1.Ledopády

Když je delší dobu pod nulou, voda kapající z všudypřítomných pískovcových skal pomalu vytváří ledovcové útvary. Někdy to jsou úplné ledopády několik metrů vysoké, jindy dlouhé rampouchy. Nejznámější ledové krasy jsou podél Brtnického a Vlčího potoka. Říkáme jim Brtnické lédopády. Chcete je projít skoro všechny? Nechte auto v Krásné Lípě, dojeďte autobusem 407 do obce Brtníky a vydejte se pěšky zpět po zelené přes Šternberk směr Kyjov a Krásná Lípa.

Další méně známe ledové krásy naleznete v Pavlínině údolí a v údolí řeky Kamenice.

Ledopády rostou hlavně v lednu a v únoru. Mají rádi, když je hodně dlouho pod nulou a není sucho.

2. Na sněžnicích téměř kamkoliv

Představte si, že jdete lesem a všechny větve, kameny, roští a keříky jsou zapadané sněhem. Vy kolem jen „plujete“ na sněžnicích a držíte se směru, kam chcete dojít. Jít přímo na vrcholy hor například: Luž, Jedlová, Chřibský vrch, Vlčí Hora je v zimě dobrodružství. A pokud je dole inverze, nahoře je modré nebe…

Ideální je vyrazit na sněžnicích když je alespoň 20 cm prašanu. Sněžnice Vám půjčíme.

3. Crystal Valley neboli cestování za skláři

Kdo by neznal České sklo – Bohemian Crystal. A od Bohemian Cottage je centrum sklářství, Nový Bor jen přes kopec, přesněji přes sedlo v Lužických horách zvané Šébr. V Novém Boru a jeho okolí sídlí mnoho známých sklářských společností i rodinných firem. Velká část jich je připravena ukázat turistů své řemeslo. A to přímo před sklářkou pecí.

Stručný seznam:

Lasvit – A JE TO – Nový Bor a Lindava
Sklárna Novotný – Nový Bor
Jiří Pečinek – Kunratice u Cvikova
Haidl a syn – Svojkov
Sklárna Jílek – Kamenický Šenov

Podrobněji na www.crystalvalley.cz

4. Běžky nebo i pěšky

Záleží na sněhových podmínkách, ale když v Lužických horách napadne, tak nad 600 metrů většinou sníh zůstává a vyjíždějí skútry na úpravu běžeckých stop (aktuální protažení tras sledujte na www.mapy.com).

Ski Polevsko upravují běžkařské tratě z Kytlic do sídla sklářských mistrů Kamenického Šenova. Můžete tedy na běžkách dorazit i k Panské skále (Byla tam i Pyšná princezna, bez běžek).

Tajný tip: Nandejte si běžky v obci Zahrady u Rumburka (železniční zastávka) a můžete vyrazit po železniční trati směr Panský, Brtníky, Mikulášovice a zpět. Objevíte místa, kam se jen tak nepodíváte (pokud tedy nejedete vlakem, který jezdí jen v létě, takže cesta je v zimě pro tento dobrodružný výlet bezpečná, kontrola na idos.cz). Více zde.

5. Designová posedlost

Když provázím turisty, vždy musíme někde skočit na jedno pivo nebo kafe a nebo jen tak dobře posedět v místě, kde je něco „Magnific“. Zkusme se zastavit na vynikající kávu v Coffee&Book v Děčíně, v kavárně Lusk, kde chodíte pod sklářskými skvosty nebo v kavárně Hosana ve Varnsdorfu, kde hodiny netikají . Velký výběr chutí hořkého moku naleznete v pivovaru Kocour, kde se zaposloucháte do pivního orloje. Umělecký zážitek vás pohltí v galerii Cifra v Doubici nebo v Národní galerii Perla v Kyjově. Hledáte-li klidné voňavé prostředí, zastavte se v čajovně Nobilis Tilia na Vlčí Hoře.

6. Potřebujete z relaxovat?

Ať přijdete pěšky nebo přifrčíte v zimě na běžkách. Komunitní sauna Otužovárna vám nabídne klid, pravou finskou sauna na dřevo včetně jezera a chatky (šatna s kávou).

The post Tipy na zimní výlety first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

České Švýcarsko, České nizozemí, Lužické hory – dokonalá trojice zasvěcená klidné dovolené bez davů a ještě k tomu všemu s aktivitami a místy, které děti ocení, kde se rozhodně nebudou nudit. Je samozřejmě zásadně důležité, kde rodina rozbije základní tábor. Penzion Bohemian Cottage je po celý rok vyhledáván pro úchvatný klid, nádherné prostředí i vlídné a přirozené zázemí. Získat tu místo není jednoduché, zájem je opravdu velký. Ale protože Kubicovi jsou především rodina, je období prázdnin zasvěceno převážně rodičům s dětmi.

Z Kamenné Horky v Krásné Lípě se pohodlně dostanete na většinu nejatraktivnějších míst všech tří zmíněných regionů. Ať vyrazíte pěšky, autobusem, vlakem, autem nebo třeba na sněžnicích, a to doslova jakýmkoli směrem, budou vaše děti nadšené. Proč? Tak si to proberme…

Jiskrný sníh, slunce nehřeje, ale maluje oblohu na azurovo, vzduch je jak pila a zasněžený úvoz je dokonalejší než ta nejlepší bobová dráha. Stačí sednout na sáňky, nebo sebou plácnout na plastový bob a řítit se dolů a krásně a bez zábran ječet a řvát. To je pak úplně jedno, kolik vám je…

Anebo úplně obyčejné procházky, které jsou tu vždycky neobyčejné. V těsné blízkosti Bohemian Cottage jsou desítky lesních cest, které vás zavedou na místa, kde nepotkáte živou duši, snad kromě několika pejskařů nebo sokolníka, který tu cvičí své dravce. Maškův vrch je jedním z nich. Jít sněhem je totiž tak jiné, krásné a lákavé. A kdyby snad dětem procházka zevšedněla, stačí udělat jednu jedinou nenápadnou kouli… a začít nekompromisní koulovačku.

