Nádherné bloudění v kruhu ročních dob

Nejkrásnější jsou výlety, které jsou okruhem plným atraktivních cílů, přitom nepříliš náročné, aby je mohl absolvovat bezmála každý, nikoli předlouhé, aby únava přebila prožitek a především – průchozí a přitažlivé v každém ročním období a dokonce v každém počasí. Napadne vás jen tak spatra nějaký? Není to zase tak jednoduché, vybavit si honem honem trasu, která tohle všechno splňuje, že? Na jeden takový okruh vás v tomhle Škapulíři pozvu. Z Krásné Lípy je doslova na dohled. Až pozvání dočtete, garantuju vám, že budete mít akutní svrbění chodidel a neodolatenou chuť vyrazit a projít si tuhle cestu na vlastní nohy. Nebraňte se tomu, udělejte to. My sem se ženou zveme všechny návštěvy bez výjimky. Tenhle okruh totiž představí zdejší krajinu ve všech jejích specifikách a krásách. Tak co? Obuti, vybaveni, naladěni? Vyrážíme…

Východištěm nám bude historické hornické městečko Jiřetín pod Jedlovou. Lépe si ho prohlédneme až při návratu, teď si jen řekněme, že se v okolí začalo těžit stříbro, zlato, měď, olovo, cín i železo už začátkem 16. století a že ještě o sto let dříve už tu fungovaly sklářské hutě. To už je pořádné vkročení do hlubin času. No, a když hornické městečko, začít bychom měli pod zemí.

Jedeme-li od Rybniště, zaujme nás na samém okraji Jiřetína budova bývalého kravína, a to především proto, že před ní stojí poutač upozorňující na fakt, že právě tady je třeba zaparkovat auto, kolo, nebo sem vésti své kroky, chceme-li se vnořit do Štoly sv. Jana Evangelisty.

Štolu začali kovkopové razit koncem 18. století a důlním šichtmistrem tu tehdy byl jmenován jistý Anton Donat. To jméno si dobře zapamatujte, ještě se s ním setkáme. Pro lid zvídavý, turistický a výletnický byla štola jako prohlídková trasa otevřena už v roce 1935 a podívat se do ní můžeme i my, protože, jakkoli v ní po válce dlouhá léta býval sklad a vchod do ní byl později dokonce odstřelen, byla na samém konci minulého století zpřístupněna znovu. Čeká nás 440 metrů dlouhý výlet do útrob pozvolna se zdvíhající Křížové hory, procházka poučná, zajímavá a idylická, pokud ovšem venku zrovna nezuří bouřka. Pak je to zážitek jen pro ty nejotrlejší – stěny se chvějí, skála jiskří a udeří-li hrom, zvukový palcát proletí štolou jak vytěrák laufem děla.

A teď první tajemství okruhu: trpíte-li migrénami, oželte procházku i výklad a zůstaňte nedaleko vchodu, u skály s dohladka vyleštěnou plochou a vytesaným nápisem GLUCK. Dýchejte zhluboka a hlavu postupně natáčejte, aby byla působení telurické energie vystavena celá. Uleví se tu i astmatikům.

Už zase s nebem nad hlavou, dospěli jsme až na jiřetínské náměstí. Nezazlívejte mi, prosím, že vás vedu fotografiemi historickými, ale to, jak náměstí vypadá dnes, přece dosti dobře můžete vidět sami a můžete tedy i porovnat, jak se atmosféra obce posunula v čase. Upřímně – tady méně, než jinde. Přes všechen pokrok, Jiřetín dodnes působí starosvětsky a nese výrazné stopy svého dávného půvabu. Vydejme se tedy cestou do vršku, ke Křížové hoře.

Stojíce v bráně samotné, zmocní se nás podivuhodný optický klam. Křížová kaple s vysokou věží jako kdyby byla na dosah, jako kdyby brána a ona stály v rovině. Nic ale není vzdálenějšího realitě.

Stačí, aby opadalo listí a zima dala krajině jinou dimenzi – a hned je jasné, že Křížová kaple stojí na vrcholku kopce.

