Zimní prázdniny v Českém Švýcarsku

Mámo, táto, já tam chci aneb prázdniny snů. Zimních i jarních prázdninách by si dospělí neměli brát děti jako rukojmí. Tím myslím, že by se plánování toho speciálního týdne mělo naprosto podřídit dětem, jejich světu, jejich přáním. Jinak řečeno – vezměte děti tam, kde je to bude opravdu bavit, někam, odkud se budou vracet nadšené a s vědomím, že na tyhle jarňáky nikdy nezapomenou.

České Švýcarsko, České nizozemí, Lužické hory – dokonalá trojice zasvěcená klidné dovolené bez davů a ještě k tomu všemu s aktivitami a místy, které děti ocení, kde se rozhodně nebudou nudit. Je samozřejmě zásadně důležité, kde rodina rozbije základní tábor. Penzion Bohemian Cottage je po celý rok vyhledáván pro úchvatný klid, nádherné prostředí i vlídné a přirozené zázemí. Získat tu místo není jednoduché, zájem je opravdu velký. Ale protože Kubicovi jsou především rodina, je období prázdnin zasvěceno převážně rodičům s dětmi.

Z Kamenné Horky v Krásné Lípě se pohodlně dostanete na většinu nejatraktivnějších míst všech tří zmíněných regionů. Ať vyrazíte pěšky, autobusem, vlakem, autem nebo třeba na sněžnicích, a to doslova jakýmkoli směrem, budou vaše děti nadšené. Proč? Tak si to proberme…

Jiskrný sníh, slunce nehřeje, ale maluje oblohu na azurovo, vzduch je jak pila a zasněžený úvoz je dokonalejší než ta nejlepší bobová dráha. Stačí sednout na sáňky, nebo sebou plácnout na plastový bob a řítit se dolů a krásně a bez zábran ječet a řvát. To je pak úplně jedno, kolik vám je…

Anebo úplně obyčejné procházky, které jsou tu vždycky neobyčejné. V těsné blízkosti Bohemian Cottage jsou desítky lesních cest, které vás zavedou na místa, kde nepotkáte živou duši, snad kromě několika pejskařů nebo sokolníka, který tu cvičí své dravce. Maškův vrch je jedním z nich. Jít sněhem je totiž tak jiné, krásné a lákavé. A kdyby snad dětem procházka zevšedněla, stačí udělat jednu jedinou nenápadnou kouli… a začít nekompromisní koulovačku.

Je samozřejmé, že vám nikdo nezaručí, že bude sníh – tím už si člověk nemůže být jist ani v Alpách. Karlova výšina, je ale úchvatná, ať jsou počasí nebo roční doba jakékoli. Skalní stěna ukrytá v lese nabízí výhledy do hloubi Českého nizozemí a patří k dalším ze snadno dostupných cílů.

Dokonce ani když se příroda začne tvářit, že jarní prázdniny přece patří do jara a po sněhu není ani památky, zavedou vás lesní cesty na neuvěřitelná místa. A protože k mnohým z nich ani nevedou turistické značky, může se vám stát, že odbočíte na nenápadnou úvozovou cestu a z ničeho nic se před vámi otevře až pohádkový horizont a vy budete ohromeně hledět na celé České i Saské Švýcarsko a v dálce vám bude důstojně kynout sama královna Milešovka.

Že musí mít procházka nějaký slíbitelný a v důsledku také ohromující cíl? No tak to se vydejte údolím Vlčího potoka z Brtníků k proslulým ledopádům. Ty nevznikají v závislosti na silných mrazech, naopak, tvoří se často překvapivě i při mírné zimě, protože voda z tajícího sněhu stéká po hraně skal a pomalu zamrzá a vytváří rampouchy a ledové kaskády až neskutečných velikostí a barev. A vezmete-li děti do jeskyně za ledovou oponou a necháte slunce, aby se za vámi dobývalo, bude to jednoduše nezapomenutelné.

Buďme ale optimisté, k zimě patří sníh, nekonečné pláně a jasné obzory. Kdo nikdy neměl na nohou sněžnice a nešel zasněženou loukou, ten neokusil zázrak chůze po vodě. Na tomhle úchvatném místě, na lukách táhnoucích se k sedlu mezi Studencem a Lipnickým vrchem, kde je téměř s jistotou možno zahlédnout obrovské stádo laní s několika statnými jeleny, potkává se České Švýcarsko s Lužickými horami a v téhle hraniční zemi nikoho můžete natrefit… třeba i na strašidla.