Je samozřejmé, že vám nikdo nezaručí, že bude sníh – tím už si člověk nemůže být jist ani v Alpách. Karlova výšina, je ale úchvatná, ať jsou počasí nebo roční doba jakékoli. Skalní stěna ukrytá v lese nabízí výhledy do hloubi Českého nizozemí a patří k dalším ze snadno dostupných cílů.

Dokonce ani když se příroda začne tvářit, že jarní prázdniny přece patří do jara a po sněhu není ani památky, zavedou vás lesní cesty na neuvěřitelná místa. A protože k mnohým z nich ani nevedou turistické značky, může se vám stát, že odbočíte na nenápadnou úvozovou cestu a z ničeho nic se před vámi otevře až pohádkový horizont a vy budete ohromeně hledět na celé České i Saské Švýcarsko a v dálce vám bude důstojně kynout sama královna Milešovka.

Že musí mít procházka nějaký slíbitelný a v důsledku také ohromující cíl? No tak to se vydejte údolím Vlčího potoka z Brtníků k proslulým ledopádům. Ty nevznikají v závislosti na silných mrazech, naopak, tvoří se často překvapivě i při mírné zimě, protože voda z tajícího sněhu stéká po hraně skal a pomalu zamrzá a vytváří rampouchy a ledové kaskády až neskutečných velikostí a barev. A vezmete-li děti do jeskyně za ledovou oponou a necháte slunce, aby se za vámi dobývalo, bude to jednoduše nezapomenutelné.

Buďme ale optimisté, k zimě patří sníh, nekonečné pláně a jasné obzory. Kdo nikdy neměl na nohou sněžnice a nešel zasněženou loukou, ten neokusil zázrak chůze po vodě. Na tomhle úchvatném místě, na lukách táhnoucích se k sedlu mezi Studencem a Lipnickým vrchem, kde je téměř s jistotou možno zahlédnout obrovské stádo laní s několika statnými jeleny, potkává se České Švýcarsko s Lužickými horami a v téhle hraniční zemi nikoho můžete natrefit… třeba i na strašidla.

Nevěříte? No, to tedy budete opravdu překvapeni, až se před vámi z ničeho nic vztyčí stařešina zdejších strašidel, sám Hejkal. No ano, jste v zemi legend a pohádek a dětskou fantazii tu docela nic nebrzdí. A přijmete-li dětská pozvání do světa nádherných nepravděpodobností, budete překvapeni, že je to vlastně ještě pořád i váš svět.

A teď to trochu rozjedeme – dáme si Krásnolipský dětský trojboj. Tahle štreka je vyzkoušená a prověřená, stačí se po ní vydat. Začíná na Vlčí Hoře, v bývalé škole, kde dnes sídlí návštěvnické centrum firmy Nobilis Tilia, která v přilehlé manufaktuře vyrábí přírodní kosmetiku. Tady, v půvabné prodejně plné vůní, mohou maminky v klidu čichat a vonět a zkoušet a prubovat, tatínkové sedět a sledovat cvrkot – a děti?

Těch se tu ujmou místní víly, které je uvedou do říše vůní a jejich významů. U zcela speciálního toaletního stolku si tu děti vyrobí svůj vlastní a originální parfém. A nemyslete, že to baví jenom holky! Kluci to většinou pojmou jako vědeckou disciplínu. Radost z flakónu ukrývajícího vůni jen pro ně mají zaručeně všichni.

Plni voňavých zážitků přesuneme se teď na náměstí do Krásné Lípy, kde už na nás vlídně pomrkává čokolatérie Mana. Koupit si tu báječnou horkou čokoládu nebo nějakou čokodobrotu, to umí každý. Mana ale nabízí kromě prodejny ještě i čokoládovou dílnu, a do té zamíříme. Tady si děti vyzkoušejí práci s čokoládou a vyrobí si čokovzpomínku – třeba lízátko nebo čokoládový suvenýr s motivem některého z turistických cílů.

Je to trochu alchymie, ale především zábava. I ta největší třeštidla se tady propadnou do vážného tvůrčího soustředění. Nakonec je třeba hotové dílo uložit, aby mohlo ztuhnout. A čekat. Cože? Čekat? To přece děti nesnášejí! Žádný strach – jen pár desítek metrů odtud je čekárna vážně k pohledání!

Dům Českého Švýcarska nepřehlédnete. V jeho přízemí a suterénu vás čeká hravá a interaktivní expozice, kde je sice možné hodně se dozvědět, hlavně se tu ale děti doslova vyřádí – a čokoláda může v klidu tuhnout. Je libo rozhlednu pod střechou?

Dá se tu bádat, zkoumat, objevovat…

…stejně jako pronásledovat jezevce až do jeho tajemné nory. Čokoláda zatím ztuhla do dokonalého tvaru a nadšené děti hrdě třímající své výrobky logicky dostávají chuť na něco dobrého, kteroužto touhu je možné uspokojit hned v sousedním domě řečeném U Frinda, kde útulná kavárna nabídne báječné polévky i dorty a zákusky. Půl dne uteklo jak voda – zážitků ale bylo vážně do foroty.

Dostaví-li se chuť na výpravu do vzdálenějších míst, je možností další fůra. Tak třeba Tiské stěny, to je zaručené dobrodružství. Najdete tu cokoli si přejete – skalní ulice i náměstí, skály nejroztodivnějších tvarů a ještě podivnějších jmen, stezičku po samém okraji skalní stěny, žebříky i nekonečná schodiště. A pozor na skřítky! Těmi se to tu jen hemží, a jak jsou záludní! Nasypou vám do kapsy bludné koření a už se ze skal nevymotáte!

Pokud se ale vymotáte z Velkých Tiských stěn, čekají vás ještě ty Malé. Ty začínají výstupem na jednu z nejkrásnějších vyhlídek v regionu. No, zkuste tohle trumfnout! Dole je labyrint menších skalek a skalisek, kde po pravdě není kam spadnout, a tak se tu děti nadšeně rozeběhnou, aniž jim co hrozí.

