1.Ledopády

Když je delší dobu pod nulou, voda kapající z všudypřítomných pískovcových skal pomalu vytváří ledovcové útvary. Někdy to jsou úplné ledopády několik metrů vysoké, jindy dlouhé rampouchy. Nejznámější ledové krasy jsou podél Brtnického a Vlčího potoka. Říkáme jim Brtnické lédopády. Chcete je projít skoro všechny? Nechte auto v Krásné Lípě, dojeďte autobusem 407 do obce Brtníky a vydejte se pěšky zpět po zelené přes Šternberk směr Kyjov a Krásná Lípa.

Další méně známe ledové krásy naleznete v Pavlínině údolí a v údolí řeky Kamenice.

Ledopády rostou hlavně v lednu a v únoru. Mají rádi, když je hodně dlouho pod nulou a není sucho.

2. Na sněžnicích téměř kamkoliv

Představte si, že jdete lesem a všechny větve, kameny, roští a keříky jsou zapadané sněhem. Vy kolem jen „plujete“ na sněžnicích a držíte se směru, kam chcete dojít. Jít přímo na vrcholy hor například: Luž, Jedlová, Chřibský vrch, Vlčí Hora je v zimě dobrodružství. A pokud je dole inverze, nahoře je modré nebe…

Ideální je vyrazit na sněžnicích když je alespoň 20 cm prašanu. Sněžnice Vám půjčíme.

3. Crystal Valley neboli cestování za skláři

Kdo by neznal České sklo – Bohemian Crystal. A od Bohemian Cottage je centrum sklářství, Nový Bor jen přes kopec, přesněji přes sedlo v Lužických horách zvané Šébr. V Novém Boru a jeho okolí sídlí mnoho známých sklářských společností i rodinných firem. Velká část jich je připravena ukázat turistů své řemeslo. A to přímo před sklářkou pecí.

Stručný seznam:

Lasvit – A JE TO – Nový Bor a Lindava
Sklárna Novotný – Nový Bor
Jiří Pečinek – Kunratice u Cvikova
Haidl a syn – Svojkov
Sklárna Jílek – Kamenický Šenov

Podrobněji na www.crystalvalley.cz

4. Běžky nebo i pěšky

Záleží na sněhových podmínkách, ale když v Lužických horách napadne, tak nad 600 metrů většinou sníh zůstává a vyjíždějí skútry na úpravu běžeckých stop (aktuální protažení tras sledujte na www.mapy.com).

Ski Polevsko upravují běžkařské tratě z Kytlic do sídla sklářských mistrů Kamenického Šenova. Můžete tedy na běžkách dorazit i k Panské skále (Byla tam i Pyšná princezna, bez běžek).

Tajný tip: Nandejte si běžky v obci Zahrady u Rumburka (železniční zastávka) a můžete vyrazit po železniční trati směr Panský, Brtníky, Mikulášovice a zpět. Objevíte místa, kam se jen tak nepodíváte (pokud tedy nejedete vlakem, který jezdí jen v létě, takže cesta je v zimě pro tento dobrodružný výlet bezpečná, kontrola na idos.cz). Více zde.

5. Designová posedlost

Když provázím turisty, vždy musíme někde skočit na jedno pivo nebo kafe a nebo jen tak dobře posedět v místě, kde je něco „Magnific“. Zkusme se zastavit na vynikající kávu v Coffee&Book v Děčíně, v kavárně Lusk, kde chodíte pod sklářskými skvosty nebo v kavárně Hosana ve Varnsdorfu, kde hodiny netikají . Velký výběr chutí hořkého moku naleznete v pivovaru Kocour, kde se zaposloucháte do pivního orloje. Umělecký zážitek vás pohltí v galerii Cifra v Doubici nebo v Národní galerii Perla v Kyjově. Hledáte-li klidné voňavé prostředí, zastavte se v čajovně Nobilis Tilia na Vlčí Hoře.

6. Potřebujete z relaxovat?

Ať přijdete pěšky nebo přifrčíte v zimě na běžkách. Komunitní sauna Otužovárna vám nabídne klid, pravou finskou sauna na dřevo včetně jezera a chatky (šatna s kávou).

The post Tipy na zimní výlety first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

V německu cca 60 km z Krásné Lípy směrem na Gorlitz je zatopený písčitý lom. Okolo jezera vede 16 km  dlouhá cesta (14 km s perfektním asfaltem, zbytek štěrk – jezero nelze na inline objet celé). Možnost koupání (krásná písčitá pláž) a občerstvení po cestě. Doporučuji pro rodiny s dětmi.  Cesta je vhodná pro bruslaře s kočárkem. Parkování (viz. mapa) cena 3-5Eur.

The post Lužické jezero Berzdorfer See first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Vydáváme  se z obce Jetřichovice na Mariinu skálu s vyhlídkou (428 m.n.m). Převýšení z Jetřichovic je 200m. Po rovině se jde pouze k bývalé prvorepublikové zotavovně pro děti. Po pískové cestě poseté schody  postupujeme vzhůru a vzhůru mezi kameny. Za 30 minut vidíme vrchol. „Mariina“ je nad námi. Vyhlídku lze  zdolat i s dětmi, cesta  po prudkých železných schodech (cca 5 min). Výhledy určitě stojí za to.

Pokračujeme po červené přes Vilemíninu vyhlídku  na rozcestí u Purkartické silnice, kde jdeme  směrem k loveckým chatám Na Tokání  (2 km). U restaurace Na Tokáni (mívá otevřeno i mimo sezónu, více: www.tokan.cz). Zpět buď kratší cestou po zelené do Jetřichovic nebo po žluté okolo Falkenštejnu. 

The post 2.den Na Jetřichovické vyhlídky pěšky first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Pro děti jsou zde malé i velké skalní masivy připomínající dle fantazie cokoliv. Okolí Grieselova rybníku s bývalým mlýnem (nyní hrozně vypadající budova), Rusalčina jeskyně, mosty a mostíky a samozřejmně lákavá řeka plná kamení a života.

Tip:
Jestli děti vydrží, můžete udělat okruh přes Rynartice (7 km, kousek na horu po modré a polesní cestě přes Kamenný úvoz do Jetřichovic ) a nebo se vrátit zpět po stejné cestě.