Nevěříte? No, to tedy budete opravdu překvapeni, až se před vámi z ničeho nic vztyčí stařešina zdejších strašidel, sám Hejkal. No ano, jste v zemi legend a pohádek a dětskou fantazii tu docela nic nebrzdí. A přijmete-li dětská pozvání do světa nádherných nepravděpodobností, budete překvapeni, že je to vlastně ještě pořád i váš svět.

A teď to trochu rozjedeme – dáme si Krásnolipský dětský trojboj. Tahle štreka je vyzkoušená a prověřená, stačí se po ní vydat. Začíná na Vlčí Hoře, v bývalé škole, kde dnes sídlí návštěvnické centrum firmy Nobilis Tilia, která v přilehlé manufaktuře vyrábí přírodní kosmetiku. Tady, v půvabné prodejně plné vůní, mohou maminky v klidu čichat a vonět a zkoušet a prubovat, tatínkové sedět a sledovat cvrkot – a děti?

Těch se tu ujmou místní víly, které je uvedou do říše vůní a jejich významů. U zcela speciálního toaletního stolku si tu děti vyrobí svůj vlastní a originální parfém. A nemyslete, že to baví jenom holky! Kluci to většinou pojmou jako vědeckou disciplínu. Radost z flakónu ukrývajícího vůni jen pro ně mají zaručeně všichni.

Plni voňavých zážitků přesuneme se teď na náměstí do Krásné Lípy, kde už na nás vlídně pomrkává čokolatérie Mana. Koupit si tu báječnou horkou čokoládu nebo nějakou čokodobrotu, to umí každý. Mana ale nabízí kromě prodejny ještě i čokoládovou dílnu, a do té zamíříme. Tady si děti vyzkoušejí práci s čokoládou a vyrobí si čokovzpomínku – třeba lízátko nebo čokoládový suvenýr s motivem některého z turistických cílů.

Je to trochu alchymie, ale především zábava. I ta největší třeštidla se tady propadnou do vážného tvůrčího soustředění. Nakonec je třeba hotové dílo uložit, aby mohlo ztuhnout. A čekat. Cože? Čekat? To přece děti nesnášejí! Žádný strach – jen pár desítek metrů odtud je čekárna vážně k pohledání!

Dům Českého Švýcarska nepřehlédnete. V jeho přízemí a suterénu vás čeká hravá a interaktivní expozice, kde je sice možné hodně se dozvědět, hlavně se tu ale děti doslova vyřádí – a čokoláda může v klidu tuhnout. Je libo rozhlednu pod střechou?

Dá se tu bádat, zkoumat, objevovat…

…stejně jako pronásledovat jezevce až do jeho tajemné nory. Čokoláda zatím ztuhla do dokonalého tvaru a nadšené děti hrdě třímající své výrobky logicky dostávají chuť na něco dobrého, kteroužto touhu je možné uspokojit hned v sousedním domě řečeném U Frinda, kde útulná kavárna nabídne báječné polévky i dorty a zákusky. Půl dne uteklo jak voda – zážitků ale bylo vážně do foroty.

Dostaví-li se chuť na výpravu do vzdálenějších míst, je možností další fůra. Tak třeba Tiské stěny, to je zaručené dobrodružství. Najdete tu cokoli si přejete – skalní ulice i náměstí, skály nejroztodivnějších tvarů a ještě podivnějších jmen, stezičku po samém okraji skalní stěny, žebříky i nekonečná schodiště. A pozor na skřítky! Těmi se to tu jen hemží, a jak jsou záludní! Nasypou vám do kapsy bludné koření a už se ze skal nevymotáte!

Pokud se ale vymotáte z Velkých Tiských stěn, čekají vás ještě ty Malé. Ty začínají výstupem na jednu z nejkrásnějších vyhlídek v regionu. No, zkuste tohle trumfnout! Dole je labyrint menších skalek a skalisek, kde po pravdě není kam spadnout, a tak se tu děti nadšeně rozeběhnou, aniž jim co hrozí.

Když se pak s námi za všechny skalní tvory a potvory rozloučí důstojný Hřib, je jasné, že tenhle výlet stál za to. Z penzionu je to sem zhruba hodinku, a nic podobného široko daleko nenajdete.

Zážitek zcela onačejší čeká na děti naopak doslova za rohem, v malebné Doubici. Tady se na rozlehlém prostoru za Starou hospodou do všech stran rozebíhají dřevěné sochy, tajemné hrady, sluje a prolézačky, je to tedy vážně všehochuť spíše pro otrlé dospělé, ale děti tyhle věci neřeší – ty něco buď baví nebo ne. A tohle Obludárium je na beton nudit nebude.