Když se pak s námi za všechny skalní tvory a potvory rozloučí důstojný Hřib, je jasné, že tenhle výlet stál za to. Z penzionu je to sem zhruba hodinku, a nic podobného široko daleko nenajdete.

Zážitek zcela onačejší čeká na děti naopak doslova za rohem, v malebné Doubici. Tady se na rozlehlém prostoru za Starou hospodou do všech stran rozebíhají dřevěné sochy, tajemné hrady, sluje a prolézačky, je to tedy vážně všehochuť spíše pro otrlé dospělé, ale děti tyhle věci neřeší – ty něco buď baví nebo ne. A tohle Obludárium je na beton nudit nebude.

Výlet do Doubice – podaří-li se vám děti dostat z předešlé atrakce – může pokračovat do míst velmi neobvyklých. Konkrétně pak k Úzkým schodů, které věru dělají čest svému jménu. Korpulentnější osoby tu mívají i problém, zato děti šplhají skalní puklinou po žebřících jako veverky. Pravda, je-li metr sněhu a mrzne až praští, není radno tuhle cestu skalami pokoušet, ale v mírnějším počasí je to nápad senzační.

Pro mnohého vnitrozemce je překvapující, jak samozřejmé je tu ocitnout se, často i nečekaně, v sousedním Sasku a Horní Lužici. A vydat se sem s jasným cílem je ještě lepší nápad. Je tu toho tolik k prožití. Třeba veskrze dobrodružná cesta parním vlakem v historických vagónech až do stanice Oybin.

Z nádraží vede cesta vzhůru, k romantickým a tajemným zříceninám hradu a kláštera. Ocitnout se v gotické katedrále, jejíž strop tvoří samo nebe… Jak často něco takového zažijete?

Z nádraží vede cesta vzhůru, k romantickým a tajemným zříceninám hradu a kláštera. Ocitnout se v gotické katedrále, jejíž strop tvoří samo nebe… Jak často něco takového zažijete?

Vraťme se ale do Českého Švýcarska. Mezi Jetřichovicemi a Rynarticemi je totiž místo, které je při putování s dětmi jednoduše povinné. Slavná Trpasličí skála se skalními skřítky a nebohou vdovou, kterou pidimuži zachránili, když uvízla ve skalní průrvě, je atrakce stará už bezmála dvě stě let. Vytesal ji místní kronikář, písmák a taky trochu podnikatel Eduard Vater. Jistě by byl rád, kdyby mohl slyšet výskot dnešních dětí, protože hledání a hlavně nacházení dalších a dalších mužíků se v tichu vážně neodbývá.

Být v Jetřichovicích a nevystoupat na Falkenštejn, to by nemělo logiku. Slavné Jetřichovické vyhlídky totiž mohou být ve sněžné zimě dost těžko přístupné (není-li sníh – hurá na ně!), zato k pozůstatkům hrádku Falkenštejna se dostanete kdykoli. Havraní skála je odtud jednoduše impozantní a pohled na ni se neomrzí ani posté.

Z Jetřichovic k říčce Kamenici, to je další bezmála povinný výlet. Mlčící řeka zachumlaná do sněhových duchen je totiž tak jiná než zpívající rozmarný letní vodní tok, že rozhodně stojí za to projít se kolem úchvatné Jetřichovické Bělé až k jejímu ústí do Kamenice a ještě o kousek dál, protože o to, co se ukrývá za mohutnou skálou, o to prostě své děti ochudit nesmíte.

Dolský mlýn. Nejpohádkovější místo v zemi. Však už se tu taky natočilo pohádek. Až se zdá, že tu pár těch čertů někde prostě muselo zůstat a po v mlýně večerech mastí karty s Kamenickým vodníkem.

Co říkáte? Že mám dát pokoj s čerty, ti že ve vás vzbuzují potřebu tepla? Tak se pojďme ohřát! Doslova pár kroků od penzionu budou děti valit oči na živého kováře v opravdické kovárně. Kovář Míla jim rád ukáže, jak se rozpaluje výheň, jak se buší perlíkem i kovářským bucharem a vy budete spolu s dětmi ve vedlejší Stodole žasnout nad galerií kouzelných andělů, svícnů, ptáků, ryb i dalších triumfů lidské kreativity.

Kde by tak ještě mohlo být teplo a přitom se tam daly zažít věci kromobyčejné… Inu, přece ve sklárnách. A že jich tu je! Co si takhle zajet do Kunratic u Cvikova do sklárny Jiřího Pačinka? Proč? Třeba kvůli kouzelné zahradě, která naplno rozkvétá i v zimě, protože sklo nevadne ani v tom největším mrazu.

V teple, ba horku sklárny si pak děti mohou vyzkoušet leccos z umění mistrů sklářů. Kdo by odolal…

Jen o kousek dál, v Lindavě, nejdelší vesnici světa (aspoň mi to tak vždycky připadalo), pod tajemným vrchem Ortelem, najdete zase sklárnu Ajeto se sklářskou krčmou a sklářským provozem, který je možné sledovat z vyhlídkového ochozu. Samozřejmě je nutné zajet sem po ránu, v době, kdy skláři pracují.

I tady uvidíte věci, nad kterými vám bude rozum stát. Děti povětšinou zcela bezprostředně žasnou nad tím, co skláři dokážou s horkým sklem, jak se jim pod rukama rodí nejkřehčí z křehkých krás.

Zas o pár kilometrů dál, v Novém Boru, ve sklárně Novotný, na vás čeká kromě galerie a prodejny také velmi slušná restaurace, jejíž největší přednost ale nespočívá v umu kuchařů, nýbrž v tom, že zatímco debužírujete svíčkovou, díváte se obří prosklenou stěnou přímo ke sklářským pecím.