The post Tip na podzimní výlet: Šustící a šplouchající Pavlínino údolí first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Růžová je malá obec s hodně podstavkovými chalupami na okraji obce a s kostelem sv. Petra a Pavla uprostřed. Kilometr od obce doporučuji navštívit moderně spravovaný styl rozhledny Růženka (nejlepší rozhledna roku 2018). Galerie Dokořán a ruční výrobu mýdla ve firmě Rubens si také nemůžete nechat ujít. A jestli máte hlad, běžte do farmy Růžová, prodávají zde sýry a nebo se zastavte v restauraci U kostela. Pro děti v letních měsících je na okraji obce směrem na Janov postavena indiánská vesnice Rosehill. Půjdete-li po žluté dorazíte okolo Růžového vrchu do Dolského mlýna. Nebo na opačnou stranu dorazíte do Arnolnic a na Labskou stráň (Farma Hampla, výborný sýr)

The post Růžová first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

The post Via Ferrata Jonsdorf first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Kde výlet začít? 

A) Obce Brtníky  apak po zelené na Šternberk….

B) Obec Kyjov u Krásné Lípy, parkoviště u hostince Na fakultě, po červené směrem k jeskyni víl

C) Udolí U jezevce, pod obcí Vlčí hora

D) Osada Kopec, parkoviště u hostince U Oty

Koukněte do mapy ledopádů. Stáhnete zde. K jednotlivým ledopadům vedou z hlavní cesty směrovky.

Záleží na Vás, jestli si naplánujete výlet z místa A) do místa B) a nebo vytvoříte okruh z místa A) přes místo C)  zpět do místa A).
Mimo klidové území Národního parku České Švýcarsko  můžete výletovat i mimo vyznačené cesty.  Jen pozor. Někdy jsou cesty zledovatělé či úplně zapadané sněhem, proto doporučujeme nesmeky nebo když je hodně sněhu sněžnice.

Pokud dáváte přednost výletu s průvodcem, koukněte sem.

Video reportáž z Toulavé kamery na ČT1 o Brtnických ledopádech zde.

The post Na sněžnicích za ledopády v Českém Švýcarsku first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Tenhle okruh je atraktivní vlastně kdykoli v průběhu roku, já osobně si ho dávám pravidelně, protože proměny krajiny člověk nejlépe vnímá, jede-li známými místy. Takže, vyrážíme.

Vlastně hned za rohem uděláme první odbočku a v idylickém Lučním baru doplníme tekutiny, projdeme si galerii kovářských a dřevosochařských objektů ve Stodole, posedíme v zenové chýši, prostě zklidníme duši, neboť to nezaškodí nikdy.

Začínat skopcem je vždycky lepší než dokopcem. A to po nás ještě za jízdy dolů z Kamenné Horky pokukuje Krásná Lípa schoulená v bujné zeleni – jedeme-li, jako v tomhle Škapulíři, v pokročilém červenci.

A stačí stočit oči k obzoru a cosi v nás přinutí nohy přestat šlapat, seskočit z kola a chvíli hltat panorama Lužických hor s jejich třemi nejvyššími vrcholy – zprava třetí Jedlová, druhý Pěnkavčí vrch a nejvyšší do mraků vykukující homole, Luž.

Už v údolí Křinice míjíme úchvatnou budovu Schindlerovy pletárny, architektonický skvost srovnatelný významem s pražským Veletržním palácem. Za těmi nesčetnými okny se pořád, už více než 160 let, pokračuje v tradici pletařské a punčochářské.

Když tuhle budovu Hans Richter navrhoval, vědělo se, že to bude ze stavebního hlediska výzva – no, jen se zamyslete nad prosklenými rohy, kde veškerý tlak sbíhajících se stěn nesou zase jen okna…

Jsme v Krásném Buku, součásti Krásné Lípy, která je ovšem starší, než město samo. Nejprve mineme po levé ruce osamělý komín. Stávala tu Jägerova textilka a pan továrník si vystavěl vilu v její těsné blízkosti. Z továrny dnes zbyl už jen komín, vila chátrá, ale stojí. Vyplatí se odbočit k nádherné historické kaménce neboli stírce. Nedivte se, prosím, bude-li tu stát fronta lidí s nádobami, neboť voda stékající do ní je nejen dobrá, ale, jak se prokázalo v pohádkovém světě – živá.

Stačí se ale od stírky otočit a pohlédnout k lesu. Prostor s kruhovým zábradlím kolem tajemného otvoru i zbytky kamenných zdí mate dokonce i zdejší. Zaslechl jsem už leccos, nejčastěji pak, že tu býval amfiteátr. I kdepak – jakkoli si to je dnes těžko představit, stávaly tu dvě obrovské budovy zájezdního hostince Zelený čtvrtek.

No, že vám nelžu! Na historickém snímku vidíte část Jägerovy vily a přes ulici, kde za trojitým kmenem stromu můžete tušit stírku, zmiňovaný Zelený čtvrtek.

Odbočili jsme doleva, do mírného vršku, a teď jedeme údolím říčky Křinice do Dlouhého dolu. Míjíme dvě stě padesát let starou usedlost, ve které je dnes penzion a mezi podstávkovými domy…

…které jsou chvílemi tak krásné a autentické, že má člověk chuť zastavit, zaťukat a na chvíli být jejich součástí sjíždíme na křižovatku.

Tady je na dohled někdejší níťárna v Khaa, dnes Kyjově. Do Nové Perly, jak se dnes objekt jmenuje, si rozhodně udělejte odbočku. Je tu bistro otevřené „do smrti“, probíhají tu výstavy, koncerty, happeningy… Útěšné místo.

Pohled do minulosti Perly je veskrze zajímavý. Jak vidno, níťárna Roberta Salomona vystavěná v roce
1916 jako mechanická přádelna, skárna (skaní je úprava příze, při které se spojují a zakrucují dvě
nebo více nití dohromady) a barvírna, bývala rozsáhlejší, za hlavní budovou stály ještě další
provozovny

Robert Salomon tu zaměstnával více než padesát žen, výroba jela až do roku 1947.

Dnes je už zase radost zajít sem třeba na výstavu. No, a prokoumavše Novou Perlu, vydejme se zpět na křižovatku, abychom mohli začít stoupat Dlouhým Dolem.

Ano, takové to tu je. Budeme sice pozvolna stoupat, ale každý jeden dům tady stojí za rozmazlení očí a potěchu duše. A tenhle kříž? Kříž mlynáře Dominika Marschnera (Dominsmüllers Kreuz) z roku 1800. Mlýn, ke kterému příslušel, sice vyhořel roku 1913, kříž – a dokonce pietně renovovaný – těší ale naše oči dodnes. Má-li kdo potřebu, ať sesedne z koně a poklekne, jako tomu bývalo v dobách minulých.

