Za utajenou krásou hřbitovů

Dušičkové počasí přímo vybízí k téhle tématice. V okolí Krásné Lípy je bezpočet zajímavých hřbitovů, parků klidu, ticha a smíření života a smrti. Málokdy tu někoho potkáte – ovšem s výjimkou přelomu října a listopadu, to se hřbitovům raději vyhněte. Kdykoli jindy si ale krásu těchhle míst užijete a bude překvapeni, jak se tu prolíná pozoruhodná architektura, sochařská díla a příroda, která je tady, v Českém nizozemí, Lužických horách i Českém Švýcarsku drtivě krásná každý den v roce. Přijměte tedy pozvání na takové malé putování od krchova ke krchovu. Jako ve Škapulíři vždy, vás na něj zve Rostislav Křivánek.

Začínáme v Dolním Podluží, vesnici pod Pěnkavčím vrchem, druhým nejvyšším bodem Lužických hor. Naproti místu, kde se říká Na Mejtě, je ve svažité louce uveleben hřbitov. Je jeden z nejpozoruhodnějších v kraji, a přece o něm zase tolik lidí neví.

Vévodí mu totiž dvě opradu nádherné stavby, z nichž jedna je opravdu výjimečná a není jinde k vidění. Z dálky to vypadá jako hřbitovní kašna (funkční!) a nějaká rodinná hrobka.

Začněme kašnou. On je to totiž zároveň hodně originální pomník padlým ve Velké válce. Má tvar dělostřeleckého granátu. Není sice zatím vyhlášen kulturní památkou (jakkoli by rozhodně být měl), ale je prostě pozoruhodný. V roce 1922 se začalo s přípravami, byla vyhlášena veřejná sbírka a uvažovalo se, kam budoucí pomník umístit. Trochu se špekulovalo, že do centra obce, ale nakonec padla volba na místní hřbitov. A tak se na pozadí Weberbergu měla vztyčit symbolická nábojnice plná nikoli krve, ale životadárné vody.

To už Siegfried Wähner (v Niedergrundu, jak se dřív obec jmenovala, hodně známá rodina, ještě se k ní dostaneme) uvažoval o podobě stavby. Jeho návrh nakonec dotáhl a provedl nejlepší regionální architekt, varnsdorfský Anton Möller. Ráno, dne 19. září 1923, vyšel z obce průvod ke hřbitovu a za zpěvu písní byl pak pomník odhalen. Po obvodu „náboje“ dodnes září nápis UNSEREN TOTEN IM WELTKRIEGE 1914–1918
EHRE UND DANK DER HEIMAT. My bychom jazykem Čapkovým řekli:
NAŠI PADLÍ VE SVĚTOVÉ VÁLCE 1914-1918
ČEST A DÍK NAŠÍ VLASTI.
Abyste si nemysleli, že jde o nějakou planou symboliku, ve Velké válce padlo na různýchbojištích hnedle 101 niedergrundských občanů.

Přítomnost tekoucí vody je na dolnopodlužském hřbitově úchvatně živým prvkem. Abych trochu parafrázoval známý výrok: „Tady je smrt ještě v pořádku.“A když pak na vás na malé kašně mrkne lev, je v pořádku i život.

A teď hrobka. Rodina Brassových. Krásná neogotická stavba, navržená v roce 1893 vídeňským architektem Viktorem Luntzem, postavená varnsdorfským stavitelem Rudolfem Seidelem. Od roku 2020 kulturní památka. Ono taky jde o jedinou stavbu tohohle velmi významného vídeňského architekta v Čechách. Právě rok 2020 byl pro hrobku velmi důležitý, protože tehdy proběhly rekonstrukční práce za bezmála tři milióny korun. Kupříkladu kamenný portál s vročením a písmem restauroval báječný krásnolipský kumštýř Miloš Kubišta.

Apropos – kdo to vlastně byli, ti Brassové a onen G. Brass. Brassovi začali podnikat na Moravě, v Zábřehu. Obor – textil, především pak barvení, specializace: turecká červeň. Pak se naskytla možnost otevřít filiálku v Niedergrundu a do jejího čela byl vybrán Gustav Brass. Tomu v roce 1893 zemřel synek Paul a právě pro něj nechal Gustav vystavět rodinnou hrobku. Je to vážně krásná stavba. A to se povídá, že obec plánuje možnost podívat se dovnitř – jednak vejražně, třeba o dušičkách, ale taky na požádání. Tak bereme p.t.
zastupitele za slovo!

