Jak se stal pasáček krav dvorním sochařem

České nizozemí je kromě jiného krajem křížových cest a starých hřbitovů. Tam i tam se poutník setká
s desítkami soch, které jsou často pozoruhodné a přerůstají své původní určení. Například sochy na
náhrobcích měly být věčnou památkou těch, na jejichž život si, snad kromě historiků, vzpomene už
jen málokdo. Jejich umělecká hodnota je nicméně tak vysoká, že ty, k jejichž slávě byly vytvořeny,
přežily a my dnes můžeme žasnout nad jejich krásou. Až budete bloumat Českým nizozemím, a je
úplně jedno, v jakém to bude ročním období, hledejte je a všímejte si jich. Okouzlí vás. Máte-li chuť,
prožijte se mnou pátrání po autorovi některých z nich.

Bude to opravdu pátrání? Inu, v mém případě bylo. Začnu zeširoka. Ze čtrnácti venkovních křížových
cest na mě vždycky nejmocněji působila ta u poutní kaple sv. Anny na Annabergu mezi Lipovou a
Lobendavou. (Koneckonců, už jsem o ní ve Škapulíři psal.) To místo je mystické, promodlené,
prodchnuté prosbami a touhami desetitisíců poutníků. Jakýmsi čepem, kolem nějž se křížová cesta
otáčí, je oplocená Getsemanská zahrada. A v ní sochy, které vyprávějí příběh. Spící učedníci, bdící
mistr, anděl…

V těch sochách je klasicistní klid. To už nejsou barokní emoce, extatické a bohatou mimikou
vybavené sochy – tohle je emoce skrytá, zkrocená – a přece přítomná.

Ne, tyhle sochy nedělal jen tak někdo… Musím zjistit kdo, říkal jsem si tehdy. Hledání přineslo jméno:
Franz Pettrich. Dobrá, ale kdo to byl? Někdo zdejší?

Zas jindy bloumal jsem Českým nizozemím, tentokrát v okolí kostela sv. Máří Magdalény v Krásné
Lípě. U zdi oddělující prostor někdejšího hřbitova od farské zahrady, zůstal jsem ohromeně stát. Jak
už to tak na starých zrušených hřbitovech obklopujících v dřívějších dobách kostely bývá, zachráněné
náhrobky se z míst, kde původně stály přesouvají ke zdem. A tak se sem dostal i náhrobek Veroniky
Römisch.

Tohle sousoší je prostě úchvatné. Žena a dívka. Matka a dcera. Empatický sochař je nenechal spát
věčným spánkem na tvrdém kameni, podložil jim hlavy měkoučkou a zdobnou poduškou. Kdopak asi
byl tím něžným tvůrcem… A podívejme… zase Franz Pettrich! Považujíce to za znamení, pustil jsem
se do pátrání. Když má člověk pocit, že cosi objevil sám, bývá jeho zaujetí daleko větší, jistě to znáte
taky.

Tohle je tedy on. Franz Seraph Johann Nepomuk Pettrich. Nebo ne? No, vlastně, on když se
v Třebenicích pod Košťálovem, v srdci Českého středohoří, 29. srpna roku 1770, narodil, jmenoval se
FRANTIŠEK Serafin Jan Nepomucký PETRICH. Jeho tatínek Karel Petrich měl v Třebenicích truhlářství
a pocházel z rodu Petericů, řeckých řezbářů. Jeho předkové se do Třebenic přistěhovali někdy na
přelomu 17. a 18. století a počeštili se.

Petrichovi měli při truhlárně i malé hospodářství, nějakého půl druhého hektaru pozemku. Malý
Frantík trochu pomáhal tátovi v dílně, především ale pásl krávy. To samo sebou není příliš akční
počínání, a tak, aby se nenudil, kreslil a maloval. Třeba rovnou na holou skálu. Jednou šel kolem
třebenický měšťan a užasl – na kameni uviděl velmi zdařile vyvedený obraz stáda pasoucích se krav.
Chvíli mu trvalo, než uvěřil, že by autorem mohl být ten malý pasáček, který posedával v trávě
opodál, pak se ale vypravil rovnou za jeho otcem, mistrem truhlářským. Takový talent by měl být
rozvíjen!