Jiřetínská křížová cesta je jedna z nejkrásnějších v zemi, o tom nemůže být sporu. Kde se tu ale vzala? Inu, musíme se vrátit pěkně hluboko do historie a nahlédnout do sednice domu Donthova, Donatova – nebo Donátova. Vzpomínáte – ano, předkové pozdějšího šichtmistra. Nahlížíme sem ovšem ve chvíli velmi nevhodnou…

Starý Donat totiž před pár dny zemřel a jeho sedm synů řeší v den pohřbu budoucnost rodiny. Zachovat majetek nebo víru předků? Jako evangelíkům bylo jim po Bílé hoře vnucováno, aby přestoupili na katolickou víru. Nakonec padlo rozhodnutí – majetek ať si vezme třeba čert, víru otcovu nezradí. Pojďme se schovat za stromy, protože za chvíli bratři opustí rodný dům a vydají se do protestantského Saska.

Útěk se podařil. Když bratři přecházeli hranice, míjeli obrovský kříž s ukřižovaným Ježíšem. V noci, když poprvé spali v novém příbytku, zdál se jim všem stejný sen: Znovu míjeli onen kříž, Spasitel ožil a ukázal jim rukou zpátky, k Jiřetínu, k otcovskému domu. Rozhodli tedy, že jeden z nich se musí vrátit. Metali los a ten tak trochu ironicky padnul na nejmladšího Antona, který byl chromý a do Saska se o berlích sotva dobelhal. Nebylo zbytí, nastoupil nesnadnou zpáteční cestu.

Doma několik dnů ležel v horečkách, až třetího dne nabyl síly natolik, že se mohl chopit berlí a zdolat Holou Pláň Kraví hory, kde už několik lidí z jeho popudu a za jeho peníze stavělo mohutný dřevěný kříž. Když se dostal až nahoru, muži právě odcházeli, a kříž už stál.

Anton poklekl a vroucně se modlil a hořekoval k Bohu, co že si počne sám, nemohoucí, s celým majetkem. Pak se odněkud shora, jakoby z kříže ozval hlas, který pravil: „Vstaň, zahoď berle a jdi domů.“ Anton se nedůvěřivě postavil – a skutečně, byl zdráv.
Příběh ale zdaleka neskončil – to všechno byl jen začátek.

Postupem času byla vystavěna jednotlivá zastavení a na temeni kopce zbudována malá dřevěná kaple. Ta za jedné zimní bouře vyhořela, ale kříž v ní zůstal zázrakem nedotčen.

Jiřetínští tedy vystavěli kapli novou, kamennou, a její oltář nechali vyzdobit… schválně, jestli vás napadne, jak se oslovený malíř jmenoval…

Samozřejmě Donat, konkrétně Augustin Donát, Antonův potomek.

To bychom ale předbíhali, vždyť my zatím stojíme dole, pod křížovou cestou. A obklopují nás sochy spících apoštolů. Však jsme také symbolicky v Getsemanské zahradě. Tahle křížová cesta totiž patří k cestám pašijovým, tedy těm, které jsou kromě zastavení, kaple a Božího hrobu doplněny ještě dalšími stavbami košatícími Ježíšův příběh. A tak zatímco tu apoštolové navzdory slibu, že budou bdít, spokojeně spí…

…osamělý Ježíš se modlí a je navštíven andělem… Příběh dospěl k nevyhnutelné cestě na Golgotu a

od nás se čeká, že ji budeme sdílet s mužem nesoucím na bedrech kříž. Tak pojďme…

Když jsem před časem vytvářel texty do kalendáře oslavujícího české baroko, psal jsem odstavec i k téhle fotografii. Teď se nám hodí, protože díky ní dobře vidíme, kde jsme a kam se ubíráme. A jen pro zajímavost – les je na Křížové hoře až od roku 1790, předtím byl kopec holý.

Půjdeme bez přehánění ve stopách tisíců. Po úbočí Křížové hory tu v rámci poutí i zcela privátního putování a v posledních sto padesáti letech i vlivem turistického ruchu stoupali nejspíše statisíce nohou.