Údolím Zahradského potoka stoupáme až k místu, kde dříve potok vytvářel rybník. Dodnes je velmi dobře patrné, že tu bývala vodní hladina. Kdoví, třeba se v některém mokrém roce zase začne plnit, a rybník Šiml nebo také Šimlák bude zase tak krásný…

… jako býval před lety. Za tuhle dnes už bohužel historickou fotku děkuju panu Jiřímu Kühnovi, jakkoli on vlastně neví, že jsem si ji do Škapulíře vypůjčil. Tak co říkáte – můžeme tenhle rybník, třebaže je bez vody, považovat za náš dnes první? Já myslím, že ano.

Od rybníka odbočuje modře značená turistická stezka, po níž se lze po pár stech metrech dostat k Schindlerovu kříži i ke krásnolipskými turisty obnovené dřevěné lesní kapli sv. Anny. My se ale jen potěšíme opraveným Henkovým křížem, dříve zvaným Teichklenns Kreuz, tedy Rybniční. Henkův je proto, že ho v roce 1825 nechal vztyčit zdejší domkář Johann Henke.

U téhle podstávkové chaloupky s věčně přítomnými husami začne jediné dosti přísné stoupání na okruhu. To dáme…

No, a je to. Abychom se vydýchali, tak ještě než vjedeme na silnici 265, zabočíme vlevo a dojdeme si prohlédnout vlčihorský hřbitov, neboť jsme právě opustili Dlouhý Důl a vjeli do Vlčí Hory.

Hřbitov je tichý, klidný, krásný. Najdete tu hroby lidí z rodin, které musely po válce odejít, ale i těch, které tu žijí dodnes.

Hřbitov je tichý, klidný, krásný. Najdete tu hroby lidí z rodin, které musely po válce odejít, ale i těch, které tu žijí dodnes.

Tady vládne mír, píše se na portálu se dveřmi, které vedou… No právě. Jinam. Egypťané ve svých
chrámech takovým branám říkali Nepravé dveře. Těmi se vcházelo do světa mrtvých a mrtví tudy
mohli vejít mezi živé. A ten, kdo vchází? Poutník? Každopádně úchvatná socha!

Já myslím, že tenhle obraz z hlavy nedostanete.

Ony i vitráže hrobky jsou nádherné.

Takže ne všechno, co tvořívalo status quo a genius loci Vlčí Hory a vůbec celého Českého nizozemí, zmizelo. Škoda, že další hrobka, kterou na naší vyjížďce potkáme už takové štěstí neměla.

Od hřbitovních vrat zahlédneme nejen nad obcí se zdvíhající Vlčí horu s nejstarší rozhlednou regionu, ale pod ní i manufakturu Nobilis Tilia s výrobními budovami i návštěvnickým centrem vybudovaným z bývalé vlčihorské školy. Tam se rozhodně vyplatí na chvíli odbočit. Je tu prodejna přírodní kosmetiky a aromaterapeutických potřebností, vlídná čajovna, nádherná zahrada s naučnými i ezoterickými prvky – je to další klidné a pozoruhodné místo.

A jsme tedy zpět na křižovatce nad Dlouhým Dolem a dáváme se vpravo, na Skřivánčí pole.

Zanedlouho otevře se nám pohled až neskutečný. Dovolíte-li osobní vsuvku – je tomu už pětadvacet let, co jsem tudy – shodou okolností také na kole – jel poprvé. Spolužačka Jiřinka nás tehdy vedla celou skupinku abiturientů Z Dymníku přes Vlčí Horu a dál, do Kyjovského údolí. Když jsme vjeli přesně na tohle místo, skoro mě ten výhled vyzul z bot. Stál jsem tu, zatímco ostatní jeli dál. Díval jsem se na panorama Lužických hor, louku, krávy, mohutnou podstávkovou chalupu a cosi se ve mně pohnulo. Tady bych jednou chtěl žít, řekl jsem si jen tak, z toho emocionálního přetlaku. Už dva roky tu opravdu žiju, asi tři sta metrů od tohohle místa. Jinak řečeno – nepodceňujte skrytou sílu přání, která vyslovíte. A chvíli se dívejte, je to pohled léčivý.

Žebrácká kaple, jinak ale kaple Panny Marie Pomocné či ještě Hiekeho kaple z roku 1808, nás uvádí do Zahrad. Proč žebrácká? To by byl dlouhý – ale krásný – příběh, který lze dopodrobna číst v úžasné knížce Natálie Belisové Putování po duchovním panství Krásnolipska. Stručně? Daniel Hieke nebyl vlastně žebrákem. Byl to zbožný podivín, asketa, který, jakkoli chudý jak kostelní myš, dostal-li milodar, předal ho dál a sám zůstával s minimem všeho. Ve snu zjevila se mu Panna Maria a on dokázal získat pro myšlenku stavby kaple zasvěcené právě Matce Boží movitější sousedy. Rok po jejím dostavění Daniel Hieke zemřel. Jeho obraz dodnes zdobí průčelí kaple. (A i ten má nádherný příběh uvedený v téže knize).

Jedeme dále a za námi se k nebi zvolna vypíná Vlčí hora. Tady, v lukách, je až nepřípadně krásně.

Jsme na Skřivánčím poli. Křížek z roku 1759 je posledním pozůstatkem osady, která tu bývala. Dvě hospody, zahradnictví, obytné domy… Dnes louky, hájky, alej, šlus.

Ale ta alej, ta tedy stojí za to. Nádherná na jaře, v létě, v zimě a samo sebou nejúžasnější na podzim.

Jet tudy, to je velmi barokní pocit.

Míjíme křížek, který je prolnutím dob. Sokl barokní, kříž se nedochoval, a tak nový, z dílny zdejšího uměleckého kováře. A lidé se tu zastavují, zapalují svíčky… Pečovat o veřejný prostor má smysl. Obrovský.

A už zase Jedlová. To je idée fixe téhle projížďky. Kdykoli zmizí z obzoru, můžeme si být jisti, že se za chvíli zase odněkud vynoří.

Vyhnuli jsme se centru Krásné Lípy a kolem nádražní budovy, která momentálně zažívá velké vzkříšení, se po chviličce jízdy po státovce dostaneme na začátek vozíčkářské turistické trasy. V Česku jich zase ještě tak moc není, o to větší radost z ní lze mít. Otočíme-li se uprostřed louky, zamává nám zdálky Vlčí hora.

