Krajinou rybníků aneb Docela malá projížďka na kole

S rybníky máme někde v podvědomí jednou provždy spojené jižní Čechy. Kdo ale zná kupříkladu
„hastrmanské“ rybníky mezi Stvolínkami a Holany, ten ví, že tyhle zrcadelné oči krajiny neodolatelně
mrkají i jinde po divukrásné zemi české. Já vás dnes pozvu na cyklistickou vyjížďku, kterou docela
pohodlně zvládnete i na kole cele poháněném lidskou silou, neboť stoupání je tu vlastně jen jedno.
Nějakých 27 kilometrů – no vážně, spíše vyjížďka než výlet. Krajina, kterou vás povedu, je ale tak
usedavě krásná, že každičké šlápnutí je odměněno. Začínáme a končíme, jak jinak, u penzionu
Bohemian Cottage. Takže: Do sedel! S dovolením pojedu první. Váš Rosťa Křivánek.

Tenhle okruh je atraktivní vlastně kdykoli v průběhu roku, já osobně si ho dávám pravidelně, protože proměny krajiny člověk nejlépe vnímá, jede-li známými místy. Takže, vyrážíme.

Vlastně hned za rohem uděláme první odbočku a v idylickém Lučním baru doplníme tekutiny, projdeme si galerii kovářských a dřevosochařských objektů ve Stodole, posedíme v zenové chýši, prostě zklidníme duši, neboť to nezaškodí nikdy.

Začínat skopcem je vždycky lepší než dokopcem. A to po nás ještě za jízdy dolů z Kamenné Horky pokukuje Krásná Lípa schoulená v bujné zeleni – jedeme-li, jako v tomhle Škapulíři, v pokročilém červenci.

A stačí stočit oči k obzoru a cosi v nás přinutí nohy přestat šlapat, seskočit z kola a chvíli hltat panorama Lužických hor s jejich třemi nejvyššími vrcholy – zprava třetí Jedlová, druhý Pěnkavčí vrch a nejvyšší do mraků vykukující homole, Luž.

Už v údolí Křinice míjíme úchvatnou budovu Schindlerovy pletárny, architektonický skvost srovnatelný významem s pražským Veletržním palácem. Za těmi nesčetnými okny se pořád, už více než 160 let, pokračuje v tradici pletařské a punčochářské.

Když tuhle budovu Hans Richter navrhoval, vědělo se, že to bude ze stavebního hlediska výzva – no, jen se zamyslete nad prosklenými rohy, kde veškerý tlak sbíhajících se stěn nesou zase jen okna…

Jsme v Krásném Buku, součásti Krásné Lípy, která je ovšem starší, než město samo. Nejprve mineme po levé ruce osamělý komín. Stávala tu Jägerova textilka a pan továrník si vystavěl vilu v její těsné blízkosti. Z továrny dnes zbyl už jen komín, vila chátrá, ale stojí. Vyplatí se odbočit k nádherné historické kaménce neboli stírce. Nedivte se, prosím, bude-li tu stát fronta lidí s nádobami, neboť voda stékající do ní je nejen dobrá, ale, jak se prokázalo v pohádkovém světě – živá.

Stačí se ale od stírky otočit a pohlédnout k lesu. Prostor s kruhovým zábradlím kolem tajemného otvoru i zbytky kamenných zdí mate dokonce i zdejší. Zaslechl jsem už leccos, nejčastěji pak, že tu býval amfiteátr. I kdepak – jakkoli si to je dnes těžko představit, stávaly tu dvě obrovské budovy zájezdního hostince Zelený čtvrtek.

No, že vám nelžu! Na historickém snímku vidíte část Jägerovy vily a přes ulici, kde za trojitým kmenem stromu můžete tušit stírku, zmiňovaný Zelený čtvrtek.

Odbočili jsme doleva, do mírného vršku, a teď jedeme údolím říčky Křinice do Dlouhého dolu. Míjíme dvě stě padesát let starou usedlost, ve které je dnes penzion a mezi podstávkovými domy…

…které jsou chvílemi tak krásné a autentické, že má člověk chuť zastavit, zaťukat a na chvíli být jejich součástí sjíždíme na křižovatku.

Tady je na dohled někdejší níťárna v Khaa, dnes Kyjově. Do Nové Perly, jak se dnes objekt jmenuje, si rozhodně udělejte odbočku. Je tu bistro otevřené „do smrti“, probíhají tu výstavy, koncerty, happeningy… Útěšné místo.