Klidná síla. Řád. Mistrovství. Nápaditost. Na to by člověk koukal donekonečna, protože umí-li kdo něco dokonale, je to strhující a návykové.

Jenomže, znáte to. Dospělý by se sice vydržel dívat hodiny, ale děti musejí mít neustále vzruch, změnu, něco nového, něco jiného… Jen žádná nuda! Tak pojďme zase ven, třeba do nejdelší aleje Českého nizozemí vedoucí z Krásné Lípy do zaniklé vesnice Skřivánčí pole.

Třeba tu budeme mít štěstí na červenku nebo na káně, krkavce, datla… (Foto Václav Sojka)

… či dokonce na stádo srnek, ustrašeného jezevce nebo lišku hledající na lukách něco k snědku. To se dětem v městském parku nejspíše nepoštěstí – a tady je to skoro běžná věc.

Pokud jste překvapeni, jak pestrá je nabídka toho, čím zaujmout a zabavit děti na jejich jarních prázdninách, nechte si překvapení raději na později, protože teď se vydáme na temena kopců a po schodech vystoupáme k vyhlídkovým ochozům nesčetných rozhleden. Tohle je jedna z nejkrásnějších, kamenná rozhledna na třetím nejvyšším vrchu Lužických hor, Jedlové.

Uznejte sami – není to krasavice? A to vedle ní ještě celoročně funguje příjemná restaurace. Teď si možná říkáte – a stojí za to drápat se až nahoru? Tak sledujte…

Já myslím, že to za to stojí svrchovaně.

Za všechny rozhledny, co jich v okolí je, pojďme se podívat ještě na dvě. Vy se ale můžete vydat i na Děčínský Sněžník, Dymník, Tanečnici, Weifberg… a to ještě hezkých pár rozhleden otevírá až na letní sezónu. Země rozhleden, prostě. Takže nejprve Vlčí hora.

Ta je krásná, ať je sníh či není.

Je v kraji nejstarší a výstup k ní není vůbec složitý, jedno krátké ostré stoupání – a jste tam. A výhled?

Bez komentáře.

Kolem Studence už jsme se motali. Tak proč se nevydat až na vrchol a nezdolat točité schody rozhledny vedoucí k dalšímu výhledu, který se vryje do duše a nadchne i tak cynické tvory, jakými bývají děti, natož pak výrostci a puberťáci. (Foto Václav Sojka)

A při sestupu obezřetně! Zahlédnout na kamenných mořích Studence stádo kamzíků není nic mimořádného – vždyť jich tu v současnosti žije už na dvě stě padesát jedinců. (foto Václav Sojka)

Doporučovat jiřetínskou křížovou cestu… no, to je snad i zbytečné. Ostatně tuhle cestu jsme už ve

Škapulíři jednou absolvovali. Jenomže v létě. A zima je velká grafička a malířka.

Dojít až na Tolštejn, to je dvojí zážitek. Jednak z nádherné cesty samotné, a potom – terasy vybudované ve zříceném hradu, to sice není vysloveně rozhledna, ale výhledy jsou odtud zase velkolepé.

Přestože výčet ani zdaleka není úplný, je čas vydat se na poslední procházku zasněženým lesem.

Slunce sice pozvolna sílí, ale večery jsou pořád ještě hladové a přicházejí dřív, než by si člověk přál. Ale večery tady… hm, to bývá mámivé dobrodružství světla a tmy, mlhy a stínů, pozemskosti i toho, co nás přesahuje. (foto Václav Sojka)

Tak přijeďte. Zavolejte, napište, zajistěte si jarně prázdninový pobyt a nabídněte svým dětem věci, o kterých se jim třeba ani nesnilo. Protože… jak dlouho ještě budou dětmi? Ach, daleko kratší dobu, než bychom si přáli my i ony. A, dovolíte-li jednu osobní zkušenost, není v životě lidském nic silnějšího, krásnějšího a smysluplnějšího, než když vám vaše odrostlé dítě jednou řekne: „Měl jsem krásný dětství. Děkuju.“

Za idylku, vlídné přijetí a kopec zážitků, Irena a Aleš Kubicovi. A to je, věřte, zaruka velmi pevná.

napsal: Rostislav Skřivánek

The post Zimní prázdniny v Českém Švýcarsku first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Upravené běžkařské trasy:
Lužická magistrála- aktuální informace

Prácheň – Polevsko – Kytlice
Romantika na běžkách, kousek od sklářských pecí v Kamenickém Šenově, okolo Panské skály (pohodlné parkování)až na báječný rozhled z vrchu Klučky. Dále na Polevsko a do Kytlic je to již nahoru a dolů, ta pozor.

Šébr – Luž

Okolo Jedlové

Okolo Doubice
Upravené okruhy do 5 km od obce Doubice. Parkování u Staré hospody

Okolo Rybniště
(jednoduché, vhodné pro děti). Na mapě značeno červeně.

Krásná Lípa – Kamenná Horka – Hely

Upravený okruh 5 km vedoucí od Fotbalového hřiště v Krásné Lípě (možnost parkování) do osady Kamenná Horka (možnost parkování Luční bar) dále se dá pokračovat až k zaniklé osadě Hely po modré.

Neupravené běžkařské trasy:

Kamenná Horka – Kyjovské údolí

Krásná Lípa – Skřivančí pole – Dymník – Rumburk

Po zapadlé železniční trati – Krásná Lípa – Mikulášovice

Možnost zapůjčení běžek.

The post Běžkařské trasy – České Švýcarsko a Lužické hory first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

K dispozici 5 párů pro dospělé a 2 páry pro děti.

Cena:
300 Kč/pár/den

Tipy na výlety na sněžnicích

Tipy na výlety v zimě

Rezervace:  info@cottage.cz

The post Sněžnice first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Kde výlet začít? 

A) Obce Brtníky  apak po zelené na Šternberk….

