Světový unikát neměl by nám unikat – Dittrichova hrobka

Bylo tomu tak vždycky a je tomu tak i dnes – staré ustupuje novému. Pokud se to děje v rámci uváženého postupu a vědomého zásahu, budiž. Každá doba vnáší do obrazu krajiny své atributy. Horší je, když lhostejnost a nevědomost či dokonce lidská hloupost způsobí zánik výrazných a často nenahraditelných stop lidské historie. Vím, starostí máme až nad hlavu a peněz taky není nazbyt, ale kdo nezná své kořeny a nedbá o ně, ten je vratký a každý vítr ho porazí. Pojďte se dnes se mnou projít lednovou Krásnou Lípou do městského parku, za hřbitovní zeď a seznamte se se stavbou, která nemá nikde na světě obdoby a přece se ještě nedávno hroutila sama do sebe a doteď nemá vyhráno. V jejím případě nešlo ani tak o lhostejnost či hloupost jako spíše o nevědomost a zapeklitý právní pat. Každá právní klička je ale rozmotatelná, víme-li, zač bojujeme a jsme-li si jisti, že stojí za to rvát se o záchranu. Dnešní Škapulíř chce přispět k všeobecnému povědomí o jedinečnosti a cennosti Dittrichovy hrobky. Tak tedy pojďte, nahlédneme do historie…

Je jedenáctý den roku. Málokdo si už vzpomene, co se před sto šestatřiceti lety v Krásné Lípě stalo významného. Toho dne – psal se rok 1886 – zemřel po dlouhé duševní nemoci jeden z dobrodinců a mecenášů města, člověk, který byl ochoten dělit se o svůj úspěch s jinými. Carl August Dittrich, obchodník přízí a majitel textilního průmyslového panství.
Carl August po sobě zanechal manželku Terezu, syna Karla a tři dcery – Elisabeth, Annu a Johannu. Jak on, tak jeho žena a děti, přispěli k rozvoji dvou měst – Krásné Lípy a polského Žyrardowa. Vybudovali mnoho budov, které užívali, ale také mnohé budovy, které sloužily ostatním. Bylo nasnadě, že Carl August Dittrich si zaslouží ještě jednu budovu k vlastnímu užívání, tu zcela poslední.

Krásná Lípa mívá tuhé zimy. Platilo to kdysi a platí to i dnes. Navzdory nevelké nadmořské výšce – leží jen 426 metrů nad hladinou moře, což je dokonce o osm metrů níž, než například Třeboň – bývá tu sníh a mráz a přidá-li se vítr, nastane věru pořádná sibérie. Vžijme se do situace Karla juniora – výroční smuteční slavnost bude rok co rok v půli ledna a o Dušičkách tu bude taky pěkně nevlídno. Bude to možná vypadat jako zpovykanost, vybudovat k hrobce ještě výtopnu, ale nejde přece o mrtvého – jde o živé, kteří za ním přicházejí. A tak se zrodil první z nápadů, který dodnes dodává hrobce jedinečnost a pozoruhodnost. Bude jich ovšem daleko, daleko víc.

Abychom mohli docenit význam stavby, který je v oblasti takzvané sepulkrální, tedy hřbitovní, architektury jen těžko vyjádřitelný, měli bychom se přece jen trochu více seznámit s osudy člověka, pro kterého byla vybudována. Carl August byl synem hospodského v saském Lipsku. Narodil se 30. září 1819 a vlastní podnikavostí a dravostí dopracoval se během dvaceti let svého života až do pozice obchodního zástupce firmy Export Import Carl & Gustav Harkott, obchod anglickou přízí. Jezdil v jejím zastoupení po celém Rakousku a často pobýval i v Krásné Lípě.