Lesy mezi Krásnou Lípou a Studánkou jsou pořád takové, jaké byly. Tedy, ne, že by se tu netěžilo, to se těžilo, ale z cesty to vypadá, že ne. Je tak nesmírně příjemné, jet lesní cestou a nechat se hledat sluncem…

Prameny Křinice neboli Tři studánky. Pramen jakékoli řeky je vždycky energeticky velmi silné místo. A dá-li se jet od pramenů k ústí (což se v případě Křinice dá, ústí je v Bad Schandau, kde se řeka vlévá do Labe), je to jedno z nejhezčích cyklistických dobrodružství.

Pár set metrů za odbočkou k pramenům Křinice se náhle otevře louka, která mi pokaždé připomene Šumavu. Sveřepá nekosená tráva, remízky, houževnaté dřeviny. Krásné místo.

Cyklostezka 3013 (po které už nějakou chvíli jedeme) nás teď zavedla do obce Studánka a my zbystříme, abychom nepřejeli odbočku.

Pravoúhlé odbočení vpravo a už se řítíme vstříc druhému rybníku.

Přírodní rezervaci Světlík dal jméno rybník. Támhle už se třpytí.

Světlík je ovšem také jméno nádherného větrného mlýna na březích stejnojmenného rybníka a to všechno proto, že tady stávala vesnice Lichtenberg. To jméno vzniklo jako pocta rodu Lichtensteinů, což uniklo těm, kteří po druhé světové válce vytvářeli v Sudetech tisíce nových jmen, která musela být za každou cenu česká – a tady se to trochu vymklo, protože Světlík je prostě jen chybný překlad. V polovině 19. století tu stávalo 45 domů, dnes tři. Ještě ve čtyřicátých letech minulého století tu byly obchody, hospoda, pekárna… Kolem roku 1960 byla většina zbylých domů zbořena a osada zanikla.

Větrný mlýn stával v odlesněné krajině, takže Jedlová od něj byla vidět velmi pohodlně, dnes bychom si stoupali na špičky marně. Jde o holandský typ mlýna, jeden z největších v Česku a především jediný s kompletně dochovaným technickým vybavení. Postaven byl v roce 1843, byla u něj vybudována pekárna a mlel až do roku 1945.

Zub času a přičinliví vandalové, to přispělo k devastaci mlýna, přestože byl od 60. let v soukromém vlastnictví. Smysluplná rekonstrukce přišla až v tomto tisíciletí. Pětilopatkové větrné kolo se podařilo zrekonstruovat a naštěstí zcela dochované mlecí zařízení jakbysmet.

Jde bezesporu o jedno z nekrásnějších míst Českého nizozemí. (Tady by se vlastně skoro chtělo napsat Nizozemí .)

Jeden ze tří zachovaných domů stojí v těsné blízkosti mlýna a my se kolem něj vydáme k rybníku, a to nejen proto, že dnes jedeme „rybniční tour“, ale především proto, že jde o místo tak vlídné, klidné a půvabné, že nezajet sem by bylo ochuzení celkového zážitku z výletu.

Už tady začíná ptačí rezervace, za níž budeme putovat i dál. Když jsem tudy jel naposledy, rozeřvali se jeřábi tak hlasitě, že vyplašili žáby a předčasně odstartovali jejich skokanské závody.

Na hrázi se stačí otočit a všudypřítomná Jedlová na vás zamává přes oceán kyprejů.

„Je pravdivé, je jisté, je skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby dokonány byly divy jediné věci.“ Smaragdová deska v praxi.

Kdo nelení a dojde až na odvrácený břeh rybníka, uvidí nevídané. Takhle je totiž lichtenberský větrný mlýn, a ten věru není málo fotografován, na fotkách k vidění málokdy.

Od Světlíku sjíždíme cyklistu potěšitelným svahem do Horního Podluží. Cestou se nalevo otevře nádherný pohled na blízký Jiřetín pod Jedlovou chráněný Pěnkavčím vrchem.

Svatý Josef vede Ježíše do školy – i tak by se mohla jmenovat pozoruhodná barokní socha uprostřed obce Horní Podluží. Oba tu stojí u silnice, jako kdyby čekali, až budou moci bezpečně přejít. Pravda, v roce 1750, kdy sochu instalovali, tu nejspíš takový provoz nebyl. Na přední stěně soklu je k prozkoumání reliéf Zasnoubení svatého Josefa s Pannou Marií.

Půvab podstávkových domů je neokoukatelný. I tady, v Horním Podluží jich je jak naseto, stačí se umět dívat.

No řekněte sami – není to přímo pohádková scenérie?

V Horním Podluží bacha – odbočka je velmi nenápadná, pěší turista odbočení žluté asi nepřehlédne, zato zuřivý vozíčkář nebo vrcholový cyklista snadno. Odbočuje se vpravo a ještě před areálem firmy Belden.

Cestou na Ladečka potkáváme další doklad zbožnosti lidí, kteří nás v tomto prostoru předešli v čase.

Nalevo od nás už nepřekvapivá dominanta obzoru – Jedlová.

A jsme u Velkého rybníka. Tady už je to doslova ptačí rej. Jeřábi popelaví kejhají jak zjednaní, potápky rejdí, rákosníci rákosí, nad námi krouží čáp a má-li člověk kliku, zahlédne i orla mořského

A zase ten klid, který naštěstí ještě nikoho nenapadlo porcovat a prodávat nastojato.

Jedno z nepříliš štědrého proznačení Hřebenovky Českým Švýcarskem, neboť po té se zrovna projíždíme. Takže vzhůru k Táborové louce, tam nás čeká další drobná sakrální památka uprostřed lesů…

A sakra! Sakrální sice je, ale lidem svatá zjevně ne. Na tomhle nádherném sloupu ještě nedávno zářila nová socha Nejsvětější Trojice vytvořená podle kusých náznaků původní sochy krásnolipským sochařem Milošem Kubištou!!!

Tahle! A je pryč. Aby tomu duševnímu impotentovi, co si ji potřeboval umístit mezi sádrové trpaslíky na zahrádku obě ruce upadly!

Ano, tahle cesta byla kříži a božími mukami lemována. Důkazem je i sokl, který nedaleko před Krásnou Lípou zbyl z Michelova kříže. Nechal ho vybudovat bělič Florian Michel v roce 1830. Kříž samotný je dávno v prachu, ale místo má pořád klidnou sílu.

Jsme v Krásné Lípě a kocháme se dalším, už čtvrtým rybníkem. Tentokrát nese půvabné jméno Cimrák a poslední roky je proměněn v malebné rekreační místo krásnolipských i přespolních.

