeme u jezera. Je pod mrakem. Chceme si jen dát svačinu. Všímám si síly. Nabízím zastavení a ztišení na břehu. Šedá obloha nabízí různé odstíny kovové, ocelové prosvítání umožňují jemné paprsky světla, ale jen sem a tam. Uprostřed vody ční torzo stromu, traviny, vodní rostliny jsou různě husté a vysoké a pojímají úkryty pro ohromné množství ptactva. Slyšíme. Usedají a vznáší se. Přelévají vzduch. Viskozita zážitku nabízí neokázalou krásu. Zavíráme oči a nasloucháme jejich komunikaci, jsou křehcí, člověk by je lehce zmáčknul, ale jsou těžko polapitelní. Mají svůj hlas, pavlačové překřikování, melodické doprovázení, příběhy, které si můžeme představovat. Bohatství. Rozprostíráme se. A jsme i jezerem a možná máme chvíli i křídla…
Pozornost
Amazing může být způsob, jak se díváme. Zkoumám, co se ve mně rozvine a co zůstává za něčím, co je a.m.a.z.i.n.g…najednou se totiž nemusí vůbec nic dít a přesto se děje všechno. Zdržíme se o pár vteřin déle a krajina se ukáže. Ukáže se nám, protože se díváme. Způsob pohledu a to, kdo se dívá z mých očí je zásadní. Amazing je pro mě něco širokého, navazujícího, kontinuum, předení… Však si budeme pamatovat jak jsme se cítili, jaký máme dojem a co neseme dál z těchto míst či situací. To pravé ořechové je zaznamenáváno. Tvoří plnost. A to je amazing.
Na přílišnou záři jsem však světloplachá…
Občas se všichni ptáme Proč já? Proč zrovna já? A je to v situacích, které nechceme zažívat. V situacích dráždivých, nepříjemných, někdy velmi závažných, někdy nám zase obyčejně nepřeje štěstí, konstelace hvězd a nemáme den D. Proč já? A ostatní ne? A ten vedle ne? Výraz zoufalého hlasu někde uvnitř, nenadálé a nechtěné překvapení. Mnohdy blbost, mnohdy záchrana, což se vyjeví až později, mnohdy ale „Proč já“ nikdy nezmizí, jen se stane únosné. Záleží, kolik váží onen kámen a jak velkou sílu v sobě vyvolám, abych unesla…
Někdy ale stojíme vedle někoho, kdo právě zažívá svoje „Proč já?“ A v tu chvíli si připomenout a „proč já ne?“ V situacích, kdy si můžeme uvědomit své „Proč já“ trochu naopak. Proč já ne a ta žena od vedle si nasazuje každý den paruku? Proč já ne a mnoho lidí bojuje o život? Proč já ne a ostatní čekají na svoji misku rýže nebo zrovna zakopli o životní zádrhel? Proč já ne a jiné ženy stále nemají lidská práva?
Proč zrovna já? Proč zrovna já ne?
Jak to na vás působí….
Na mě silně.
I silní pochybují. I silní mají obavy. I silní jsou někdy slabí a křehcí. I silní a výrazní mají své třinácté komnaty. I silní se trápí. I silní mají propady a ztrácí smysl. I silní se ptají proč já?
A otáčet si i tento úhel pohledu nás obrací k hlubšímu prožitku našeho života. A ti nejsilnější se za nic nemstí, ani za ta nejtěžší „Proč já“.
Pro Pravý domácí časopis napsala Irena Kubicová