Zápětí říci i Hielle. Čert ví, kde se tihle dva vlastně potkali. Karl Theodor Hielle byl jen o tři roky mladší a narodil se v Krásném Buku (dnes součást Krásné Lípy) do rodiny obchodníka a výrobce textilního zboží. Jeho maminka se za svobodna jmenovala May – a právě rodina May stala se Karlu Theodorovi (ale i Carlu Augustovi) osudnou. I on se vypracoval, nejprve v otcově firmě, později ve firmě maminčina příbuzného Franze Maye, kde kromě úřednického postu byl i drobným akcionářem. Takže, jak to s těmi dvěma bylo? Setkali se u příležitosti některé Dittrichovy cesty do Krásné Lípy? Nebo se poznali už v Lipsku, kde Hielle studoval koncem třicátých let

Tak jako tak dali dohromady peníze i úsilí a rozhodli se společně podnikat. Proč právě v Krásné Lípě? Inu, za vším hledej ženu. V tomto případě dokonce dvě, jako z udělání sestry. Hielleho šéf měl dvě dcery – Floru a Terezu. Bylo by půvabné, zjistit do jaké míry šlo o romantiku a do jaké o investiční záměr, zda tedy oba mladíky vedla láska nebo vidina výhodné partie – pojďme ale věřit, že to byla láska jak z Hostince u kamenného stolu. Každopádně si Hielle a Dittrich vzali každý jednu sestru (Tereza odteď byla Dittrichová, Flora zase Hiellová), čímž se sešvagřili. Už jako švagři, rok a pár měsíců po svatbách, založili a v život uvedli firmu Hielle & Dittrich a to na Nový rok 1849.

Firma prosperovala nad očekávání dobře – však taky právě zuřila konjunktura. Pánové nakupovali přízi a plátno od malých i velkých výrobců a prodávali ji. Rozrůstali se, expandovali. Vystavěli impozantní vilu, které se říkalo Hirsch, tedy Jelen. V ní žila Dittrichova rodina a zároveň tu sídlila i administrativa a vedení firmy.

Dnes po tomhle monumentu zbyly jen zpevněné terasy nad silnicí do Krásného Buku.

Ve své době to ale byla bezesporu chlouba obce a od roku 1870 už města Krásná Lípa.

Firmě se opravdu dařilo, a tak mohli její majitelé už osm let po spuštění podnikání (!) významně investovat v zahraničí. V polském městečku Žyrardow v Mazovském vojvodství, na půl cesty mezi Varšavou a Lodží, koupili zkrachovalou přádelnu a tkalcovnu. Dávno před Baťovým zlínským architektonickým projektem tu vytvořili de facto totéž.

Přádelnu přestavěli, rozšířili a dobudovali a udělali z ní základ zcela nového města.

Vznikly městské zóny práce, odpočinku a služeb, tovární část byla oddělena od obytné a přece zůstaly provázané. Hielle a Dittrich stavěli školy, školky, obytné čtvrti, kostely… Budovy z neomítnutých cihel daly městu jednou provždy jasný charakter.

Já vím, odběhli jsme od hrobky opravdu daleko, ale když ono je to pro příběh zcela zásadní. Krásnolipští podnikatelé totiž město nejen budovali, zaměstnávali přes osm tisíc lidí, ale především s nimi zacházeli, jak v té době opravdu nebylo zvykem. Zavedli penzijní systém a efektivní spoření – kdo si spořil tři procenta z platu, tomu firma přidala stejnou částku.

K dalšímu a ještě hlubšímu propojení obou rodin došlo poté, co si Hiellovic Eduard vzal Dittrichovic Alžbětu. Do příběhu tenhle sňatek patří především proto, že svatebním darem patrně byla především výrazná rodičovská finanční injekce, díky které si novomanželé mohli nechat postavit nějakou tu vilku.

Pojali to ovšem velmi velkoryse – u prestižního drážďanského architektonického ateliéru pánů Williama Lossowa a Hermanna Viehwegera objednali stavbu novorenesanční vily jako hrom. Postavena byla za dva roky a dokončena 1887. Dodnes je to patrně nejkrásnější vila na severu Čech.