Pohled do minulosti Perly je veskrze zajímavý. Jak vidno, níťárna Roberta Salomona vystavěná v roce
1916 jako mechanická přádelna, skárna (skaní je úprava příze, při které se spojují a zakrucují dvě
nebo více nití dohromady) a barvírna, bývala rozsáhlejší, za hlavní budovou stály ještě další
provozovny

Robert Salomon tu zaměstnával více než padesát žen, výroba jela až do roku 1947.

Dnes je už zase radost zajít sem třeba na výstavu. No, a prokoumavše Novou Perlu, vydejme se zpět na křižovatku, abychom mohli začít stoupat Dlouhým Dolem.

Ano, takové to tu je. Budeme sice pozvolna stoupat, ale každý jeden dům tady stojí za rozmazlení očí a potěchu duše. A tenhle kříž? Kříž mlynáře Dominika Marschnera (Dominsmüllers Kreuz) z roku 1800. Mlýn, ke kterému příslušel, sice vyhořel roku 1913, kříž – a dokonce pietně renovovaný – těší ale naše oči dodnes. Má-li kdo potřebu, ať sesedne z koně a poklekne, jako tomu bývalo v dobách minulých.

Údolím Zahradského potoka stoupáme až k místu, kde dříve potok vytvářel rybník. Dodnes je velmi dobře patrné, že tu bývala vodní hladina. Kdoví, třeba se v některém mokrém roce zase začne plnit, a rybník Šiml nebo také Šimlák bude zase tak krásný…

… jako býval před lety. Za tuhle dnes už bohužel historickou fotku děkuju panu Jiřímu Kühnovi, jakkoli on vlastně neví, že jsem si ji do Škapulíře vypůjčil. Tak co říkáte – můžeme tenhle rybník, třebaže je bez vody, považovat za náš dnes první? Já myslím, že ano.

Od rybníka odbočuje modře značená turistická stezka, po níž se lze po pár stech metrech dostat k Schindlerovu kříži i ke krásnolipskými turisty obnovené dřevěné lesní kapli sv. Anny. My se ale jen potěšíme opraveným Henkovým křížem, dříve zvaným Teichklenns Kreuz, tedy Rybniční. Henkův je proto, že ho v roce 1825 nechal vztyčit zdejší domkář Johann Henke.

U téhle podstávkové chaloupky s věčně přítomnými husami začne jediné dosti přísné stoupání na okruhu. To dáme…

No, a je to. Abychom se vydýchali, tak ještě než vjedeme na silnici 265, zabočíme vlevo a dojdeme si prohlédnout vlčihorský hřbitov, neboť jsme právě opustili Dlouhý Důl a vjeli do Vlčí Hory.

Hřbitov je tichý, klidný, krásný. Najdete tu hroby lidí z rodin, které musely po válce odejít, ale i těch, které tu žijí dodnes.

Hřbitov je tichý, klidný, krásný. Najdete tu hroby lidí z rodin, které musely po válce odejít, ale i těch, které tu žijí dodnes.

Tady vládne mír, píše se na portálu se dveřmi, které vedou… No právě. Jinam. Egypťané ve svých
chrámech takovým branám říkali Nepravé dveře. Těmi se vcházelo do světa mrtvých a mrtví tudy
mohli vejít mezi živé. A ten, kdo vchází? Poutník? Každopádně úchvatná socha!

Já myslím, že tenhle obraz z hlavy nedostanete.

Ony i vitráže hrobky jsou nádherné.

Takže ne všechno, co tvořívalo status quo a genius loci Vlčí Hory a vůbec celého Českého nizozemí, zmizelo. Škoda, že další hrobka, kterou na naší vyjížďce potkáme už takové štěstí neměla.

Od hřbitovních vrat zahlédneme nejen nad obcí se zdvíhající Vlčí horu s nejstarší rozhlednou regionu, ale pod ní i manufakturu Nobilis Tilia s výrobními budovami i návštěvnickým centrem vybudovaným z bývalé vlčihorské školy. Tam se rozhodně vyplatí na chvíli odbočit. Je tu prodejna přírodní kosmetiky a aromaterapeutických potřebností, vlídná čajovna, nádherná zahrada s naučnými i ezoterickými prvky – je to další klidné a pozoruhodné místo.