V o dost horším stavu, ale o nic méně majestátní, je potom hrobka papírenské rodiny Wähnerů. Vidíte tu úchvatnou kamennou lavici? Seděl jsem na ní ani nevím jak dlouho a civěl do krajiny. Se jménem Wähner už jsme se přece potkali – moc bych za to nedal, že ausgerechnet člen téhle rodiny navrhoval „nábojový“ pomník. Oni totiž Wähnerovi koupili mlýn na Lužničce, kousek od dnešního obecního úřadu, a řebudovali ho na papírnu.

Hřbitovní anděly miluju. A tenhle je v kontextu sudetských hřbitovů skoro zázračně zachovalý. Nebo že by i on prošel restaurátorskou kúrou?

Dolnopodlužský hřbitov je prostě místo, kde stojí za to pobýt, projít se, posedět, relaxovat a možná i trochu meditovat. Útěšné místo – dokážete-li smrt chápat jako součást života.

Za dalšími monumentálními hrobkami se vydáme na místo, které je nezvyklé a také nezvyklé krásné. Na Lesní hřbitov do Nového Boru. Rozsáhlá plocha hřbitova je celá ukryta v hustém lese, který se přeměnou na hřbitov stal vlastně lesoparkem. Chodit tudy je nesmírně uklidňující, především, vydáte-li se sem na přelomu května a června, když kvetou rododendrony.

Lesní hřbitov byl založen už roku 1909 přímo v lesním porostu, a byl prvním svého druhu v Rakousku – Uhersku. Podle návrhu zahradního architekta Hanse Pietznera z Vratislavi ho vytvořila zahradnická firma Franze Stelziga z Jablonného v Podještědí.

Výstavné hrobky významných sklářských průmyslníků tu najdeme hned tři. Tou největší je mauzoleum rodiny Franze Friesse.

Nahlédnete-li mříží do nitra hrobky, uvidíte sarkofág a za ním sochu Poutníka vstupujícího do – jak by řekli Egypťané – „nepravých dveří“, tedy do světa, kde – jak praví nápis – „vládne mír“. Dobře si tuhle sochu zapamatujte.

Na jiném místě hřbitovního lesoparku natrefíme na hrobku rodiny Hantichů. O té se toho ví nesrovnatelně víc než o Friessových. Jméno Hantich rezonuje ve sklářském světě dodnes, jak se dozvíte z příštího Škapulíře. Huť Flora-Hantich, kde firma od roku 1935 působila, dosti neuvěřitelně zachovala jméno Hantich i po celou dobu socialistické diktatury a teprve před několika lety tu skončila výroba.

Poslední ze tří velkých hrobek patří rodině Tchernich. Je pozoruhodné, jak málo se o slavných sklářských rodinách v Haidě, po válce Novém Boru, obecně ví. Asi by to stálo za trochu badatelské dřiny a samostatný Škapulíř…

Uprostřed stylizovaného altánu je pylon obkroužený lavicí. Sedávali tu pozůstalí rodiny ve vzpomínkách na své zesnulé, ale posadit se sem dnes a vnímat smířlivé lesní ticho, je krásné a útěšné.

Když už budete v Novém Boru, vydejte se ještě za jedním zajímavým hřbitovem. Leží za husitským kostelem v novoborské části Arnultovice.

Za projití rozhodně stojí celý hřbitov, dominantní je ovšem hrobka dalšího novoborského skláře Franze Ladische. To on v roce 1913 založil sklářskou huť a nazval ji po své manželce Flora. (Ano, to je ta, co ji v roce 1935 koupil Ernst Hantich, u jehož rodinné hrobky jsme stáli před chvílí.) Hrobku nechal postavit právě pro svou ženu, která zemřela v roce 1921. (Foto Jiří Kühn)