Až do třicátých let 20. století byla tím, čím býti měla. Pak ovšem začala sloužit kdečemu. Jako spousta historických budov, především lázní, zámků a vil, začala sloužit armádám. Nejprve tu byli němečtí výsadkáři, pak Wehrmacht, potom Rudá armáda. V rámci socialistického tažení za blaho všeho lidu i proti jeho vůli tu v 50. Letech vzniklo rekreační středisko Lokomotivky ČKD Sokolovo, později tu byl domov důchodců. 90. léta bohužel přinesla jen devastaci prázdné budovy. Když vilu v roce 2005 koupil soukromý majitel, kupoval vybydlenou barabiznu.

Nový majitel ale zjevně věděl, co dělá. V dalších patnácti letech investoval dvanáct miliónů euro do rekonstrukce. Teď je vila na „prodej“ a tak se po letech odkrylo tajemství jejích interiérů. Pokud mi prominete další odbočku – pojďte a nahlédněte, co se za onu ohromující částku dá dokázat.

Carl August i Karl Theodor byli štědří, ať šlo o jejich Utopii Žyrardow nebo o jejich domov, Krásnou Lípu. Skutečným motorem jejich dobročinnosti ale byla paní Tereza Dittrich, vzácná žena se silným sociálním cítěním. Podporovala umělce a kormidlovala manželovu a švagrovu lidumilnost tím správným směrem.

Všechny Tereziny děti měly sociální smýšlení stejné, jako ona sama. Nejúčinněji je ovšem mohl uplatňovat syn Karl – byl přece muž. Karl Theodor Hielle zemřel v pouhých 49 letech a Carl August Dittrich o nějakých osm let později onemocněl duševní chorobou, nezbylo Karlu Dittrichovi, než aby se ujal rodinného podniku. Jakkoli to nebyla jeho představa o šťastném životě, vedl firmu dobře. Dával ale zároveň de facto nepřetržitě průchod své filantropii.

Tak třeba spolu se sestrami se Karl pustil do investic pro město – nechali vystavět nemocnici císařovny Alžběty, městské lázně, sirotčinec, chudobinec, nechali zbudovat trávníky a tržiště. Karl dokonce na město pamatoval i ve své závěti, v níž odkázal Krásné Lípě 100 000 korun na podporu chudých, 100 000 na údržbu domu mládeže a 50 000 do fondu na vzdělávání a rozvoj mládeže.

Dům mládeže nechal dokonce vystavět na vlastní náklady, na památku své drahé maminky Terezy. Jeho dostavění se ale už nedožil. Dům jistě snadno poznáte, dochoval se ve velmi dobrém stavu, dnes v něm sídlí Správa národního parku České Švýcarsko.

Dittrichovi měli na kraji města rodinný park. Karl ale těžce nesl, že by neměl být přístupný veřejnosti. Část parku tedy věnoval městu na vybudování městského hřbitova s podmínkou, že musí být ekumenický a budou tu tedy moci býti pohřbeni lidé každé víry – míněno samozřejmě křesťanské. Sám věděl, jak nesnadné to mohou nábožensky smíšené rodiny mít – otec byl protestant, matka s dětmi katolíci. Park potom dobudoval a nechal ho otevřít veřejnosti.

Doufám, že vám tenhle výlet do historie rodiny Dittrichovy nepřišel nezajímavý. Každopádně jsme zpátky u hrobky. Karl Dittrich měl jasno v mnoha věcech. První byla, že hrobka bude stát těsně za hřbitovní zdí, bude korunovat hlavní hřbitovní cestu a bude od hřbitova oddělena nádhernou kovanou mříží s vrcholovým křížem.