Tenhle pomník je neodolatelně krásný. Dokonalá socha lva od drážďanského sochaře Klementa Grundiga byla odlita, instalována na kenotaf a odhalena v roce 1908, aby bylo připomenuto 60. výročí nástupu císaře Franze Josefa I. na trůn. Český Lev, symbol Českého království, tu chrabře chrání Rakousko-Uherskou orlici, věren monarchii. Původně byly na kenotafu umístěny i bronzové desky se jmény padlých v bitvě prusko-rakouské války u Solferina. Ale to víte – bronz… Další duševní impotenti, tentokrát už docela dávní – lidská blbost a křupanství prostě nestárne.

Slavnostní odhalení proběhlo v neděli 27. září 1908 péčí místního německého Spolku vojenských veteránů.

Pokud se na tuhle historickou fotografii podíváte pozorně, uvidíte zcela vlevo bíle zářící sokl lvího pomníku, o kterém jsme si právě povídali. Díky tomu si můžete udělat dokonalou představu o tom, kde přesně ještě koncem 60. let minulého století stával starokatolický kostel Spasitele. Základní kámen byl položen 20. ledna roku 1900, vysvěcení ještě ne zcela dokončeného kostela potom proběhlo 1. září o rok později. Oltářní obraz „Kristus jako učitel“ namaloval August Frind.

Dobová pohlednice je dokladem barevnosti kostela, který po druhé světové válce používán jako skladiště vůčihledně chátral, aby byl v roce 1971 odstřelen. Později se horlivě deklarovalo, že šlo o omyl, že demoliční výměr byl vydán na úplně jinou stavbu, ale – ups, promiňte… (Kdo by tomu ovšem věřil. Stačí se zajet podívat na Verneřicko, kde zpupností jediného bolševického nohsleda, který se strašně chtěl zavděčit nahoře, „církevního“ tajemníka ONV Děčín Josefa Pecháně, byly během pouhých deseti měsíců demolovány čtyři kostely.)

Dittrichova hrobka. O té už jste ve Škapulíři četli několikrát, takže tentokrát jen zamáváme v naději, že alespoň základně sanovaná stavba i s výtopnou, jejíž komín je vidět opodál vlevo od hrobky, má světlou budoucnost a že se tenhle raritní skvost podaří zachránit a znovu oživit (je-li to ausgerechnet u hrobky vhodné sloveso ).

Výlet se chýlí ke konci. Projíždíme krásným městským lesoparkem…

…na jehož okraji nás čeká poslední pátý rybník, tentokrát bezejmenný.

Mezi domky Kamenné Horky dospějeme až ke slavnému Köglerovu kříži, který byl konstruován jako oboustranný, k duševní potěše majitele usedlosti i kolemjdoucích. V roce 1792 ho nechal vybudovat Josef Kögler, takto hostinský, neboť usedlost bývala tehdy hostincem.

Jsme u cíle. Penzion Bohemian Cottage nás vlídně očekává a ptá se, jestli se nám kolovýlet líbil… Tak snad abychom mu povyprávěli, ne?

The post Krajinou rybníků aneb Docela malá projížďka na kole first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Lužické Hory, Novoborsko jsou centrem sklářského řemesla v Čechách. Některé sklářské firmy a rodinné firmičky vás „nechají podívat až do pece“. Jejich seznam najdete níže. Pro většinu návštěv je potřeba se objednat předem.

HAIDL A SYN – Svojkov

HOINEFF GLASS ART – Slunečná

PAČINEK GLASS – Kunratice u Cvikova

MUZEUM SKLA – Nový Bor

Sklárna Jílek – Nová Huť

The post Crystal Valley first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Jelikož jsme včelami, táhne nás to do korun kvetoucích lip v samotném středu Brtníků. Zvláštní opuštěné místo – tedy dnes. Opěrná zeď, schody, dva piedestaly… tady přece muselo něco stát. Něco velkého a dost možná i krásného…

Nad schody je ale jen prázdný prostor s obrovským křížem. Ten je připomínkou stavby, která tu
stávala ještě v roce 1974.

Nádherný barokní kostel s polygonální věží a nezvyklým zakončením kněžiště. Kostel zasvěcený
svatému Martinu postavil za necelých sedm let nejvýznamnější barokní stavitel celého regionu,
Zacharias Hoffmann z Lipové. Ano, tentýž, který postavil salmovský zámek v Lipové, ale také
lobendavský, šluknovský i mikulášovický kostel, trojbokou i Balzerovu kapli v Mikulášovicích… Prostě
místní hvězda. Dokončeno bylo roku 1716. No, vlastně ne…

Skutečně dokončeno bylo až 19. února 1975. Tehdy byl kostel odstřelen a od té doby už panorama
obce nezdobí. Poněkud šílený konec úchvatné stavby, co říkáte? Inu, po únorovém puči chrámy Páně
nebyly příliš v kurzu. Byly spíše trnem v bolševickém oku.

A býval to opravdu krásný kostel. Opulentní barokní interiér korunoval oltářní obraz svatého Martina, jehož autorem byla další regionální celebrita – vynikající malíř Dominik Kindermann, jehož oltářní obrazy je možno dodnes obdivovat třeba ve sv. Máří Magdaleně v Krásné Lípě anebo ve starokřečanském, jiříkovském či českokamenickém kostele.

Ještě než se proletíme kolem dalších sakrálních staveb, stavbiček a děl, přenesme se na chvíli do
industriální minulosti vesničky, která má dnes nějakých dvě stě padesát duší, kdežto v dobách největšího cvrkotu mívala i kolem sedmnácti set obyvatel. Na fotografii centra obce jsou dobře
patrné továrny bratří Klingerů, místních podnikatelů, kteří nejprve svorně a po rozdvojení firmy
zvlášť, patřili k nejvýznamnějším textilním podnikatelům v regionu, který byl textilácký skrz naskrz.
Fabrika v pozadí, tedy, rozuměno budova, se dochovala dodnes.

Je prázdná, a to doslova. Žádná patra, žádné stropy. Ten úchvatný prostor je od podlahy po střechu
volný. Měla jít před časem k zemi, ale parta nadšenců a milovníků Brtníků a jejich historie i tradic
budovu zachránila. Chce to, samo sebou, spoustu peněz, ale jednou, možná, tu bude galerie. A to si
pište, že by to byla jedna z nejpozoruhodnějších galerií v zemi – ať už by v ní bylo vystaveno cokoli.
Ten prostor je totiž vážně jedinečný. Mimochodem, zachráněna byla i malá budova napravo. A v té je
dnes… ostatně, pojďte, vletíme dovnitř a podíváme se sami – jsme přece včelami, a tak proletíme i
maličkou skulinou v okně…

A vida – ateliér… Království Miloše Kubišty, výtvarníka, sochaře a restaurátora, jednoho z před chvílí zmíněných brtnických nadšenců. Se svou ženou Jitkou provozuje půvabnou kavárnu – vinárnu v Krásné Lípě, která se jmenuje… to neuhodnete: Ateliér.