B) Obec Kyjov u Krásné Lípy, parkoviště u hostince Na fakultě, po červené směrem k jeskyni víl

C) Udolí U jezevce, pod obcí Vlčí hora

D) Osada Kopec, parkoviště u hostince U Oty

Koukněte do mapy ledopádů. Stáhnete zde. K jednotlivým ledopadům vedou z hlavní cesty směrovky.

Záleží na Vás, jestli si naplánujete výlet z místa A) do místa B) a nebo vytvoříte okruh z místa A) přes místo C)  zpět do místa A).
Mimo klidové území Národního parku České Švýcarsko  můžete výletovat i mimo vyznačené cesty.  Jen pozor. Někdy jsou cesty zledovatělé či úplně zapadané sněhem, proto doporučujeme nesmeky nebo když je hodně sněhu sněžnice.

Pokud dáváte přednost výletu s průvodcem, koukněte sem.

Video reportáž z Toulavé kamery na ČT1 o Brtnických ledopádech zde.

The post Na sněžnicích za ledopády v Českém Švýcarsku first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Vystoupit na nejvyšší horu Lužických hor, Luž (793 m.n.m.) z německého Waltersdorfu za hodinu vypadá adrenalinově.  Pokud k tomu přidáte pravou zimu a 35 cm a více prašanu, zní to nereálně. Nazujte si na boty sněžnice a vezměte do rukou hůlky a zkuste to.

Auto můžete zdarma zaparkovat nad Lazarus-Haus v Waltersdorfu a vydat se po turistické značce směr Lausche 1h. Pomalu se budete posouvat klikatou cestou vzhůru. Za 20 min dorazíte k začátku starého vleku a černé sjezdovky, po které  se již dávno nikdo nesvezl. Můžete se zkratkou vydat přímo k vrcholu po sjezdovce dlouhé 600m nebo jít stále po značené cestě až na Luž.  V rozhledu z vrcholu Luže na všechny strany pomáhají panoramatické mapy a nově i rozhledna.

Sestup z Luže k chatě Luž je otázkou 15 minut (po červené). K občerstvení můžete zvolit  Lužickou boudu, odměnou je ochotná obsluha s dobrou kuchyní.  Raději počítejte s mírnou časovou rezervou, míst k sezení je tu poskromnu a  obsluha je jen jedna.  Sedí se tu ale příiiiijemně. Pro zpáteční cestu můžete zvolit cestu okolo Luže po červené značce na české straně a prudký sestup zpět na parkoviště směrem na Neu Sorge.  Celá cesta je dlouhá přes 8 km a překonáte na ní výškový rozdíl 330 m.

Výstup lze jít v pevné horské obuvi nebo na sněžnicích. Sněžnice si můžete zapůjčit v půjčovně sportovního zařízení Cottage.

The post Pokořte nejvyšší vrchol Lužických hor na sněžnicích first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Lužické Hory, Novoborsko jsou centrem sklářského řemesla v Čechách. Některé sklářské firmy a rodinné firmičky vás „nechají podívat až do pece“. Jejich seznam najdete níže. Pro většinu návštěv je potřeba se objednat předem.

HAIDL A SYN – Svojkov

HOINEFF GLASS ART – Slunečná

PAČINEK GLASS – Kunratice u Cvikova

MUZEUM SKLA – Nový Bor

Sklárna Jílek – Nová Huť

The post Crystal Valley first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Východištěm nám bude historické hornické městečko Jiřetín pod Jedlovou. Lépe si ho prohlédneme až při návratu, teď si jen řekněme, že se v okolí začalo těžit stříbro, zlato, měď, olovo, cín i železo už začátkem 16. století a že ještě o sto let dříve už tu fungovaly sklářské hutě. To už je pořádné vkročení do hlubin času. No, a když hornické městečko, začít bychom měli pod zemí.

Jedeme-li od Rybniště, zaujme nás na samém okraji Jiřetína budova bývalého kravína, a to především proto, že před ní stojí poutač upozorňující na fakt, že právě tady je třeba zaparkovat auto, kolo, nebo sem vésti své kroky, chceme-li se vnořit do Štoly sv. Jana Evangelisty.

Štolu začali kovkopové razit koncem 18. století a důlním šichtmistrem tu tehdy byl jmenován jistý Anton Donat. To jméno si dobře zapamatujte, ještě se s ním setkáme. Pro lid zvídavý, turistický a výletnický byla štola jako prohlídková trasa otevřena už v roce 1935 a podívat se do ní můžeme i my, protože, jakkoli v ní po válce dlouhá léta býval sklad a vchod do ní byl později dokonce odstřelen, byla na samém konci minulého století zpřístupněna znovu. Čeká nás 440 metrů dlouhý výlet do útrob pozvolna se zdvíhající Křížové hory, procházka poučná, zajímavá a idylická, pokud ovšem venku zrovna nezuří bouřka. Pak je to zážitek jen pro ty nejotrlejší – stěny se chvějí, skála jiskří a udeří-li hrom, zvukový palcát proletí štolou jak vytěrák laufem děla.

A teď první tajemství okruhu: trpíte-li migrénami, oželte procházku i výklad a zůstaňte nedaleko vchodu, u skály s dohladka vyleštěnou plochou a vytesaným nápisem GLUCK. Dýchejte zhluboka a hlavu postupně natáčejte, aby byla působení telurické energie vystavena celá. Uleví se tu i astmatikům.

Už zase s nebem nad hlavou, dospěli jsme až na jiřetínské náměstí. Nezazlívejte mi, prosím, že vás vedu fotografiemi historickými, ale to, jak náměstí vypadá dnes, přece dosti dobře můžete vidět sami a můžete tedy i porovnat, jak se atmosféra obce posunula v čase. Upřímně – tady méně, než jinde. Přes všechen pokrok, Jiřetín dodnes působí starosvětsky a nese výrazné stopy svého dávného půvabu. Vydejme se tedy cestou do vršku, ke Křížové hoře.

Stojíce v bráně samotné, zmocní se nás podivuhodný optický klam. Křížová kaple s vysokou věží jako kdyby byla na dosah, jako kdyby brána a ona stály v rovině. Nic ale není vzdálenějšího realitě.