O výtopně už byla řeč, tady ji vidíte v podobě, v jaké se zachovala. Kotelna měla osm metrů vysoký komín a vyráběla páru, která byla podzemním potrubím hnána do krypty hrobky. Tady byly umístěny čtyři radiátory, které nasávaly vzduch, pára ho ohřívala a teplo pak stoupalo vzhůru kruhovým otvorem ve stropě krypty, ale také dutými sokly a zdmi. Vytápění bylo velmi rafinovaně a technicky pozoruhodně vymyšlené, hrobka měla důmyslný systém odvětrávání včetně anglického dvorku, byly tu izolační vrstvy, které odrážely teplo do prostoru, potrubí bylo opatřeno regulátory… Když se pak koncem 19. století elektrifikovalo město, byl elektrický proud doveden i do hrobky a ta byla, opět velmi důmyslně, opatřena světly.

Tak co? Už začínáte tušit, že tahle stavba byla a pořád je opravdu mimořádná? A to ještě nevíte, kdo ji postavil. Karl Dittrich byl totiž formát. Vážně. Rozhodl se, že jeho otec si zaslouží to nejlepší a obrátil se na toho nejlepšího. Na jednoho z nejvýraznějších evropských představitelů novorenesance, na dvorního architekta mladého německého císaře Viléma II. Co mohl ztratit? Přinejhorším bude odmítnut. Ale… k překvapení všech, nebyl.

Julius Carl Raschdorff totiž zakázku přijal, jakkoli to bylo opravdu krajně nepravděpodobné. Ze zásady totiž neprojektoval stavby mimo území německé říše. Za celý svůj život udělal jen dvě výjimky – navrhnul fasádu a věž německého kostela sv. Gertrudy ve Stockholmu – a potom hrobku v Krásné Lípě. Zajímavé je, že většina jeho staveb na území Německa byla za války zničena bombardováním, a tak je krásnolipská hrobka o to cennější. Profesor architektury na berlínské technice a člen akademií po celé Evropě přijal Karla Dittricha ve své pracovně. Kam oko dohlédlo, byly rozloženy plány stavby, na které momentálně pracoval.

Berlínský dóm. Karl přednesl svou ideu a Julius překvapeně zvedl oči od plánů. Zamyslel se, zeptal se na podmínky – a kývnul… No dobrá, možná to úplně tak, jak to popisuju, nebylo, ale třeba ano. Každopádně – berlínská katedrála stojí a Dittrichova hrobka také.

Jedním z důvodů, proč se věhlasný Raschdorff rozhodl, jak se rozhodl, mohlo být i to, že současně dostal další nabídku na stavbu sepulkrální budovy. Ta se ovšem dala odmítnout dost těžko, neboť šlo o mauzoleum císaře Friedricha III. při Friedenskirche v Postupimi. No, a protože předtím hrobku nikdy nestavěl, mohl pro něj projekt Dittrichovy hrobky být jakýmsi cvičením.

Trénink evidentně vyšel, postupimská císařská hrobka je nádherná. Dostavěna byla až rok po hrobce krásnolipské.

Fotografií hrobky v době, kdy byla ještě v plné formě, je žalostně málo. Tuhle jsem si dovolil kolorovat, aby byla představa co možno nejživější. Mohla by se někdy vrátit do podoby, v jaké byla, když do ní poprvé přišli smuteční hosté uctít památku Carla Augusta? Inu… jistě mohla, ale… (a těch ALE je opravdu hodně).

Předpokládám, že už jste chyceni a význam hrobky vám roste před očima. A to jsme ještě nebyli uvnitř! Uvítají nás pozoruhodné reliéfy a poněkud omšelé sochy dvou andělů, díla sochařů Antona a Adolfa Schwarzových. Neuvítají nás už okenní vitráže z drážďanské dílny Christiana Wilhelma Anemüllera, ty jsou nenávratně ztraceny. Zrezivělá kovová vrata hrobky zaskřípou a my vcházíme… Mohu-li vás ale poprosit, vejděme se zavřenýma očima a nechme na chvíli pracovat svou obrazotvornost.