Ještě než se ale vydáme vzhůru, zavede nás pěšina mimo vymezenou trasu, k soše trnovou korunou biřici výsměšně ozdobeného Ježíše, které se ve výtvarném umění říká Ecce homo. Tu v roce 1859 vytvořil sochař Jakob Groh z Rumburka. Rozhodně ji nemiňme, je pozoruhodná.

Zastavení za zastavením, reliéf za reliéfem, vede nás cesta až ke Křížové kapli.

Napravo od kaple nás přitahuje krásný gloriet s další Grohovou sochou, tentokrát jde o jiný výtvarný úzus, totiž o Pannu Marii Imakulátu, tedy Neposkvrněnou.

Když dojdete až k ní, obejme vás nápis vyvedený v glorietu za její hlavou… Všichni jste krásní, mí milovaní. Hned vedle glorietu je studna s vodou, za kterou sem také proudívaly davy – je léčivá, blahodárná především pro oči.

Posledním zastavením křížové cesty je kaple Božího hrobu – postavená jako zpodobnění kaple uprostřed Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, s typickými reliéfními sloupy po obvodu.

Vstoupíme-li dovnitř, skloněni, neboť dveře jsou rafinovaně nízké, aby se i úplný bezvěrec poklonil, najdeme ležící sochu mrtvého těla Kristova. Přiznám se, že tuhle symboliku křížových cest jsem nikdy úplně nepochopil – nevím, nejsem zkušený v bohoslovectví, ale nebylo by daleko silnější, kdyby ten hrob byl prázdný? To je přece věroučné vyznění toho krásného příběhu…

Ať už ale věříte v cokoli, vězte, že sakrální stavby málokdy vznikaly náhodně. Povětšinou byly budovány na místech silných, mimořádných, tam, kde energie země intenzivně prýští zdola nahoru, aby se spojila s energií vesmírnou, tam, kde už před nimi byla božiště a votivní místa. Tyhle telurické prameny citliví lidé zaznamenají. A jeden z nejsilnějších na severu Čech je právě tady, uprostřed loučky mezi Křížovou kaplí a kaplí Božího hrobu. Psychotronici tu měřili a virgule jim rotovaly jak větrné mlýny. Postavíte-li se, nejlépe bosí, vzpřímeně, obrátíte ruce nejprve dlaněmi dolů a po chvíli nahoru… inu, uvidíte sami.

Tam, kde většina lidí obrátí a zase schází dolů v domnění, že to nezajímavější už viděli, neděláme stejnou chybu a vedeni zelenou turistickou značkou, vydáme se po lučním hřebeni krásnou cestou lemovanou výhledy, zepředu důstojně nahlíženou královnou Lužických hor, jejich třetí nejvyšší horou, Jedlovou.

Nalevo se tu prokvetlé, jindy proschlé a ještě jindy zasněžené louky svažují, aby z nich vytryskla hora korunovaná mohutnou hradní zříceninou. To je Tolštejn, jeden z našich cílů.

Stačí se ale podívat doleva a objeví se České i Saské Švýcarsko se středobodným Růžákem i horizont ozvláštňujícími Zschirnsteiny a s předsunutou lužickou hlídkou majestátního Studence.

A půjdeme-li tudy v zimě, bude obzor ještě jasnější, jakoby krajinář odložil štětce a kreslil kontury kopců modrou tuší…

Cestou nás tu a tam osloví strom. Třeba tenhle už tak dlouho hostí směrovku, že ji přijal za svou. Dáte-li na mě, naslouchejte stromům. Pamatují si.

Louka ústí do lesa, kde kraj v podrostu skryté pasekářské vesničky Jedlová už léta vytváří Pfeiferova bouda. Ta se už léta opravuje a nějak se to pořád konci nepodobá …

Cesta klidně teče lesem, tu a tam vlídně protíná průseky sjezdovek, aby nás dovedla k místu, které jako kdyby odolalo náporu času a zůstalo hluboko v jiné době. Ranch 7D. Trampská osada, kterou v roce 1966 založil řeholník, dominikán František Fišer, aby tu také žil, tak trochu jako poustevník. Obklopen dobou, která nepřála kněžím ani Bohu samotnému, pracoval tu na ekumenickém překladu Bible.