A jsme tedy zpět na křižovatce nad Dlouhým Dolem a dáváme se vpravo, na Skřivánčí pole.

Zanedlouho otevře se nám pohled až neskutečný. Dovolíte-li osobní vsuvku – je tomu už pětadvacet let, co jsem tudy – shodou okolností také na kole – jel poprvé. Spolužačka Jiřinka nás tehdy vedla celou skupinku abiturientů Z Dymníku přes Vlčí Horu a dál, do Kyjovského údolí. Když jsme vjeli přesně na tohle místo, skoro mě ten výhled vyzul z bot. Stál jsem tu, zatímco ostatní jeli dál. Díval jsem se na panorama Lužických hor, louku, krávy, mohutnou podstávkovou chalupu a cosi se ve mně pohnulo. Tady bych jednou chtěl žít, řekl jsem si jen tak, z toho emocionálního přetlaku. Už dva roky tu opravdu žiju, asi tři sta metrů od tohohle místa. Jinak řečeno – nepodceňujte skrytou sílu přání, která vyslovíte. A chvíli se dívejte, je to pohled léčivý.

Žebrácká kaple, jinak ale kaple Panny Marie Pomocné či ještě Hiekeho kaple z roku 1808, nás uvádí do Zahrad. Proč žebrácká? To by byl dlouhý – ale krásný – příběh, který lze dopodrobna číst v úžasné knížce Natálie Belisové Putování po duchovním panství Krásnolipska. Stručně? Daniel Hieke nebyl vlastně žebrákem. Byl to zbožný podivín, asketa, který, jakkoli chudý jak kostelní myš, dostal-li milodar, předal ho dál a sám zůstával s minimem všeho. Ve snu zjevila se mu Panna Maria a on dokázal získat pro myšlenku stavby kaple zasvěcené právě Matce Boží movitější sousedy. Rok po jejím dostavění Daniel Hieke zemřel. Jeho obraz dodnes zdobí průčelí kaple. (A i ten má nádherný příběh uvedený v téže knize).

Jedeme dále a za námi se k nebi zvolna vypíná Vlčí hora. Tady, v lukách, je až nepřípadně krásně.

Jsme na Skřivánčím poli. Křížek z roku 1759 je posledním pozůstatkem osady, která tu bývala. Dvě hospody, zahradnictví, obytné domy… Dnes louky, hájky, alej, šlus.

Ale ta alej, ta tedy stojí za to. Nádherná na jaře, v létě, v zimě a samo sebou nejúžasnější na podzim.

Jet tudy, to je velmi barokní pocit.

Míjíme křížek, který je prolnutím dob. Sokl barokní, kříž se nedochoval, a tak nový, z dílny zdejšího uměleckého kováře. A lidé se tu zastavují, zapalují svíčky… Pečovat o veřejný prostor má smysl. Obrovský.

A už zase Jedlová. To je idée fixe téhle projížďky. Kdykoli zmizí z obzoru, můžeme si být jisti, že se za chvíli zase odněkud vynoří.

Vyhnuli jsme se centru Krásné Lípy a kolem nádražní budovy, která momentálně zažívá velké vzkříšení, se po chviličce jízdy po státovce dostaneme na začátek vozíčkářské turistické trasy. V Česku jich zase ještě tak moc není, o to větší radost z ní lze mít. Otočíme-li se uprostřed louky, zamává nám zdálky Vlčí hora.

Lesy mezi Krásnou Lípou a Studánkou jsou pořád takové, jaké byly. Tedy, ne, že by se tu netěžilo, to se těžilo, ale z cesty to vypadá, že ne. Je tak nesmírně příjemné, jet lesní cestou a nechat se hledat sluncem…

Prameny Křinice neboli Tři studánky. Pramen jakékoli řeky je vždycky energeticky velmi silné místo. A dá-li se jet od pramenů k ústí (což se v případě Křinice dá, ústí je v Bad Schandau, kde se řeka vlévá do Labe), je to jedno z nejhezčích cyklistických dobrodružství.

Pár set metrů za odbočkou k pramenům Křinice se náhle otevře louka, která mi pokaždé připomene Šumavu. Sveřepá nekosená tráva, remízky, houževnaté dřeviny. Krásné místo.

Cyklostezka 3013 (po které už nějakou chvíli jedeme) nás teď zavedla do obce Studánka a my zbystříme, abychom nepřejeli odbočku.