Je neskonale půvabné, že v místech, kde dříve ženy oblékali, odpočívá teď žena nahá.

A takhle vypadaly obě budovy v dobách, kdy dávaly práci desítkám, ba stovkám lidí z okolí. Jedním
z nich byl i jistý Josef Müller z Alt-Ehrenbergu, tedy Starých Křečan, pod které dnes Brtníky
správně spadají. Tenhle Pepi Müller byl kromobyčejně šikovný. Absolvoval odbornou
pletařskou školu v Krásné Lípě a v roce 1905 nastoupil do brtnické firmy Klinger, kde se
postupně vypracoval až na vedoucího provozu. To ale není to nejzajímavější…

Začátkem třicátých let totiž vyvinul s pomocí své dcery Gertrudy kalhotové punčochy pro
děti. Celý trik spočíval ve vsazení klínů mezi dvě pletené punčochy – ostatně, dělá se to tak
dodnes. Jak ukázalo pečlivé dohledávání, je Josef Müller skutečně vynálezcem tohoto typu
oblečení. Sám mu někdy v roce 1935 vymyslel označení „strumpfhosen“, česky: punčocháče.
Obchodníci ze začátku novince moc nevěřili, ale lidé punčocháče nadšeně přijali. V polovině
třicátých let už punčocháče reprezentovaly 65% produkce Klingerovy továrny. A to se brzy k
dětským přidaly i punčocháče dámské. Vidíte, Brtníky – a světový vynález, o kterém se zase
tak moc neví…

Na samém konci 19. století vyrostla v srdci Brtníků nádherná novorenesanční vila, napříště sídlo
rodiny Klingerů. Že vypadá více než zachovale? Jako i některé další budovy v regionu ji paradoxně
zachránila dosti zvrácená praxe komunistického režimu na přelomu padesátých a šedesátých letech,
totiž bezskrupulózní tendence odsunout všechny zdravotně i duševně postižené, děti v to počítaje,

někam co nejdál od Prahy, aby se na ně ti „normální“ nemuseli dívat. Že se to tehdy tlustě zalévalo
omáčkou z čerstvého vzduchu a krásné přírody je nasnadě. Proto je také v regionu tolik v minulosti
ukotvených sociálních ústavů, které vesměs přežily a dodnes skvěle fungují – dosti často stále pod
hlavičkou města Prahy. Brtnický domov, o jehož rozběhnutí se začátkem šedesátých let zasloužily
řádové sestry, které tady, daleko od ústředních komitétů, vydržely až do poloviny 80. let, je dnes
v gesci Ústeckého kraje. Vila je tedy zachráněna. A daň? Inu, většina úprav je účelových a původní
charakter budovy se pomalu ztrácí…

Včela, kterou na chvíli jsme, už ale letí dál, aby nedaleko od Klingerovy vily prosvištěla zdobenou
branou pod nápisem, který jasně hlásá, kam lze zvídavému poutníkovi po kamenném schodišti
dojíti… Ano, na Křížový vrch, který zdobí křížová cesta. Ale… nebylo tomu tak vždycky. Kdysi se návrší
jmenovalo Mlýnský vrch, na jeho temeni stával větrný mlýn a šlo o kopec zcela holý, stromů prostý.

Teprve v baroku vzal mlýn za své a Arcibratrstvo Nejsvětější Trojice tu v roce 1768 postavilo k větší
slávě Otce, Syna i Ducha svatého kapli.

V prvních letech 19. století, na samém prahu klasicismu, došlo k rozhodnutí, které souviselo s jistým boomem v rekatolizovaném kraji, kde křížové cesty rostly jak houby po dešti, až se jejich počet ustálil na více než symbolické čtrnáctce (na tak malém území jich v Česku nikde tolik není) – totiž vybudovat Kalvárii i v Brtníkách.

A ovšem s plnou parádou – tedy pašijovou křížovou cestu. Ta začínala getsemanskou zahradou se sochami spících učedníků a dost možná i modlícího se Krista a přilétajícího archanděla Chamuela. Dnes na místě někdejší getsemanské zahrady roste býlí a raší tu náletové stromky. Pozorný poutník objeví ještě pozůstatky piedestalů a kamenů kdysi vytvářejících podezdívku plotu.

Některé sochy, poznamenané pozdějšími úpravami a laickými „opravami“, se dochovaly a jsou uložené v kapli Nejsvětější Trojice.

Na vrchol se jde od zastavení k zastavení, aby poutník mohl sledovat Ježíšovu cestu s křížem na bedrech. V Brtníkách to znamená jít cik cak, z jedné strany na druhou, a tak pořád dál, až na sám vrchol.

Křížovou cestu pak korunuje kaple Božího hrobu, vyvedená velmi prostě, beze snahy připodobnit ji jeruzalémské kapli, jako je tomu třeba v Jiřetíně.

A už zase letíme… Jakkoli v těle včely, nepoletíme od květu ke květu, ale od křížků k sochám. Ten, který uvozuje Křížovou cestu je, stejně jako ona, od roku 2017 v novém kabátě, o který se postarali už několikrát zmínění dobrovolníci z Brtnického okrašlovacího spolku ZEIDLER, konkrétně třeba Miloš
Kubišta, restaurátor, do jehož „továrního“ ateliéru jsme před chvílí nahlíželi (a který nám ostatně ukazoval, aniž jsem to zmínil, kde ona to ta gestsemanská zahrada vlastně bývala…).

Proletíme kolem Schlusserova kříže…

… a mineme i barokní sochu svatého Janíčka Nepomuckého z roku 1785.