I tohle místo má neskonalý půvab ve všech ročních obdobích. Člověk tu má opravdu pocit azylu, ochrany, klidu. Duši se moc líbí, postojí-li tu tělo, které ji hostí, a nechá oči plout daleko do Horní Lužice anebo šplhat po kmenech stromů v těsné blízkosti.

Cesta dospěje až na rozcestí, kde se necháme zlákat k odbočce na vrchol Jedlové. K rozhledně a příjemné restauraci u její paty je to jen 1300 metrů a rozhled z nádherné kamenné věže stojí i za víc kroků, to mi můžete věřit.

Měl jsem pravdu? Až se opřete o cimbuří vyhlídkového ochozu – v tomhle případě ojíněného mrazem – uvidíte nevídané. České i Saské Švýcarsko a na druhé straně Lužické hory a ještě o kousek dál celou hornolužickou kotlinu. Tady člověk na chviličku přestane litovat, že nemá křídla.

Když zase sestoupáme, těžko dostaneme z hlavy nápad, že nebýt té chybějící boudy naproti hotelu a především těch poněkud obludných nosičů komunikačních technologií, i tady by to vypadalo jako v dávných dobách… Výhled každopádně prastarý je.

Kdysi dávno jsem se na Jedlové učil lyžovat. Sněhu ale ubývá a dostat na zdejší sjezdovky vodu k umělému zasněžování se také už léta nedaří, a tak Jedlová svou sportovní duši projevuje hlavně v létě. Je tu lanové centrum, sjezdovky můžete sjíždět na kolech, koloběžkách nebo kárách, dole čeká obří houpačka… Pěkné, ale to lyžování… to tu chybí.

Byla by chyba projít kolem Schillerova pomníku bez povšimnutí. Vybudoval ho tu horský spolek v roce 1905, aby uctil sté výročí básníkovy smrti. Všimněte si, že pomník je sestaven z kamenů věnovaných obcemi z opravdu širokého okolí – vždycky šlo o horninu typickou pro tu kterou ves nebo město. Nevím, máme my básníka tak milovaného? Sudety jsou Schillerovými pomníky doslova protkány… Možná Mácha? Ale jeho pomníky spočítáme na prstech obou rukou, ne-li jedné…

Rozlučme se se štíhlou paní, pro tentokrát bílou, a sestupme na rozcestí, odkud jsme odbočili. Tady je třeba býti obezřetní a nezabloudit. Dál nás totiž povede červená, zelené klesající dolů je třeba odolat.

Čeká nás jeden z vrcholů (pro mě osobně pokaždé skutečný vrchol) okruhu. Svažující se bučina tvořená stříbrnými sloupy gigantického antického chrámu s výhledem, jaký nemá obdoby. Hluboké údolí a pak už hřebeny západních Lužických hor, nejnižších našich hor, které ale chvílemi dokážou působit jako velehory svými strmými stráněmi. Dominantní Pěnkavčí vrch, druhá nejvyšší hora Lužických hor, vévodí horizontu. Je tu tak krásně, až se duše tetelí.

A nevadí, když se vlnovka hor ukrývá do mlžnatých mraků – ten pohled pořád bere dech.

Tady se vždycky cítím krásně malý, nepatrný a bezvýznamný před velebností a krásou přírody. Ono je totiž někdy povznášející cítit, že jsou věci, které nás přesahují. Rozměrem i významem.

Tak ještě jedno, zimní, podvečerní ohlédnutí za bukovým chrámem a vzhůru na Tolštejn!

Znělcová skaliska byla už v dobách gotických velkoryse dostavěna hradem, který byl všechno jen ne nicotný. Žádný hrádek – hrad jako hrom.

Romantické představy o původní podobě hradu rozhodně nebyly nikterak střídmé.

To tahle rytina je už daleko věrnější – a přece jakoby ony romantické představy potvrzovala. Každopádně Tolštejn je hrad opředený bezpočtem legend, mýtů a pověstí. Navíc je doloženo, že pro rody Vartenberků, Berků i Šlejniců byl pevným opěrným a strategicky skvěle položeným sídlem.

Od 17. století pustnul, a jakmile se objevil romantismus, stal se vyhledávaným cílem výletníků, později turistů.