Pravoúhlé odbočení vpravo a už se řítíme vstříc druhému rybníku.

Přírodní rezervaci Světlík dal jméno rybník. Támhle už se třpytí.

Světlík je ovšem také jméno nádherného větrného mlýna na březích stejnojmenného rybníka a to všechno proto, že tady stávala vesnice Lichtenberg. To jméno vzniklo jako pocta rodu Lichtensteinů, což uniklo těm, kteří po druhé světové válce vytvářeli v Sudetech tisíce nových jmen, která musela být za každou cenu česká – a tady se to trochu vymklo, protože Světlík je prostě jen chybný překlad. V polovině 19. století tu stávalo 45 domů, dnes tři. Ještě ve čtyřicátých letech minulého století tu byly obchody, hospoda, pekárna… Kolem roku 1960 byla většina zbylých domů zbořena a osada zanikla.

Větrný mlýn stával v odlesněné krajině, takže Jedlová od něj byla vidět velmi pohodlně, dnes bychom si stoupali na špičky marně. Jde o holandský typ mlýna, jeden z největších v Česku a především jediný s kompletně dochovaným technickým vybavení. Postaven byl v roce 1843, byla u něj vybudována pekárna a mlel až do roku 1945.

Zub času a přičinliví vandalové, to přispělo k devastaci mlýna, přestože byl od 60. let v soukromém vlastnictví. Smysluplná rekonstrukce přišla až v tomto tisíciletí. Pětilopatkové větrné kolo se podařilo zrekonstruovat a naštěstí zcela dochované mlecí zařízení jakbysmet.

Jde bezesporu o jedno z nekrásnějších míst Českého nizozemí. (Tady by se vlastně skoro chtělo napsat Nizozemí 😊.)

Jeden ze tří zachovaných domů stojí v těsné blízkosti mlýna a my se kolem něj vydáme k rybníku, a to nejen proto, že dnes jedeme „rybniční tour“, ale především proto, že jde o místo tak vlídné, klidné a půvabné, že nezajet sem by bylo ochuzení celkového zážitku z výletu.

Už tady začíná ptačí rezervace, za níž budeme putovat i dál. Když jsem tudy jel naposledy, rozeřvali se jeřábi tak hlasitě, že vyplašili žáby a předčasně odstartovali jejich skokanské závody.

Na hrázi se stačí otočit a všudypřítomná Jedlová na vás zamává přes oceán kyprejů.

„Je pravdivé, je jisté, je skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby dokonány byly divy jediné věci.“ Smaragdová deska v praxi.

Kdo nelení a dojde až na odvrácený břeh rybníka, uvidí nevídané. Takhle je totiž lichtenberský větrný mlýn, a ten věru není málo fotografován, na fotkách k vidění málokdy.

Od Světlíku sjíždíme cyklistu potěšitelným svahem do Horního Podluží. Cestou se nalevo otevře nádherný pohled na blízký Jiřetín pod Jedlovou chráněný Pěnkavčím vrchem.

Svatý Josef vede Ježíše do školy – i tak by se mohla jmenovat pozoruhodná barokní socha uprostřed obce Horní Podluží. Oba tu stojí u silnice, jako kdyby čekali, až budou moci bezpečně přejít. Pravda, v roce 1750, kdy sochu instalovali, tu nejspíš takový provoz nebyl. Na přední stěně soklu je k prozkoumání reliéf Zasnoubení svatého Josefa s Pannou Marií.

Půvab podstávkových domů je neokoukatelný. I tady, v Horním Podluží jich je jak naseto, stačí se umět dívat.

No řekněte sami – není to přímo pohádková scenérie?

V Horním Podluží bacha – odbočka je velmi nenápadná, pěší turista odbočení žluté asi nepřehlédne, zato zuřivý vozíčkář nebo vrcholový cyklista snadno. Odbočuje se vpravo a ještě před areálem firmy Belden.

Cestou na Ladečka potkáváme další doklad zbožnosti lidí, kteří nás v tomto prostoru předešli v čase.

Nalevo od nás už nepřekvapivá dominanta obzoru – Jedlová.

A jsme u Velkého rybníka. Tady už je to doslova ptačí rej. Jeřábi popelaví kejhají jak zjednaní, potápky rejdí, rákosníci rákosí, nad námi krouží čáp a má-li člověk kliku, zahlédne i orla mořského

A zase ten klid, který naštěstí ještě nikoho nenapadlo porcovat a prodávat nastojato.