Uvnitř je to nádherné… Stěny jsou pokryty dekorativními i figurálními malbami krásnolipského malíře Augusta Frinda.

Stěny vyprávějí příběh. Frind tu v cyklu nazvaném Cesta životem odvyprávěl celý běh života svého dobrodince Carla Augusta Dittricha.

On by totiž z Augusta Frinda dost možná malíř ani nebyl, kdyby si na něj byli Dittrichovi nevsadili – především paní Tereza, která v něj věřila a celý život pak sbírala jeho obrazy a dohazovala mu zajímavé zakázky. Krásnolipského typografa poslala na studie malby do Drážďan – Frindovi by si to věru dovolit nemohli. A jeho vrstevník Karl (byl jen o necelý rok mladší, než Frind) to všechno dovršil, když si architekta hrobky vybral na úplném vrcholu a dekoratéra ve vedlejší ulici. Jak už jsem řekl – formát, no.

Teď prosím pootevřete zavřené oči, ale zatím jen ta na škvírku, abyste viděli dochované zbytky Frindových maleb na stěnách hrobky. Tak, a teď už můžete otevřít oči dokořán, ale pozor, bude to jen pro silné nervy.

Sestupme ještě do krypty. V jejím středu je nádherný sarkofág, v němž odpočívá tělo Carla Augusta. Je z černozeleného diabasu vytěženého v dole u Mikulášovic, jeho podoba je pak dílem šluknovského kameníka Viktora Schleichera. A na stěnách… Ano, poničená, ale přesto úchvatná krása. Další skvost, další důkaz ojedinělosti stavby. Mozaiky.

Stav střechy byl alarmující, její prolomení bylo – jak je ta čeština krásná – na spadnutí. Alarmující varování začalo se ozývat z mnoha stran, povědomí o důležitosti památky začalo narůstat.

Sestupme ještě do krypty. V jejím středu je nádherná sarkofág, v němž odpočívá tělo Carla Augusta. Je z černozeleného diabasu vytěženého v dole u Mikulášovic, jeho podoba je pak dílem šluknovského kameníka Viktora Schleichera. A na stěnách… Ano, poničená, ale přesto úchvatná krása. Další skvost, další důkaz ojedinělosti stavby. Mozaiky.

Ty v kryptě při jejím dokončení ještě nebyly, objevily se na zdech až v letech 1918-20, kdy je tu na ploše bezmála 125 metrů čtverečních osadila berlínská mozaikářská firma Puhl & Wagner. Vzhledem k tomu, že August Frind zemřel až v roce 1924, existuje důvodné podezření, že mohl být autorem návrhu podob úchvatných mozaik, které dodnes berou dech.

Na to, abych argumentoval jejich význam jsem přílišným laikem. Když ale do krypty poprvé vstoupila naše patrně největší odbornice na múzivní umění, rozumějte umění mozaiky, paní Magdalena Kracik-Štorkánová, spadla brada i jí.

„Jedná se o jednu z nejstarších památek v této technice na našem území. V českém kontextu jde o naprostý mozaikový skvost, který je svým rozsahem srovnatelný s historickými hrobkami panovníků v Itálii nebo Německu. V Česku snese srovnání snad jen s královskou hrobkou v katedrále sv. Víta v Praze,“ řekla potom v klidu a s odstupem chvíle.

Když jsem poprvé mezi sutí a úlomky cihel sestoupal do krypty, měl jsem pocit objevitele Pompejí. Nedokázal jsem to vůbec pobrat – tak masivní krása v takovém sevření zkázy a nikdo nebije na poplach, nepořádá demonstrace, nepřipoutává se k hrobce řetězem?

To opravdu nikdo nestojí o to, aby se hrobka vrátila ke své původní kráse a my se kolem ní i v ní mohli procházet třeba jako tady, operní pěvkyně Hildegarda Stradalová?

