Lesní výstava o lese aneb O jednom velkém dobrodružství

České Švýcarsko? Kůrovec, požár… to asi teď pár let nebude nic moc – myslí si někteří lidé. Vidíte, a my, kteří tu žijeme, dobře víme, že je to právě naopak. To, co je tu k vidění a ještě přesněji k prožití teď, to by si neměl nechat ujít žádný skutečný milovník přírody. Proč? Na mnoha místech se radikálně proměnila podoba krajiny, lesy prořídly o objevily se skalnaté reliéfy, zcela nové výhledy a odkryté horizonty – kupříkladu Pravčickou bránu je teď vidět z mnoha míst, což ještě před dvěma třemi lety prostě nebylo možné. Navíc, mnozí konečně objeví i méně „provařená“ místa našeho malého Nového Zélandu. A spáleniště? Jistě, můžeme jím chodit, lomit rukama a naříkat, ale bude to pláč nad rozlitým mlékem. Daleko smysluplnější je vzít ho jako fakt a sledovat ho. Dovolíte-li zavedu vás teď na jednu výstavu pod širým nebem, která hodně vysvětlí a dá tak trochu návod, jak teď srdce Českého Švýcarska vnímat. Zve vás Rosťa Křivánek.

Je to sto let, co zdejší lesy napadla a smrkové monokultury s chutí spořádala bekyně mniška. Tohle panorama, na kterém je krásně patrná obnažená Gabrielina stezka, připomíná mnohé z toho, co tu lze vidět dnes. Však také právě tahle historická fotografie je prvním panelem výstavy, kterou vám dnes doporučuju. Tady totiž začal proces, o kterém výstava je. Proces prvního přerodu českošvýcarského lesa. Ale pojďme pěkně popořadě.

Mezní Louka – Gabrielina stezka kolem pat skalních stěn – Pravčická brána. Jedna z nejvytíženějších turistických tras v Česku. ZAVŘENO. Na neurčito. Skalní stěny a věže nejsou po požáru zcela stabilní, jsou, jemně řečeno, nevyzpytatelné, a stromy na jejich temeni jakbysmet. To by bylo, račte prominout, o hubu. Národní park, to je jistě hlavně příroda, ale taky lidé. Obdivovatelé, lufťáci, turisté, poutníci – jakkoli jim chcete říkat. Připravit je o Pravčickou bránu? To prostě nejde. Ale jak tedy k ní, nechci-li putovat ve špalíru z Hřenska? Inu, nádhernou alternativní cestou, kterou dodnes zase tak moc lidí neznalo. Z Mezní Louky bezesporu nejkrásnější českošvýcarskou alejí do Mezné. (Mimochodem, není třeba šlapat po asfaltu, po kterém nadto tu a tam projede auto, po přilehlé louce vede souběžná pěšina.)

Mezná je půvabné místo – jediná obec na území národního parku. Míst, kde spočinout, dát si něco k jídlu, ukojit žízeň nebo chuť, těch je tu několik – třeba právě terasa před penzionem a restaurací Na Vyhlídce. Výhled na Růžák a prudce klesající svahy Divoké soutěsky je odtud vážně mimořádný. Máme za sebou 1700 metrů a nachlup stejně nás ještě čeká k místu, kde čeká expozice, k níž putujeme.

Když z Mezné vyrazíte po žluté na Mlýnskou cestu (až k výstavě je docela komfortní i pro kočárkáře a vozíčkáře), vzpomeňte si na tuhle osm let starou fotografii. Dnes je to tu jiné. A přece úchvatné a strhující. Jakoby obnažené.

Už brzy za posledními domky potkáte tiché svědky loňského požáru. A začnete být překvapeni. Požár přece dosahoval až k Mezné… Nezasvěcený by možná čekal apokalypsu už tady.

Po zmiňovaných sedmnácti stech metrech vynoří se místo opatřené dalekohledem. Dlouhodolské stěny, Malý Pravčický kužel, Pravčická brána, Křídelní stěna – všechno jak na dlani v úplně jiném kontextu.