Výlet do Doubice – podaří-li se vám děti dostat z předešlé atrakce – může pokračovat do míst velmi neobvyklých. Konkrétně pak k Úzkým schodů, které věru dělají čest svému jménu. Korpulentnější osoby tu mívají i problém, zato děti šplhají skalní puklinou po žebřících jako veverky. Pravda, je-li metr sněhu a mrzne až praští, není radno tuhle cestu skalami pokoušet, ale v mírnějším počasí je to nápad senzační.

Pro mnohého vnitrozemce je překvapující, jak samozřejmé je tu ocitnout se, často i nečekaně, v sousedním Sasku a Horní Lužici. A vydat se sem s jasným cílem je ještě lepší nápad. Je tu toho tolik k prožití. Třeba veskrze dobrodružná cesta parním vlakem v historických vagónech až do stanice Oybin.

Z nádraží vede cesta vzhůru, k romantickým a tajemným zříceninám hradu a kláštera. Ocitnout se v gotické katedrále, jejíž strop tvoří samo nebe… Jak často něco takového zažijete?

Z nádraží vede cesta vzhůru, k romantickým a tajemným zříceninám hradu a kláštera. Ocitnout se v gotické katedrále, jejíž strop tvoří samo nebe… Jak často něco takového zažijete?

Vraťme se ale do Českého Švýcarska. Mezi Jetřichovicemi a Rynarticemi je totiž místo, které je při putování s dětmi jednoduše povinné. Slavná Trpasličí skála se skalními skřítky a nebohou vdovou, kterou pidimuži zachránili, když uvízla ve skalní průrvě, je atrakce stará už bezmála dvě stě let. Vytesal ji místní kronikář, písmák a taky trochu podnikatel Eduard Vater. Jistě by byl rád, kdyby mohl slyšet výskot dnešních dětí, protože hledání a hlavně nacházení dalších a dalších mužíků se v tichu vážně neodbývá.

Být v Jetřichovicích a nevystoupat na Falkenštejn, to by nemělo logiku. Slavné Jetřichovické vyhlídky totiž mohou být ve sněžné zimě dost těžko přístupné (není-li sníh – hurá na ně!), zato k pozůstatkům hrádku Falkenštejna se dostanete kdykoli. Havraní skála je odtud jednoduše impozantní a pohled na ni se neomrzí ani posté.

Z Jetřichovic k říčce Kamenici, to je další bezmála povinný výlet. Mlčící řeka zachumlaná do sněhových duchen je totiž tak jiná než zpívající rozmarný letní vodní tok, že rozhodně stojí za to projít se kolem úchvatné Jetřichovické Bělé až k jejímu ústí do Kamenice a ještě o kousek dál, protože o to, co se ukrývá za mohutnou skálou, o to prostě své děti ochudit nesmíte.

Dolský mlýn. Nejpohádkovější místo v zemi. Však už se tu taky natočilo pohádek. Až se zdá, že tu pár těch čertů někde prostě muselo zůstat a po v mlýně večerech mastí karty s Kamenickým vodníkem.

Co říkáte? Že mám dát pokoj s čerty, ti že ve vás vzbuzují potřebu tepla? Tak se pojďme ohřát! Doslova pár kroků od penzionu budou děti valit oči na živého kováře v opravdické kovárně. Kovář Míla jim rád ukáže, jak se rozpaluje výheň, jak se buší perlíkem i kovářským bucharem a vy budete spolu s dětmi ve vedlejší Stodole žasnout nad galerií kouzelných andělů, svícnů, ptáků, ryb i dalších triumfů lidské kreativity.

Kde by tak ještě mohlo být teplo a přitom se tam daly zažít věci kromobyčejné… Inu, přece ve sklárnách. A že jich tu je! Co si takhle zajet do Kunratic u Cvikova do sklárny Jiřího Pačinka? Proč? Třeba kvůli kouzelné zahradě, která naplno rozkvétá i v zimě, protože sklo nevadne ani v tom největším mrazu.

V teple, ba horku sklárny si pak děti mohou vyzkoušet leccos z umění mistrů sklářů. Kdo by odolal…

Jen o kousek dál, v Lindavě, nejdelší vesnici světa (aspoň mi to tak vždycky připadalo), pod tajemným vrchem Ortelem, najdete zase sklárnu Ajeto se sklářskou krčmou a sklářským provozem, který je možné sledovat z vyhlídkového ochozu. Samozřejmě je nutné zajet sem po ránu, v době, kdy skláři pracují.

I tady uvidíte věci, nad kterými vám bude rozum stát. Děti povětšinou zcela bezprostředně žasnou nad tím, co skláři dokážou s horkým sklem, jak se jim pod rukama rodí nejkřehčí z křehkých krás.