Naproti továrně, kterou už známe, si zvídaví poutníci marně stoupají na špičky a snaží se přes bujnou vegetaci zahlédnout nádherné barokní sousoší ukryté uprostřed soukromé zahrady. Jenomže kampak na nás, jsme přece včely a můžeme si zaletět blíž a třeba i usednout na hlavu panenky Marie s tělem syna sejmutého z kříže, nebo třeba pětkrát obletět hlavu svatého Jana Nepomuckého, za každou jeho hvězdu jednou, nebo polechtat jednoho z puttiů… Díky naší momentální včelí podobě uvidíme patrně vůbec nejcennější sousoší v celém Českém nizozemí, pozdně barokní dílo pravděpodobně velmi vyspělého mistra, které bylo přesunuto v prvních letech 20. století kvůli stavbě železnice a během času se tak ocitlo v soukromé zahradě. Škoda. Mělo by být vídáno mnohými, mělo by být restaurováno… ale víme, jak to je s prioritami, zejména v době do nebe letící drahoty. Třeba se stane zázrak…

Zaletíme i ke čtyřlístku smírčího kříže hlídaného za plotem docela vlídným vlčákem. Kde se tu vzal? To se lze dočísti třeba na podle mě stále nedoceněné stránce Iva Šafuse Cokoli z okolí – z té já čerpám přečasto. Čili cituju: „Kříž měl být postaven na paměť obyvatele Engela z Panského, který byl roku 1642 považován Švédy za špióna, byl zajat, pro výstrahu rozčtvrcen a části jeho těla rozmetány do světových stran.“

Teď jsme zaletěli až na nejseverovýchodnější konec obce a jsme rádi, že jsme to udělali, protože i tady nás čeká pozoruhodná sakrální stavba, konkrétně mariánský kříž. Je z numericky souladného roku 1717 a zažil si své. Po válce doznal značných úhon – a přece se dochoval.

Původně ho korunovala socha Panny Marie Bolestné, někdy koncem 19. století byla ale nahrazena Pietou, která se ztratila, a tak byla nahrazena sochou novou, umělecky ovšem daleko méně hodnotnou. Ani ta se nedochovala, nicméně neunikla dobovému fotografovi. Na základě téhle jediné fotky pak Miloš Kubišta vytvořil sochu novou, takže sloup už je zase kompletní.

Sloup je bohatě zdoben a třebaže v nikách v hlavici sloupu chybějí obrazy čtyř evangelistů – nejspíše to byly obrazy malované na plech – užijeme si do syta podivuhodných reliéfů. No, podivuhodných, kdo zná kohoutí kříže, tomu bude jasno ihned. No, ano – Arma Christi, tedy nástroje, jimiž byl trýzněn Ježíš na kříži (třeba hřeby, kopí, řetězy, kladivo, tyč s houbou, kleště, bič, třtina) nebo ty, které s ukřižováním více méně souvisí (kupříkladu žebřík, jehož pomocí byl Ježíš sňat z kříže, kalich – no však vy víte, který, svatý grál samo sebou, kohout, který kokrháním přivodil trojí Petrovo zapření, džbán s vodou, jíž si Pilát umyl ruce…). Mimořádný je tenhle sloup, ještě, že jsme ho nepropásli.

Protože včely jsou neúnavné a nalétají neuvěřitelné vzdálenosti, nejsme unaveni a začneme mapovat okolí Brtníků. Upřímně – je vlastně úplně jedno, kterým směrem se vydáte, vždycky naleznete něco velmi zajímavého. Poleťme teď třeba na sever po červené značce, k Zelenému kříži. Proč se mu říká zelený, nevím. Je to pěkný siluetový kříž, ale upřímně, ona je úchvatná spíše příroda kolem. Tedy, momentálně jsou okolní lesy značně pocuchané řežbou (technicky jde o těžbu, ale je tak bezohledně prováděná a neřízená, že tohle slovo prostě nedokážu použít), ale kdo chce krásu najít, ten ji najde vždycky.

Hned vedle kříže vztyčil kdosi v roce 2008 novodobý kamenný „menhir“ z rumburského granitu. Autora těžko dohledat, ale o to ani tak nejde – je přece samo o sobě úžasné, že má dodnes někdo potřebu obohatit veřejný prostor o nějaké dílo, zaplatit ho, dopravit a zabudovat. A důvod? Údajně „Oslava ukončení léta“. Nechme stranou, že není až tak jasné, proč vůbec slavit konec léta a užijme si koexistenci dvou dobově vzdálených, leč prostorově blízkých monumentů.

Až se budeme vracet do Brtníků, nesmíme minout místo, které je sice dnes už jen stínem minulosti, konkrétně zarostlými kamennými pozůstatky někdejší budovy a plata. Stávala tu výletní chata nazývaná Birkenbaude. Výhled na Vlčí horu (v době, z níž je fotografie, řečenou Bubikopf) sice stále objevíme, ale pivo už si tu natočit vážně neporučíme…

Ostatně, kolem Brtníků bývalo podobných sezónních občerstvoven povícero – třeba jen o kousek dál, pod Plešným, stávala Plissenbaude – dnes těžko objevitelné mechové rozvaliny vpravo od silnice na Mikulášovice – nebo Stará myslivna – Alte Forsthaus, ze které nedaleko pramenů Mandavy nezbylo o mnoho víc. Ti, kteří nás v Českém nizozemí předešli, jako by se uměli bavit nějak lépe než my dnes. Dnes v Brtníkách ani nikde jinde v okolí hospodu, bistro nebo třeba jen kiosek nenajdete, kdybyste se rozkrájeli.

Že jsou na konci zimy jižně od Brtníků v okolí Vlčího potoka k vidění nádherné ledopády, je dostatečně známo. Možná až moc dostatečně… Přitom ledopády najdete v oblasti kolem Křinice skoro všude. Ty Brtnické jsou ale mediálně provařeny, a tak k nim prostě putují davy. Za senzační fotografii děkuju Evě Drchotové – půjčuju si ji bez jejího vědomí a doufám v laskavý zpětný souhlas.
Stejným směrem,

Stejným směrem, jen jinou cestou, dostaneme se i k Brtnickému hrádku s do skály pozůstatky někdejší stavby…

…respektive – jsme-li pozorní a najdeme skulinu mezi dvěma skalkami – i k monumentálnímu převisu zvanému Velký pruský tábor, pod nímž se po dlouhá staletí ukrývali vesničané – často i se svým dobytkem – s majetkem svázaným do uzle – a doufali, že je to které vojsko plundrující právě okolí, nenajde.

Dál, dolů, do Kyjovského údolí říčky Křinice, se teď pěší poutník nějaký čas nedostane. Kůrovec v součinnosti s vichřicemi tu řádil tak výrazně, že je oblast neprůchozí a někdejší turistická značka tu byla smazána, cesta uzavřena. Tak třeba zase jednou značkaři opatření nosiči barev a štětců budou moci vyrazit a značku obnovit. Brzy to ale nebude, na to je spoušť příliš opravdová.

Pojďme se teď vrátit z lesů nad Křinicí do blízkosti Brtníků. Na mýtině u křižovatky cest, nedaleko studánky natrefíme kamenný kříž. Byl tu vystavěn roku 1785, aby vytvořil symbolický pendant k naproti stojící soše sv. Jana Nepomuckého. Socha už tu dávno není, bude-li ji kdo hledat, najde ji v Děčíně u kostela sv. Povýšení sv. Kříže. Kříž zůstal.