Jedno z nepříliš štědrého proznačení Hřebenovky Českým Švýcarskem, neboť po té se zrovna projíždíme. Takže vzhůru k Táborové louce, tam nás čeká další drobná sakrální památka uprostřed lesů…

A sakra! Sakrální sice je, ale lidem svatá zjevně ne. Na tomhle nádherném sloupu ještě nedávno zářila nová socha Nejsvětější Trojice vytvořená podle kusých náznaků původní sochy krásnolipským sochařem Milošem Kubištou!!!

Tahle! A je pryč. Aby tomu duševnímu impotentovi, co si ji potřeboval umístit mezi sádrové trpaslíky na zahrádku obě ruce upadly!

Ano, tahle cesta byla kříži a božími mukami lemována. Důkazem je i sokl, který nedaleko před Krásnou Lípou zbyl z Michelova kříže. Nechal ho vybudovat bělič Florian Michel v roce 1830. Kříž samotný je dávno v prachu, ale místo má pořád klidnou sílu.

Jsme v Krásné Lípě a kocháme se dalším, už čtvrtým rybníkem. Tentokrát nese půvabné jméno Cimrák a poslední roky je proměněn v malebné rekreační místo krásnolipských i přespolních.

Tenhle pomník je neodolatelně krásný. Dokonalá socha lva od drážďanského sochaře Klementa Grundiga byla odlita, instalována na kenotaf a odhalena v roce 1908, aby bylo připomenuto 60. výročí nástupu císaře Franze Josefa I. na trůn. Český Lev, symbol Českého království, tu chrabře chrání Rakousko-Uherskou orlici, věren monarchii. Původně byly na kenotafu umístěny i bronzové desky se jmény padlých v bitvě prusko-rakouské války u Solferina. Ale to víte – bronz… Další duševní impotenti, tentokrát už docela dávní – lidská blbost a křupanství prostě nestárne.

Slavnostní odhalení proběhlo v neděli 27. září 1908 péčí místního německého Spolku vojenských veteránů.

Pokud se na tuhle historickou fotografii podíváte pozorně, uvidíte zcela vlevo bíle zářící sokl lvího pomníku, o kterém jsme si právě povídali. Díky tomu si můžete udělat dokonalou představu o tom, kde přesně ještě koncem 60. let minulého století stával starokatolický kostel Spasitele. Základní kámen byl položen 20. ledna roku 1900, vysvěcení ještě ne zcela dokončeného kostela potom proběhlo 1. září o rok později. Oltářní obraz „Kristus jako učitel“ namaloval August Frind.

Dobová pohlednice je dokladem barevnosti kostela, který po druhé světové válce používán jako skladiště vůčihledně chátral, aby byl v roce 1971 odstřelen. Později se horlivě deklarovalo, že šlo o omyl, že demoliční výměr byl vydán na úplně jinou stavbu, ale – ups, promiňte… (Kdo by tomu ovšem věřil. Stačí se zajet podívat na Verneřicko, kde zpupností jediného bolševického nohsleda, který se strašně chtěl zavděčit nahoře, „církevního“ tajemníka ONV Děčín Josefa Pecháně, byly během pouhých deseti měsíců demolovány čtyři kostely.)

Dittrichova hrobka. O té už jste ve Škapulíři četli několikrát, takže tentokrát jen zamáváme v naději, že alespoň základně sanovaná stavba i s výtopnou, jejíž komín je vidět opodál vlevo od hrobky, má světlou budoucnost a že se tenhle raritní skvost podaří zachránit a znovu oživit (je-li to ausgerechnet u hrobky vhodné sloveso 😊).

Výlet se chýlí ke konci. Projíždíme krásným městským lesoparkem…

…na jehož okraji nás čeká poslední pátý rybník, tentokrát bezejmenný.

Mezi domky Kamenné Horky dospějeme až ke slavnému Köglerovu kříži, který byl konstruován jako oboustranný, k duševní potěše majitele usedlosti i kolemjdoucích. V roce 1792 ho nechal vybudovat Josef Kögler, takto hostinský, neboť usedlost bývala tehdy hostincem.

Jsme u cíle. Penzion Bohemian Cottage nás vlídně očekává a ptá se, jestli se nám kolovýlet líbil… Tak snad abychom mu povyprávěli, ne?