Zas o pár kilometrů dál, v Novém Boru, ve sklárně Novotný, na vás čeká kromě galerie a prodejny také velmi slušná restaurace, jejíž největší přednost ale nespočívá v umu kuchařů, nýbrž v tom, že zatímco debužírujete svíčkovou, díváte se obří prosklenou stěnou přímo ke sklářským pecím.

Klidná síla. Řád. Mistrovství. Nápaditost. Na to by člověk koukal donekonečna, protože umí-li kdo něco dokonale, je to strhující a návykové.

Jenomže, znáte to. Dospělý by se sice vydržel dívat hodiny, ale děti musejí mít neustále vzruch, změnu, něco nového, něco jiného… Jen žádná nuda! Tak pojďme zase ven, třeba do nejdelší aleje Českého nizozemí vedoucí z Krásné Lípy do zaniklé vesnice Skřivánčí pole.

Třeba tu budeme mít štěstí na červenku nebo na káně, krkavce, datla… (Foto Václav Sojka)

… či dokonce na stádo srnek, ustrašeného jezevce nebo lišku hledající na lukách něco k snědku. To se dětem v městském parku nejspíše nepoštěstí – a tady je to skoro běžná věc.

Pokud jste překvapeni, jak pestrá je nabídka toho, čím zaujmout a zabavit děti na jejich jarních prázdninách, nechte si překvapení raději na později, protože teď se vydáme na temena kopců a po schodech vystoupáme k vyhlídkovým ochozům nesčetných rozhleden. Tohle je jedna z nejkrásnějších, kamenná rozhledna na třetím nejvyšším vrchu Lužických hor, Jedlové.

Uznejte sami – není to krasavice? A to vedle ní ještě celoročně funguje příjemná restaurace. Teď si možná říkáte – a stojí za to drápat se až nahoru? Tak sledujte…

Já myslím, že to za to stojí svrchovaně.

Za všechny rozhledny, co jich v okolí je, pojďme se podívat ještě na dvě. Vy se ale můžete vydat i na Děčínský Sněžník, Dymník, Tanečnici, Weifberg… a to ještě hezkých pár rozhleden otevírá až na letní sezónu. Země rozhleden, prostě. Takže nejprve Vlčí hora.

Ta je krásná, ať je sníh či není.

Je v kraji nejstarší a výstup k ní není vůbec složitý, jedno krátké ostré stoupání – a jste tam. A výhled?

Bez komentáře.

Kolem Studence už jsme se motali. Tak proč se nevydat až na vrchol a nezdolat točité schody rozhledny vedoucí k dalšímu výhledu, který se vryje do duše a nadchne i tak cynické tvory, jakými bývají děti, natož pak výrostci a puberťáci. (Foto Václav Sojka)

A při sestupu obezřetně! Zahlédnout na kamenných mořích Studence stádo kamzíků není nic mimořádného – vždyť jich tu v současnosti žije už na dvě stě padesát jedinců. (foto Václav Sojka)

Doporučovat jiřetínskou křížovou cestu… no, to je snad i zbytečné. Ostatně tuhle cestu jsme už ve

Škapulíři jednou absolvovali. Jenomže v létě. A zima je velká grafička a malířka.

Dojít až na Tolštejn, to je dvojí zážitek. Jednak z nádherné cesty samotné, a potom – terasy vybudované ve zříceném hradu, to sice není vysloveně rozhledna, ale výhledy jsou odtud zase velkolepé.

Přestože výčet ani zdaleka není úplný, je čas vydat se na poslední procházku zasněženým lesem.

Slunce sice pozvolna sílí, ale večery jsou pořád ještě hladové a přicházejí dřív, než by si člověk přál. Ale večery tady… hm, to bývá mámivé dobrodružství světla a tmy, mlhy a stínů, pozemskosti i toho, co nás přesahuje. (foto Václav Sojka)

Tak přijeďte. Zavolejte, napište, zajistěte si jarně prázdninový pobyt a nabídněte svým dětem věci, o kterých se jim třeba ani nesnilo. Protože… jak dlouho ještě budou dětmi? Ach, daleko kratší dobu, než bychom si přáli my i ony. A, dovolíte-li jednu osobní zkušenost, není v životě lidském nic silnějšího, krásnějšího a smysluplnějšího, než když vám vaše odrostlé dítě jednou řekne: „Měl jsem krásný dětství. Děkuju.“

Za idylku, vlídné přijetí a kopec zážitků, Irena a Aleš Kubicovi. A to je, věřte, zaruka velmi pevná.

napsal: Rostislav Skřivánek