Sousedova přímluva zabrala, a tak se třináctiletý František vydal do nedalekých Litoměřic (ty v době
jeho příchodu vypadaly právě takhle), aby se tu u kameníka sochaře Antonína Wytkupa po tři roky
učil práci s kamenem. S ještě mokrým výučním listem vypravil se pak do Prahy, kde vyhledal sochaře
a řezbáře Josefa Malínského, aby své dovednosti ověřil v praxi a ještě se lecčemus přiučil.

Devatenáctiletý František, doporučen mistrem Malínským, přichází do Drážďan a je přijat do dílny
dvorního sochaře Johanna Batisty Dorsche, který v té době řídil práce na obnově Zwingeru.
Souběžně studuje na drážďanské Umělecké akademii u věhlasného Giovanniho Battisty Casanovy a
jeho vlastní sochařský jazyk se pomalu vyjevuje. V té době se také z Františka Petricha stává Franz
Pettrich, který si na drážďanské Rampischer Gasse nedaleko Frauenkirche otevírá
kamenosochařskou dílnu. Ve čtyřiadvaceti poprvé vystavuje v drážďanské galerii a jeho mistrovství
se vyvíjí tak rychle, že ho v pouhých pětadvaceti letech saský kurfiřt Fridrich Adolf III. jmenuje
dvorním sochařem.

Baroko odchází a na dveře umění klepe klasicistní dokonalost vyvedená v bílém mramoru. Kdo chce
být in, musí do Itálie. A nejlépe studovat k mistru mistrů, jakým tehdy byl jedině Antonio Canova.
Dvaatřicetiletý Franz do sebe saje klasicistní ideály a odváží si svůj vlastní sochařský jazyk, aby se stal
představitelem takzvané druhé generace klasicismu.

Z procházek po drážďanském levobřežním nábřeží jistě znáte nádhernou budovu někdejší Umělecké
galerie s proslulou prosklenou kopulí. Dnes je tu vysoká škola pro kumštýře, tedy vlastně stejná
škola, která tu působila i v roce 1809, kdy se jejím profesorem stal Franz Pettrich – a učil tu
sochařství až do své smrti. Pasáček krav z Třebenic.

Ještě než se vrátíme do Českého nizozemí pátrat po dalších dílech Franze Pettricha, musíme se
zastavit ještě u jednoho významného rysu jeho osobnosti. Franz byl svobodným zednářem a dům, na
který se díváte, ukrýval chrám a zázemí jeho domovské lóže Zum Goldenen Apfel. Dům dnes už
nenajdete, vzal za své při bombardování Drážďan v únoru 1945.

Takhle vypadal takzvaný lóžový klenot, který Franz Pettrich nosil při zednářských pracích na hrudi.
Lóže Zum Goldenen Apfel působí v Drážďanech dodnes a její členové památku svého dávného bratra
patřičně ctí.

Začněme pouť za Pettrichovými sochami v Českém nizozemí u jednoho z jeho nejkrásnějších
náhrobků. Starý mikulášovický hřbitov logicky obklopoval kostel. Nové hřbitovy, které mrtvé
odsouvaly za vsi a města, začaly se budovat až ve druhé polovině 19. století. Zbyly jen některé hroby
s náhrobky, jiné byly přesunuty ke kostelům nebo k bývalé hřbitovní zdi. Tohle je náhrobek Marie
Anny Roemisch. To byla maminka Franze Zachariase von Roemisch, významného mikulášovického
podnikatele, který se vypracoval natolik, že mohl koupit šlechtické panství Malá Skála. On to byl, kdo
tu nechal vybudovat slavný skalní Pantheon a na sklonku života byl povýšen do šlechtického stavu. A
mimochodem – i jeho náhrobek vytvořil Franz Pettrich.

Pojďme se ale podívat blíž, stojí to za to. Úžasná práce! Smutek je tu doslova hmatatelný. Možná vás
v tuhle chvíli napadne – jak se úspěšný a uznávaný dvorní sochař dostal z Drážďan do Českého
nizozemí? Jak to, že tu má tolik děl? Mohla za to sedmiletá válka a války napoleonské. Po nich se
v Sasku začalo drasticky šetřit a zakázky na sochy ve veřejném prostoru byly velmi vzácné. A tak se
Franz na čas přesunul zpátky do Čech. Naštěstí pro nás.