Zaměřte se na skalní stěny kolem Pravčické brány. Tuhle se mě Václav Sojka, strážce národního parku a skvělý fotograf, o kterém bude ještě řeč, zeptal, co vidím. Řekl jsem Pravčickou bránu, skály, nebe… A on mi vyprávěl o setkání s Václavem Cílkem, který mu kdysi položil stejnou otázku a on mu dopověděl jako dnes já. „Zkus se na tu scenérii podívat okem pravěkého člověka a zamysli se nad tím, co ho na tomhle místě mohlo fascinovat.“ Aha, jistě – symboly. Mužský symbol a ženský symbol. Obě energie na jednom místě. Znamení. Tady zůstaň. Tady žij. (A skutečně – pod stěnami se našly stopy pravěkého osídlení a některé z nich našel dokonce už zmiňovaný Vašek Sojka sám.)

Pokud využijete dobrodiní dalekohledu, budete mít onen ženský symbol opticky na dosah a budete si moci vzájemně zamávat s tím, kdo právě obsluhuje stejný dalekohled na druhém, skalnatém břehu.

Jsme u cíle. Nalevo od cesty – úvodní panel výstavy. Pojďte a nahlédněte do příběhu českošvýcarského lesa.

Fotografie za fotografií, text za textem. Jak to bylo, jak to je, jak to bude. Fotografie Václav Sojka. Texty Rostislav Křivánek. (No jasně, proto vás sem ženu 😊.) Koncepce Jakub Juda, produkce Dana Štefáčková, oba ze Správy národního parku České Švýcarsko.

Panely s výstavou čekají na návštěvníky téhle velmi jiné galerie. Otevřeno FURT. (Tedy, do konce prázdnin.)

Projděte se příběhem lesa, příběhem lidí, kteří jsou nepoučitelní, ale také příběhem naděje.

Na pouhých deseti panelech, v minimalistické zkratce, bez dlouhých řečí, jednoduše.

Vašek Sojka je skvělý fotograf. Dobré oko má kdekdo, vybavení jakbysmet, ale Václav k tomu všemu ví, co fotí. Ví, co hledá. Je srostlý s touhle krajinou, je víc sokolem a jedlí než člověkem.

Na vernisáž už vás sice už pozvat nemůžu a přece stojí za zmínku. Byla totiž velmi neokázalá, ale moc fajn. Vedle ředitele národního parku přestřihli pásku i starostové čtyř obcí – Hřenska, Janova, Krásné Lípy a Srbské Kamenice. Ano, žádní odtržení papaláši, ale ti, pro které je zdejší krajina a les v ní, alfou a omegou počínání.

Ani tenhle zážitek vás pravděpodobně nečeká, jakkoli Vaška Sojku je možné potkat leckde v národním parku… Při zahájení výstavy prošel všechny panely a povídal a vyprávěl a vysvětloval… To bych vám přál zažít.

Chvílemi jsme totiž měli pocit, že prožíváme to, co on fotil.

Dobrá, na Václava Sojku možná štěstí mít nebudete, ale potkáte-li tu jiného ze strážců národního parku, nebojte se zeptat. Stojí to za to.

Až si výstavu projdete, nezapomeňte se začít dívat kolem sebe. Jsem si jist, že to už bude trochu
jinýma očima. U pat torz ohořelých nebo spálených kmenů už totiž opravdu začíná rašit nový život…

…černou a popelavou prosvítá už zeleň…

…a přestože spálená těla padlých stromů vypadají jako spící krokodýli…

… uprostřed spálené krajiny jako zázrakem přežily ostrůvky dospělého života

A náprstníky zvoní lesu na jitřní, ne umíráčkem.

Koneckonců, obroda nemusí být vždycky jen zelená. Rezaté mechy se plazí, kam oko dohlédne.

Koneckonců, obroda nemusí být vždycky jen zelená. Rezaté mechy se plazí, kam oko dohlédne.

Rozlučme se s výstavou jednou z fotografií Václava Sojky, kterou na ní uvidíte. Je to proroctví. Tady, na Havraním vrchu nad Jetřichovicemi, bylo před šestnácti lety úplně stejné spáleniště. A dnes? Za pouhých šestnáct let. My lidé jsme zpupní a netrpěliví. Všechno poměřujeme délkou svého života. Ano, mnozí z nás už nový les pod hradbou českošvýcarských stěn nezažijí. Všichni ale máme šanci vidět, jak se rodí. Tady a teď. Každý svýma jedinečnýma očima, s jinými detaily, jinými akcenty. Tak zajděte na výstavu a pak třeba pokračujte dál, Mlýnskou cestou ke Třem Pramenům a ještě dál, až na Pravčickou bránu. A mějte oči otevřené, protože tady je teď každý den jiný. A to je dobrodružství, které jinde neprožijete.