Dodnes je Tolštejn atraktivním cílem, neboť jde o zříceninu dosti zachovalou a ještě ke všemu opatřenou komfortními schodišti a vyhlídkovými platy.

Výhledy jsou tu z několika vyvýšených míst, takže Tolštejn může směle soupeřit s Jedlovou, bohatší o něco, co z Jedlové opravdu vidět nelze…

Navíc znovu – v jakékoli roční době za jakéhokoli počasí. Jedlová je prostě po čertech atraktivní dáma, ať si oblékne jakýkoli model.

Račte prominout, ale takovéhle scenérie z paměti prostě nedostanete. Je dobré nasyslit si je v hlavě na doby tísnivé a chmurné, neboť ony prostě léčí trudnomyslnost.

Jak tu tak člověk chodí, je dozajista omámen úplně stejně, jako bývali omámeni jeho předchůdci.

Tak ještě pohled přes hradby na Pěnkavčí vrch…

… i do kraje Horní Lužice, až někam k Budyšínu…

…pak něco zakousnout a vypít v bufetu, který se vlastně…

…taky zase až tak moc nezměnil…

… a pak už sestupovat po úbočích zpátky k Jiřetínu. Tady je možné zvolit dvojí cestu – jedna je klidnější, leč také trochu krkolomnější. Tu vymezuje nejprve červená a na kraji obce Lesné pak odbočující žlutá značka. Druhá cesta vede po silničce, kde je sice tu a tam zapotřebí uhnout autu šplhajícímu k Tolštejnu, ale zpětné pohledy na Tolštejn jsou vyvážením takového nepohodlí. Tak pojďme pro tentokrát tudy.

První domy jsou nahloučené v osadě s přízračným názvem Rozhled. A skutečně – býval dříve, je i dnes.

A právě tady natrefíme restaurovaný siluetový kříž. U toho se rozhodně vyplatí zastavit a prohlédnout si ho ve všech jeho částech.

Na kovaném kříži tři plechové, barevné siluety. Kristus…

…Panna Maria…

…a svatý Jan Evangelista – ty bychom jako rozpoznali snadno.

Daleko větší hádanka nás čeká na soklu. Co to je za jazyk? Němčina? Že by? Nějaké nářečí? Latina? Inu, je to němčina – ale… Důvod těch podivuhodných a těžko čitelných znaků bude velmi pravděpodobně až komicky prostý. Ještě na sklonku baroka totiž v některých kamenických dílnách pracovali tovaryši, kteří byli negramotní a nápisy tedy vysekávali jako obrázky podle předlohy. Pokud tomu tak bylo, můžeme se pokusit nápis přečíst a vyjde nám zhruba tohle: „dieses Kreuz zur Ehre Gottes“ , tedy „tento kříž ke slávě Boží“ „Anno Domini – Léta Páně 1792… J.F.E.“ (iniciály donátora)…

„zur resprinet ihr stimme und herzen beitrochetden unschuldigen Gottes Sohn“ – „Jejich hlas a srdce se připojily k nevinnému Synu Božímu.“ Třeba. A třeba taky ne. Ale tajemství tu vždycky nejsou od toho, abychom je odhalili. Je přece krásné nevědět, jen tušit nebo snít…

Jsme zpátky v Jiřetíně pod Jedlovou. Naše cesta začala na křížové cestě, ať tedy skončí v chrámu. Konkrétně v pozdně renesančním kostele Nejsvětější Trojice, který byl původně postaven jako kostel luteránský a teprve později se stal stánkem katolickým.

Ostatně, zachované empory o evangelickém záměru stavby svědčí docela jasně dodnes.

Jsme u cíle. Nebudete tomu věřit, ale nemáme v nohách ani celých deset kilometrů! A co všechno jsme na okruhu, který na téhle půvabné rytině vidíme celý (je to pohled přes Dolní Podluží k Jiřetínu, Jedlové a Tolštejnu) viděli… Já tudy šel už mnohokrát, a ač bylo povětří pokaždé docela jiné, vždycky jsem byl nadšen. Tak nevím, proč byste nemohli být i vy.