Socha, kříž… Uprostřed lesů. Proč? Opodál kde nic tu nic, jen nevzhledný a olysalý okál. Měl snad nějakého předchůdce? V mapě je místo označeno jako Šternberk. Inu, nezbude než vyzkoušet, jestli včely umějí létat i proti proudu času…

Vida, umějí! Jsme v roce 1771. Po prašné cestě přijíždí kočár tažený čtyřmi koňmi. Hrabě František Václav ze Salm-Reifferscheidtu právě přiváží ze zámku v Lipové svou choť, hraběnku Walburgu rozenou ze Šternberka. Má pro ni mimořádný dárek – lesní zámeček, který se na její počest bude jmenovat Šternberk. Pražský architekt Antonín Schmidt už čeká před zámečkem. Hrabě je spokojen, hraběnka nadšena. Pozdně barokní architektura je doplněna rafinovaně řešenou zahradou.

Kolem přízemního, mansardovou střechou krytého zámečku, který je vlastně jedním velkým vyhlídkovým pavilonem, rozbíhá se barokní park, cesty jsou přísně symetricky vedeny do tvaru osmicípé hvězdy a jsou lemovány kaštanovými alejemi. Ve východní části má pokoje hraběnka, v západní hrabě. Jenomže přijíždějí hosté, pořádají se hony, zámeček dostává lovecký charakter, a tak je zapotřebí přistavět budovy pro hosty – byly celkem čtyři – panskou kuchyni a obydlí pro lokaje a nadlesního. Brzy je tu i stáj, střelnice, krytá kuželna. Park ozvláštní rybník s umělým vodopádem. V oboře pobíhají jeleni, srnci, daňci i černá zvěř.

Život na zámečku byl plný radovánek a zábavy – a to i veřejnosti přístupné. Střelba na terče, hry v kuželky, plesy a další slavnosti byly na Šternberku pořádány ještě ve do čtyřicátých letech 19. století a úředníci z panství se jich žoviálně účastnili spolu s poddanými.

Zámek ale po smrti Františka a Walburgy chátrá a když ho koncem osmdesátých let 19. století zdědí Johanna, která se ještě předtím vdala za Oswalda Thun-Hohensteina, uvažuje se o jeho stržení. Hrabě Thun ale zasáhne, investuje a zámeček zrekonstruuje a upraví, hájovnu přemění na restauraci.

Ve Vlastivědě Šluknovska z roku 1898 se píše: „Hostinec je na Šternberku sice jednoduchý, ale je tam nejnutnější jídlo, jakož i dobré a osvěžující Lipovské pivo a každoročně přibývající a opět se vracející přátelé přírody. Lze si jen přát, aby toto překrásné, idylické místečko nezůstalo jen stranou, nýbrž aby také nynější majitel panství chtěl udělat „něco“ pro pozvednutí Šternberka, zejména pro přiměřeně dobrý stav budov.“

Pár mávnutí blanitých křídel – a jsme zpátky v roce 2022. A sakra… to je tedy proměna. Přání, aby idylické místečko zůstalo zachováno, se tedy věru nevyplnilo. Jak k tomu došlo? Tomu neuvěříte.

Na pohlednici, odhaduju tak ze začátku sedmdesátých let, zaznamenáváme ještě neodstřelený kostel, ale především v levém dolním rohu lovecký zámeček Šternberk neobyčejně vkusně doplněný o řadu unifikovaných chatek. Tohle přesně to chtělo! Po válce tu měli rekreační středisko nejdřív lesáci, později spojaři. Za těch byl vystavěn přilehlý dětský tábor.

Při pohledu na bývalý bazén narvaný do prostoru barokním architektem vymyšleného parku, přeleťme rychle pitoreskní konec zámečku Šternberk.V roce 1989 začíná rekonstrukce, která je ukončena roku 1991. Náklad šest miliónů korun (tehdy!). Kolaudace. „Hele, Jardo, který prase tohle dělalo?“ zeptal se kolaudační úředník. „V patře je, ty vole, umývárna bez izolace v podlaze, odpadní potrubí prosakuje a ty střešní trámy, to bude dřevomorka.“ Byla. A do dvou let prorostla do celé stavby, takže nezbylo, než zámeček v roce 1994 strhnout. Prostě ta rekonstrukce nějak nevyšla… Pardon, no.

Co by to ale bylo za Škapulíř, kdybychom dopustili úplně špatný konec. A tak se zaposlouchejme do pohádky, která má, samo sebou, konec dobrý. Píše se rok 2006 a dva nádherně naivní, po panenské přírodě a dobrodružství toužící mladí lidé, nějaká Irena a jistý Aleš, utíkají z Prahy a poohlížejí se po bydlení v oblasti Českého Švýcarska. Namane se úžasná a vysoce romantická možnost – mohli by bydlet v areálu bývalého loveckého zámečku! Paráda!!! Těžko by je ale mohlo napadnout, že dědicem zámečku je už dosti omšelý okál.

Romantika se ale dostavila – jen poněkud jiného druhu. Tma, že v noci nebylo možné dohlédnout na konec vlastní paže. V zimě metr sněhu. Topení spíše symbolické, věčně zamrzlá voda v trubkách, nejbližší civilizace dva kilometry, o něco blíž světýlkem na dálku blikající hospoda v osadě Kopec… Na druhé straně ryzí příroda, mraky hub, borůvek – všichni kamarádi chtěli jezdit na návštěvu. Po roce na Šternberku se vzali. A pak se narodila Ema.

Brtnické ledopády? No jasně – v okálu v koupelně třeba… Když se po čtyřech zimách prožitých na Šternberku stěhovali do Krásné Lípy, byly Emě dva roky. Její slovník odrážel prožitou zkušenost: „pila, les, borůvky, prašivky…“ Irena o tom dneska říká: „Hodně nás to stmelilo. Byl to ale boj. I když krásnej.“

Irena, Ema, Toník a Aleš Kubicovi von Šternberk, už léta rodovým sídlem na Kamenné Horce. Ti, kteří si vysnili a posléze vybudovali Bohemian Cottage.

Místo, kde najdete romantiku zcela jiného druhu než oni kdysi v lesích u vesnice, jejíž jméno voní po medu. Tak díky, že jste se mnou byli chvíli včelami. Je na čase vrátit se do lidské podoby a prochodit Brtníky s očima otevřenýma. Teď už přece víte, kudy kam.

The post Brtníky aneb o vesnici, jejíž jméno voní po medu first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.