Jsme teď v Kamenickém Šenově, kde jsou hřbitovy dva – starý a nový. Ten starý je sklářský a jde bezesporu o jeden z nejpůsobivějších hřbitovů, jaké můžete navštívit. Ne, není to hřbitov dochovaný tak, jak vypadal ještě v 19. století. Jak už to tak bylo, po naplnění kapacity zakládaly obce hřbitovy nové, už na okrajích obcí. Tady se to stalo v roce 1883. O sedmadvacet let později byl starý hřbitov zplanýrován. Náhrobky byly umístěny u zdi kostela sv. Jana Křtitele a kolem hřbitovní zdi. Do dnešních dnů se jich dochovalo padesát a pocházejí z let 1767 až 1883. (Foto Michael Čtveráček)

Nejkrásnější část defilé náhrobků. Ten s Kristem se zdviženou pravou rukou patří rodině Rasch a je dílem krásnolipského sochaře Leopolda Zimmera. Sousední náhrobek v podobě obelisku s porcelánovým medailonem s portrétem zesnulého je vzpomínkou na ryteckého mistra a odborného učitele sklářské školy Carla Pietsche. Úžasné jsou dvě sepulkrální kaple. V první jsou ostatky sklářských obchodníků Emanuela Stelziga a Antona Schimmela, druhá patří sklářskému továrníku Josephu Conrathovi a jeho dceři Therese. Andělé pocházejí z dílny Josefa a Emanuela Maxe.

Minout bychom neměli ani nový hřbitov. Jasnou a logickou dominantou je hrobka největšího a světově nejproslulejšího kamenickošenovského sklářského podnikatele Eliase Palmeho, který zemřel v roce 1893 v šestašedesáti letech.

A zase jsme o kousek dál, tentokrát v Polevsku. Celek barokního kostela Nejsvětější Trojice roudnického čaroděje, projektanta Pietra Paula Columbaniho (navrhoval i kostely v Horním Prysku a Kamenickém Šenově) a bělostné novogotické kaple je velmi atraktivní. Kdykoli jedu kolem, zadírá se mi znovu a znovu do duše.

Na dokonale zvoleném místě, na kraji hřbitovní terasy, nechal v roce 1898 sklářský podnikatel Rudolf Handschke vystavět polygonální kapli s vitrážovými okny. V naší době měla štěstí, dočkala se rekonstrukce, která byla dokončena v roce 2010.

A další anděl smrti. Toho prostě minout nedokážete, je nádherný. Ostatně, na hřbitůvku kolem kostela objevíte několik dalších zajímavých náhrobků.

A jsme v České Kamenici. Pro její historii je zcela podstatné jméno textiláka, podnikatele, mecenáše, dobrodince, starosty města a na sklonku života i šlechtice Franze Preidla. Když v roce 1889 zemřel na svém zámku v Čížkovicích, bylo jeho tělo převezeno do České Kamenice, kde byl za obrovského zájmu zdejších občanů slavnostně pohřben v rodinné hrobce na hřbitově v těsné blízkosti Mariánské kaple.

Hrobka rodiny Preidlovy – vystavěna byla už v roce 1868 – je dnes posledním pozůstatkem někdejšího hřbitova. Historizující stavba spojuje prvky několik a stylových období, třeba románské, gotické, ale i barokní a klasicistní. Dnes ji obklopuje Preidlův park.

Jednu zajímavou hrobku navštívíme i ve Varnsdorfu. Je ze všech, ke kterým nás dnešní putování zavede, nejstarší, vystavěná už v roce 1821. Patří rodině Hanisch. (foto Miruban)

Tuhle kapli vybudovali potomci Johanna Josefa Hanische, jednoho z největších varnsdorfských textiláků. Začínal jako tkadlec, ale nakonec jeho cílevědomost vedla až k velké fabrice, ve které pak jeho potomci vyráběli krom jiného i vysoce kvalitní látky složené z rypsu, manšestru a sametu. I díky téhle rodině se na sklonku 19. století Varnsdorfu přezdívalo Malý Manchester Českého nizozemí. (foto Radek Vicherek)

Krásnou Lípu a její nejbližší okolí už jsme ve Škapulíři probrali z mnoha stran, tu funerální v to počítaje. A tak jen pro připomenutí, neboť vynechat v téhle „Tour de Krchov“ Dittrichovu hrobku s vlastní výtopnou (více o ní v pátém Škapulíři), bylo by neodpustitelné.