Skutečnost ovšem byla jiná, prozaičtější. Město by chtělo, ale nemůže. Administrativní pat. Pozemek pod hrobkou je sice města, leč stavba sama patří Úřadu pro zastupování státu ve věcech památkových. Dohoda byla blokována mnohými zákony a vyhláškami a nezdálo se, že by se ledy mohly prolomit. A přece se to nakonec povedlo!

Bylo léto roku 2019 a cesta ze slepé uličky byla nalezena. Oba vlastníci předali hrobku spolku Omnium, který se věnuje záchraně a obnově zničených, ohrožených nebo nevyužívaných památek. Město navíc přidalo i stavební materiál zdarma a mohlo se začít alespoň se zajištěním statiky hrobky.

Práce začaly. Kolem hrobky vyrostlo lešení. Ti, kteří věděli, chodili kolem s úsměvem – konečně!

Byly vybudovány vzpěry, hrobka se přestala hroutit sama do sebe.

I ona apokalyptická střecha prokoukla, zbavena suti a náletových dřevin. Hrobka vydechla, neboť já nepochybuju, že domy dýchají.

Ruku k dílu přiložili mnozí krásnolipští. Pokud je poznáváte, je vám jasné, že ani Bohemian Cottage nezůstal stranou.

A co krypta? Co ty nádherné mozaiky?

Žádný strach – začala záchrana každé byť sebemenší kostičky, prosívání suti… Kdo to všechno dělal? Inu, brigádníci? Především z řad krásnolipských turistů, ale přidávali se i další nelhostejní.

A úlovky byly útěšné – není pochyb o tom, že co mohlo být zachráněno, to také zachráněno bylo.

Krypta byla vyčištěna. Jednou, možná, doufejme, se sem po zednících a restaurátorech vrátí i mozaikáři. Snad…

I krypta dostala vzpěry. Zdá se, že rozpad stavby se podařilo když ne zastavit, tak alespoň zásadně zpomalit.

Pak ale přišel rok 2021 a všechno se nějak zadrhlo. Že by tohle sousto bylo opravdu moc velké?

Karl Dittrich, jehož popel spočívá v nádherně zdobené mramorové urně nad otcovým sarkofágem zemřel v roce 1918. Sto let se díval na postupný úpadek hrobky, pak chvíle naděje – a zase zmar?

Karl Dittrich, jehož popel spočívá v nádherně zdobené mramorové urně nad otcovým sarkofágem zemřel v roce 1918. Sto let se díval na postupný úpadek hrobky, pak chvíle naděje – a zase zmar?

Naštěstí, město boj o svůj klenot nevzdává. S velkou pravděpodobností hrobku převezme, podaří-li se prosekat křovím administrativních a právních křovisek. A potom???

Podaří se sehnat peníze? Nenajde se mecenáš, jakým ve své době bývali Dittrichovi? A teď už, dovolíte-li, přejdu do první osoby množného čísla – podaří se NÁM zachránit, co za záchranu svrchovaně stojí?

Ano, je to věc všech, kteří dokážou ctít kořeny, všech, kdo ctí krásu a lidskou kreativitu. Co pro záchranu stavby může každý z nás udělat? Zajímat se. Sdílet. Mluvit o tom, šířit povědomí o cennosti, jedinečnosti a nepostradatelnosti takového klenotu. Spoluvytvořit posunutí záchrany Dittrichovy hrobky v žebříčku veřejných priorit co nejvýš. Nebýt lhostejný a nemávat rukou – to minimálně. A tak na závěr dnešního výletu do historie, současnosti a doufejme i budoucnosti kdysi zářivého klenotu Krásné Lípy vězme, že ona bezesporu má svého anděla strážného. Potřebovala by jich ale celou armádu. A jakkoli jsem pacifista, já se do téhle armády hlásím. Co vy?

Napsal Rostislav Křivánek