I ti nejlepší recyklují své nápady. Nepřipomíná vám socha na náhrobku Františka Adama z Valdštejna
něco? Ano je to tatáž kompozice, tatáž socha jakou jsme před chvíli viděli v Mikulášovicích. Menší
hrob nalevo kryje pozůstatky Karoliny z Valdštejna. A kde že tyhle sochy najdete?

V Litvínově. Jde o Valdštejnskou hrobku, poslední pozůstatek bývalého hřbitova. Franz Pettrich
tentokrát nebyl jen sochařem, navrhoval i stavbu samotnou.

A propos – když už jsme zmínili Franze Zachariase von Roemisch, Franz Pettrich vyzdobil jeho
Pantheon na Malé skále sochami a plastikami, které se, bohužel, nedochovaly

Co se naopak dochovalo, je už zmínšný náhrobek Franze Zachariase von Roemisch na lesním hřbitově
na Malé Skále. Franz Pettrich ho ozdobil sochou Víry.

Kde jsme to byli naposled… Aha, v Mikulášovicích. Tak se teď pojďme porozhlédnout kolem kostela.
Najdeme tu hned několik Pettrichových děl. Třeba tohle nádherné sousoší nad hrobem Marie
Wentzelové.

A teď zase něco trochu jiného – reliéf. Konkrétně ten, který zdobí náhrobek Ignaze Rösslera,
zakladatele nožířské výroby v Mikulášovicích.

Zub času rozhlodal andělskou tvář – a přece je v té soše pořád síla, kterou nepocítí jenom ti, kdo jsou
poněkud okoralí na duši. Náhrobek rodiny Herltových, také u zdi kostela sv. Mikuláše v Nixdorfu,
dnes ovšem Mikulášovicích.

Několik Pettrichových náhrobků najdeme i u někdejší hřbitovní zdi obklopující kostel sv. Bartoloměje
ve Velkém Šenově. Poznáte je hlavně podle jedinečných drapérií, které hebce splývají z křížů, jakkoli
jsou z pískovce. Tady jsme ale zpátky v Krásné Lípě, u kostela sv. Máří Magdaleny, u dalšího
Pettrichova náhrobku. Franz Pettrich ale nevytvářel jen funerální sochy. Je kupříkladu i autorem nádherného sochařského
oltářního celku v kostele sv. Šimona Judy v Lipové – z jeho ateliéru pocházejí oba andělé i krucifix.

Franz Pettrich ale nevytvářel jen funerální sochy. Je kupříkladu i autorem nádherného sochařského
oltářního celku v kostele sv. Šimona Judy v Lipové – z jeho ateliéru pocházejí oba andělé i krucifix.

No, a jsme-li už v Lipové, pojďte – mohu-li vyslovit své přání – zajdeme ještě jednou na Annaberg.
Tady jsme pátrání začínali. Anděl s kalichem hořkosti, Getsemanská zahrada.

Spící učedník Ježíšův. Franz Pettrich byl výjimečným sochařem, o tom myslím už není sporu. Ptáte se,
jak jeho pouť skončila?

V Sasku, a především pak v Drážďanech, vytvořil mnoho náhrobků i dalších soch. Byl vlastně do jisté
míry pohřbívačem těch, kteří prošli jeho životem. Přežil dvě manželky a oběma jim vysochal
nádherné náhrobky. Tohle je pro změnu náhrobek jeho prvního profesora na Umělecké akademii
v Drážďanech, Giovanniho Battisty Casanovy, korunovaný sochou truchlící múzy.

Nakonec Franz Pettrich „pohřbil“ i sám sebe. Náhrobek na jeho hrobě na starém katolickém hřbitově
v Drážďanech je totiž také jeho dílem. Když 23. ledna 1844 ve věku čtyřiasedmdesáti let v saské
metropoli zemřel, věděl, kde bude spát snem, z něhož mu nebude dáno se probudit. Jeho sochy ale
zůstaly na stráži a dbají o to, aby krása ze světa nezmizela. Ach… Jen kdybychom si jich dokázali více
vážit.

Napsal: Rostislav Křivánek