Stačí, aby opadalo listí a zima dala krajině jinou dimenzi – a hned je jasné, že Křížová kaple stojí na vrcholku kopce.

Jiřetínská křížová cesta je jedna z nejkrásnějších v zemi, o tom nemůže být sporu. Kde se tu ale vzala? Inu, musíme se vrátit pěkně hluboko do historie a nahlédnout do sednice domu Donthova, Donatova – nebo Donátova. Vzpomínáte – ano, předkové pozdějšího šichtmistra. Nahlížíme sem ovšem ve chvíli velmi nevhodnou…

Starý Donat totiž před pár dny zemřel a jeho sedm synů řeší v den pohřbu budoucnost rodiny. Zachovat majetek nebo víru předků? Jako evangelíkům bylo jim po Bílé hoře vnucováno, aby přestoupili na katolickou víru. Nakonec padlo rozhodnutí – majetek ať si vezme třeba čert, víru otcovu nezradí. Pojďme se schovat za stromy, protože za chvíli bratři opustí rodný dům a vydají se do protestantského Saska.

Útěk se podařil. Když bratři přecházeli hranice, míjeli obrovský kříž s ukřižovaným Ježíšem. V noci, když poprvé spali v novém příbytku, zdál se jim všem stejný sen: Znovu míjeli onen kříž, Spasitel ožil a ukázal jim rukou zpátky, k Jiřetínu, k otcovskému domu. Rozhodli tedy, že jeden z nich se musí vrátit. Metali los a ten tak trochu ironicky padnul na nejmladšího Antona, který byl chromý a do Saska se o berlích sotva dobelhal. Nebylo zbytí, nastoupil nesnadnou zpáteční cestu.

Doma několik dnů ležel v horečkách, až třetího dne nabyl síly natolik, že se mohl chopit berlí a zdolat Holou Pláň Kraví hory, kde už několik lidí z jeho popudu a za jeho peníze stavělo mohutný dřevěný kříž. Když se dostal až nahoru, muži právě odcházeli, a kříž už stál.

Anton poklekl a vroucně se modlil a hořekoval k Bohu, co že si počne sám, nemohoucí, s celým majetkem. Pak se odněkud shora, jakoby z kříže ozval hlas, který pravil: „Vstaň, zahoď berle a jdi domů.“ Anton se nedůvěřivě postavil – a skutečně, byl zdráv.
Příběh ale zdaleka neskončil – to všechno byl jen začátek.

Postupem času byla vystavěna jednotlivá zastavení a na temeni kopce zbudována malá dřevěná kaple. Ta za jedné zimní bouře vyhořela, ale kříž v ní zůstal zázrakem nedotčen.

Jiřetínští tedy vystavěli kapli novou, kamennou, a její oltář nechali vyzdobit… schválně, jestli vás napadne, jak se oslovený malíř jmenoval…

Samozřejmě Donat, konkrétně Augustin Donát, Antonův potomek.

To bychom ale předbíhali, vždyť my zatím stojíme dole, pod křížovou cestou. A obklopují nás sochy spících apoštolů. Však jsme také symbolicky v Getsemanské zahradě. Tahle křížová cesta totiž patří k cestám pašijovým, tedy těm, které jsou kromě zastavení, kaple a Božího hrobu doplněny ještě dalšími stavbami košatícími Ježíšův příběh. A tak zatímco tu apoštolové navzdory slibu, že budou bdít, spokojeně spí…

…osamělý Ježíš se modlí a je navštíven andělem… Příběh dospěl k nevyhnutelné cestě na Golgotu a

od nás se čeká, že ji budeme sdílet s mužem nesoucím na bedrech kříž. Tak pojďme…

Když jsem před časem vytvářel texty do kalendáře oslavujícího české baroko, psal jsem odstavec i k téhle fotografii. Teď se nám hodí, protože díky ní dobře vidíme, kde jsme a kam se ubíráme. A jen pro zajímavost – les je na Křížové hoře až od roku 1790, předtím byl kopec holý.

Půjdeme bez přehánění ve stopách tisíců. Po úbočí Křížové hory tu v rámci poutí i zcela privátního putování a v posledních sto padesáti letech i vlivem turistického ruchu stoupali nejspíše statisíce nohou.

Ještě než se ale vydáme vzhůru, zavede nás pěšina mimo vymezenou trasu, k soše trnovou korunou biřici výsměšně ozdobeného Ježíše, které se ve výtvarném umění říká Ecce homo. Tu v roce 1859 vytvořil sochař Jakob Groh z Rumburka. Rozhodně ji nemiňme, je pozoruhodná.

Zastavení za zastavením, reliéf za reliéfem, vede nás cesta až ke Křížové kapli.

Napravo od kaple nás přitahuje krásný gloriet s další Grohovou sochou, tentokrát jde o jiný výtvarný úzus, totiž o Pannu Marii Imakulátu, tedy Neposkvrněnou.

Když dojdete až k ní, obejme vás nápis vyvedený v glorietu za její hlavou… Všichni jste krásní, mí milovaní. Hned vedle glorietu je studna s vodou, za kterou sem také proudívaly davy – je léčivá, blahodárná především pro oči.

Posledním zastavením křížové cesty je kaple Božího hrobu – postavená jako zpodobnění kaple uprostřed Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, s typickými reliéfními sloupy po obvodu.