Kolem hrobky dobrodince města, textiláka Karla Augusta Dittricha se toho hodně děje. Konečně jsou vyjasněné vlastnické vztahy (o hrobku se stará město), budova je pod střechou a na rekonstrukci téhle evropské rarity je uspořádána sbírka. Přispět můžete i vy, na transparentní účet 6677308389/0800.

Hřbitov, který k hrobce přiléhá, a vznikl na pozemku darovaném za tímto účelem Karlem Augustem Dittrichem juniorem s podmínkou, že bude ekumenický, objevíte také pozoruhodné náhrobky i sochy.

Velmi významný je kupříkladu hrob syna Dittrichova celoživotního podnikatelského společníka, Eduarda Hielleho, stavitele nádherné Hielleho vily, o které už jste si ve Škapulíři také mohli mnohé přečíst.

Zajděte se podívat i ke kostelu sv. Máří Magdaleny nad náměstím, obhlédněte pozoruhodné náhrobky, pozůstatky někdejšího starého hřbitova a připomeňte si ten nejkrásnější – sousoší na hrobě Veroniky Römisch od vynikajícího sochaře Franze Pettricha. (O něm je zase celý Škapulíř číslo dvanáct.)

I tuhle hrobku jsme už ve Škapulíři navštívili (konkrétně ve čtrnáctém pokračování). Dominuje hřbitovu ve Vlčí Hoře a patří rodině Johanna Nitscheho, někdejšího majitele zdejší punčochárny. A teď pozor – nahlédněte dovnitř. Budete mít možná pocit, že jste se právě přesunuli v prostoru.

Ano, socha Poutníka. Navlas stejná – včetně oněch „nepravých dveří“, jako v hrobce rodiny Friesse na novoborském lesním hřbitově. Inu, v době, kdy jsme téměř zcela obětmi sériové výroby nám připadá, že dříve to bylo jinak. Jak vidno, nebylo. (Nezkoumal jsem, z čeho socha je, ale moc bych za to nedal, že je keramická a má katalogové číslo – to byla totiž svého času běžná praxe.)

Než přejedeme z poslednímu bodu naší dušičkové cesty, stavme se ještě v Mikulášovicích a obejděme kostel sv. Mikuláše. Můžeme si tu připomenout několik dalších skvostných
náhrobku sochaře Pettricha (Škapulíř 12).

Tak – a teď už vzhůru do Všemil. Tady nás čeká zážitek zdánlivě zcela neokázalý. Malý
hřbitov u lesa, perfektně udržovaný, s hřbitovní kaplí. Jenomže…

…ještě před čtrnácti lety to tu vypadalo takhle. Zborcená márnice a pár do mechu vrostlých pozůstatků náhrobků. Poslední říjnový den roku 2012 se pár nadšenců vedených Renatou Hergetovou rozhodlo, že tenhle „friedhof“ vzkřísí k novému – ano, i o hřbitovu se to dá říci – životu. V následujícím roce vznikla parta Funebráků, kteří od té doby každou volnou chvíli, stovky víkendů a svátků, věnovali tomuhle bohulibému počinu.

Pak se objevila první socha…

… hřbitov se zase pozvolna stával hřbitovem …

… a místo se tedy navracelo k původnímu účelu. A teď, prosím, pozor! Nikdo z Funebráků neznal žádného z tady pohřbených, ani nikoho z pozůstalých. Sudetské hřbitovy prostě po vyhnání Němců osiřely a dostaly se zcela mimo pozornost těch, kteří sem po válce přišli. Když si vezmete, jak zanedbané jsou často staré hřbitovy ve vnitrozemí, přestože pozůstalí a potomci bydlí na dohled, je to něco neuvěřitelného a vzácného.

Potom se z ruiny márnice stala hřbitovní kaple, která byla i vysvěcena. Následoval plot a další a další zásadní i drobné změny. A dnes? Dnes už se tu zase pohřbívá. Smíření v praxi.

… a proměňují všemilský hřbitov v kouzelné místo, kde Smrt a Život sedí na jedné lavičce a hledí do potemnělého kraje protkaného světlem. (poslední dvě fotografie Eliška Dobnerová)