Vstoupíme-li dovnitř, skloněni, neboť dveře jsou rafinovaně nízké, aby se i úplný bezvěrec poklonil, najdeme ležící sochu mrtvého těla Kristova. Přiznám se, že tuhle symboliku křížových cest jsem nikdy úplně nepochopil – nevím, nejsem zkušený v bohoslovectví, ale nebylo by daleko silnější, kdyby ten hrob byl prázdný? To je přece věroučné vyznění toho krásného příběhu…

Ať už ale věříte v cokoli, vězte, že sakrální stavby málokdy vznikaly náhodně. Povětšinou byly budovány na místech silných, mimořádných, tam, kde energie země intenzivně prýští zdola nahoru, aby se spojila s energií vesmírnou, tam, kde už před nimi byla božiště a votivní místa. Tyhle telurické prameny citliví lidé zaznamenají. A jeden z nejsilnějších na severu Čech je právě tady, uprostřed loučky mezi Křížovou kaplí a kaplí Božího hrobu. Psychotronici tu měřili a virgule jim rotovaly jak větrné mlýny. Postavíte-li se, nejlépe bosí, vzpřímeně, obrátíte ruce nejprve dlaněmi dolů a po chvíli nahoru… inu, uvidíte sami.

Tam, kde většina lidí obrátí a zase schází dolů v domnění, že to nezajímavější už viděli, neděláme stejnou chybu a vedeni zelenou turistickou značkou, vydáme se po lučním hřebeni krásnou cestou lemovanou výhledy, zepředu důstojně nahlíženou královnou Lužických hor, jejich třetí nejvyšší horou, Jedlovou.

Nalevo se tu prokvetlé, jindy proschlé a ještě jindy zasněžené louky svažují, aby z nich vytryskla hora korunovaná mohutnou hradní zříceninou. To je Tolštejn, jeden z našich cílů.

Stačí se ale podívat doleva a objeví se České i Saské Švýcarsko se středobodným Růžákem i horizont ozvláštňujícími Zschirnsteiny a s předsunutou lužickou hlídkou majestátního Studence.

A půjdeme-li tudy v zimě, bude obzor ještě jasnější, jakoby krajinář odložil štětce a kreslil kontury kopců modrou tuší…

Cestou nás tu a tam osloví strom. Třeba tenhle už tak dlouho hostí směrovku, že ji přijal za svou. Dáte-li na mě, naslouchejte stromům. Pamatují si.

Louka ústí do lesa, kde kraj v podrostu skryté pasekářské vesničky Jedlová už léta vytváří Pfeiferova bouda. Ta se už léta opravuje a nějak se to pořád konci nepodobá …

Cesta klidně teče lesem, tu a tam vlídně protíná průseky sjezdovek, aby nás dovedla k místu, které jako kdyby odolalo náporu času a zůstalo hluboko v jiné době. Ranch 7D. Trampská osada, kterou v roce 1966 založil řeholník, dominikán František Fišer, aby tu také žil, tak trochu jako poustevník. Obklopen dobou, která nepřála kněžím ani Bohu samotnému, pracoval tu na ekumenickém překladu Bible.

I tohle místo má neskonalý půvab ve všech ročních obdobích. Člověk tu má opravdu pocit azylu, ochrany, klidu. Duši se moc líbí, postojí-li tu tělo, které ji hostí, a nechá oči plout daleko do Horní Lužice anebo šplhat po kmenech stromů v těsné blízkosti.

Cesta dospěje až na rozcestí, kde se necháme zlákat k odbočce na vrchol Jedlové. K rozhledně a příjemné restauraci u její paty je to jen 1300 metrů a rozhled z nádherné kamenné věže stojí i za víc kroků, to mi můžete věřit.

Měl jsem pravdu? Až se opřete o cimbuří vyhlídkového ochozu – v tomhle případě ojíněného mrazem – uvidíte nevídané. České i Saské Švýcarsko a na druhé straně Lužické hory a ještě o kousek dál celou hornolužickou kotlinu. Tady člověk na chviličku přestane litovat, že nemá křídla.

Když zase sestoupáme, těžko dostaneme z hlavy nápad, že nebýt té chybějící boudy naproti hotelu a především těch poněkud obludných nosičů komunikačních technologií, i tady by to vypadalo jako v dávných dobách… Výhled každopádně prastarý je.

Kdysi dávno jsem se na Jedlové učil lyžovat. Sněhu ale ubývá a dostat na zdejší sjezdovky vodu k umělému zasněžování se také už léta nedaří, a tak Jedlová svou sportovní duši projevuje hlavně v létě. Je tu lanové centrum, sjezdovky můžete sjíždět na kolech, koloběžkách nebo kárách, dole čeká obří houpačka… Pěkné, ale to lyžování… to tu chybí.

Byla by chyba projít kolem Schillerova pomníku bez povšimnutí. Vybudoval ho tu horský spolek v roce 1905, aby uctil sté výročí básníkovy smrti. Všimněte si, že pomník je sestaven z kamenů věnovaných obcemi z opravdu širokého okolí – vždycky šlo o horninu typickou pro tu kterou ves nebo město. Nevím, máme my básníka tak milovaného? Sudety jsou Schillerovými pomníky doslova protkány… Možná Mácha? Ale jeho pomníky spočítáme na prstech obou rukou, ne-li jedné…

Rozlučme se se štíhlou paní, pro tentokrát bílou, a sestupme na rozcestí, odkud jsme odbočili. Tady je třeba býti obezřetní a nezabloudit. Dál nás totiž povede červená, zelené klesající dolů je třeba odolat.

Čeká nás jeden z vrcholů (pro mě osobně pokaždé skutečný vrchol) okruhu. Svažující se bučina tvořená stříbrnými sloupy gigantického antického chrámu s výhledem, jaký nemá obdoby. Hluboké údolí a pak už hřebeny západních Lužických hor, nejnižších našich hor, které ale chvílemi dokážou působit jako velehory svými strmými stráněmi. Dominantní Pěnkavčí vrch, druhá nejvyšší hora Lužických hor, vévodí horizontu. Je tu tak krásně, až se duše tetelí.

A nevadí, když se vlnovka hor ukrývá do mlžnatých mraků – ten pohled pořád bere dech.

Tady se vždycky cítím krásně malý, nepatrný a bezvýznamný před velebností a krásou přírody. Ono je totiž někdy povznášející cítit, že jsou věci, které nás přesahují. Rozměrem i významem.

Tak ještě jedno, zimní, podvečerní ohlédnutí za bukovým chrámem a vzhůru na Tolštejn!

Znělcová skaliska byla už v dobách gotických velkoryse dostavěna hradem, který byl všechno jen ne nicotný. Žádný hrádek – hrad jako hrom.

Romantické představy o původní podobě hradu rozhodně nebyly nikterak střídmé.

To tahle rytina je už daleko věrnější – a přece jakoby ony romantické představy potvrzovala. Každopádně Tolštejn je hrad opředený bezpočtem legend, mýtů a pověstí. Navíc je doloženo, že pro rody Vartenberků, Berků i Šlejniců byl pevným opěrným a strategicky skvěle položeným sídlem.

Od 17. století pustnul, a jakmile se objevil romantismus, stal se vyhledávaným cílem výletníků, později turistů.

Dodnes je Tolštejn atraktivním cílem, neboť jde o zříceninu dosti zachovalou a ještě ke všemu opatřenou komfortními schodišti a vyhlídkovými platy.

Výhledy jsou tu z několika vyvýšených míst, takže Tolštejn může směle soupeřit s Jedlovou, bohatší o něco, co z Jedlové opravdu vidět nelze…

Navíc znovu – v jakékoli roční době za jakéhokoli počasí. Jedlová je prostě po čertech atraktivní dáma, ať si oblékne jakýkoli model.

Račte prominout, ale takovéhle scenérie z paměti prostě nedostanete. Je dobré nasyslit si je v hlavě na doby tísnivé a chmurné, neboť ony prostě léčí trudnomyslnost.

Jak tu tak člověk chodí, je dozajista omámen úplně stejně, jako bývali omámeni jeho předchůdci.

Tak ještě pohled přes hradby na Pěnkavčí vrch…

… i do kraje Horní Lužice, až někam k Budyšínu…

…pak něco zakousnout a vypít v bufetu, který se vlastně…

…taky zase až tak moc nezměnil…

… a pak už sestupovat po úbočích zpátky k Jiřetínu. Tady je možné zvolit dvojí cestu – jedna je klidnější, leč také trochu krkolomnější. Tu vymezuje nejprve červená a na kraji obce Lesné pak odbočující žlutá značka. Druhá cesta vede po silničce, kde je sice tu a tam zapotřebí uhnout autu šplhajícímu k Tolštejnu, ale zpětné pohledy na Tolštejn jsou vyvážením takového nepohodlí. Tak pojďme pro tentokrát tudy.

První domy jsou nahloučené v osadě s přízračným názvem Rozhled. A skutečně – býval dříve, je i dnes.

A právě tady natrefíme restaurovaný siluetový kříž. U toho se rozhodně vyplatí zastavit a prohlédnout si ho ve všech jeho částech.

Na kovaném kříži tři plechové, barevné siluety. Kristus…

…Panna Maria…

…a svatý Jan Evangelista – ty bychom jako rozpoznali snadno.

Daleko větší hádanka nás čeká na soklu. Co to je za jazyk? Němčina? Že by? Nějaké nářečí? Latina? Inu, je to němčina – ale… Důvod těch podivuhodných a těžko čitelných znaků bude velmi pravděpodobně až komicky prostý. Ještě na sklonku baroka totiž v některých kamenických dílnách pracovali tovaryši, kteří byli negramotní a nápisy tedy vysekávali jako obrázky podle předlohy. Pokud tomu tak bylo, můžeme se pokusit nápis přečíst a vyjde nám zhruba tohle: „dieses Kreuz zur Ehre Gottes“ , tedy „tento kříž ke slávě Boží“ „Anno Domini – Léta Páně 1792… J.F.E.“ (iniciály donátora)…

„zur resprinet ihr stimme und herzen beitrochetden unschuldigen Gottes Sohn“ – „Jejich hlas a srdce se připojily k nevinnému Synu Božímu.“ Třeba. A třeba taky ne. Ale tajemství tu vždycky nejsou od toho, abychom je odhalili. Je přece krásné nevědět, jen tušit nebo snít…

Jsme zpátky v Jiřetíně pod Jedlovou. Naše cesta začala na křížové cestě, ať tedy skončí v chrámu. Konkrétně v pozdně renesančním kostele Nejsvětější Trojice, který byl původně postaven jako kostel luteránský a teprve později se stal stánkem katolickým.

Ostatně, zachované empory o evangelickém záměru stavby svědčí docela jasně dodnes.

Jsme u cíle. Nebudete tomu věřit, ale nemáme v nohách ani celých deset kilometrů! A co všechno jsme na okruhu, který na téhle půvabné rytině vidíme celý (je to pohled přes Dolní Podluží k Jiřetínu, Jedlové a Tolštejnu) viděli… Já tudy šel už mnohokrát, a ač bylo povětří pokaždé docela jiné, vždycky jsem byl nadšen. Tak nevím, proč byste nemohli být i vy.

The post Nádherné bloudění v kruhu ročních dob first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Zajímavá příležitost pro běžkaře se naskytne, když zapadá sněhem železniční trať z Krásné Lípy – Zahrady- Panský – Brtníky – Mikulášovice. Po „rovince“ přes mosty, viadukty, okolo Vlčí hory, proletíte starých nádraží nevídanou rychlostí.

Tip: vrátit se můžete přes osadu Kopec a obec Brtníky, kde jede každé 2 hodiny autobus do Krásné Lípy. Zdatnější běžkaři se mohou vrátit přes Kyjovské údolí (zde jsou však většinou běžkařské stopy poničené od pěších)

The post Po zapadané železnici first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Na vrcholu na vás čeká odměna a tou je celoročně otevřená rozhledna a hlavně restaurace Jedlová, která nabízí výborné borůvkové knedlíky a pivo Kocour. Cestu zpět volím stejnou, časově je o polovinu rychlejší. Vlaky směr Rumburk jedou opět v intervalu cca jedné hodiny a to i o víkendu.

Skol! … A někdy na viděnou na sněžnicích v našem kraji.

The post Výstup na sedmistovku, Jedlová first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.