Českému Švýcarsku se říkává Nový Zéland Evropy. Právem – najdete tu skoro všechno z přírodních krás a ještě ke všemu na tak malém prostoru, že to bere dech. A přece téhle oblasti něco chybí – lázně. Ale, je to tak docela pravda? V tomhle Škapulíři se vydáme po stopách lázeňství a péče o zdraví v regionu. Bude to cesta pestrá a mnohdy i překvapivá. Ostatně, začněme faktem, že jestli je nějaká oblast v Česku vhodná, aby byla označena za klimatické lázně, pak zmíněný region určitě ano. Pozoruhodné mísení proudů vzduchu, které umocňuje termika kolem stolových hor, dokáže zavát do zdejších skal vzduch až od Severního moře. Dna roklí a soutěsek zase vydechují ledový a vlhký vzduch, s trochou nadsázky řečeno – téměř arktický. Vzduch tady léčí, o tom nemůže být nejmenších pochyb. Oblasti kolem stolové hory Děčínský sněžník se dokonce říká „větrné lázně“. Kdo navíc dokáže využít dny, kdy k magnetům zdejší krajiny neproudí davy turistů, anebo je schopen pominout provařená místa a vydá se do oblastí, o kterých se nepíše v každém průvodci, ten je odměněn klidem, jež se dá krájet a tichem, které jakoby sem vanulo z minulých časů. Třeba lidé z Doubice o své obci s gustem prohlašují, že jsou to „mozkové lázně“. Tak pojďte a zahleďte se do historie zdejší cesty za lidským zdravím.

No – a pak že v Českém Švýcarsku nebyly lázně! Byly. Hrabě Jan Josef Thun-Hohenstein totiž, pod dojmem silných zážitků z Karlových Varů, velmi toužil mít na svém panství léčivý pramen a vybudovat lázně. V roce 1768 se dočkal, když jeho hajný objevil v Horním Žlebu pramen železité vody. Rozbor prokázal, že jde o vodu velmi blahodárnou, ba léčivou, vhodnou pro koupele a napomáhající k léčbě zácpy, plynatosti, zlaté žíly, menstruačních potíží a dokonce i trudnomyslnosti…

Už o rok později se u pramene objevil první provizorní domek, lázně pak byly otevřeny v roce 1777 v novém zděném stavení. Před budovou stála kašna se sochou Neptuna, která je dodnes deponována v děčínském muzeu. Lázně utěšeně prosperovaly, dokonce natolik, že se je další pán na děčínském zámku, František Antonín Thun, rozhodl rozšířit a přestavět. Horní Žleb rostl – nově tu stály hostince, penziony, hotely, soukromé vily, přistávaly tu parníky, léčil se tu František Palacký i korunní princ Rudolf s princeznou Stefanií…

Rozvoj železnice a řetězové paroplavby přinesl neúměrný hluk a paradoxně tak znamenal úpadek lázní, takže je Thunové v roce 1906 prodali, aby lázně byly v roce 1922 úplně zrušeny. Takhle vypadá budova bývalých lázní dnes. Takže konec jediných lázní v Českém Švýcarsku?

Ano, ale nemuselo tomu tak být. Další lázeňský projekt totiž uzrál v neobyčejně aktivní a kreativní hlavě knížete Edmunda Clary-Aldringen, majitele panství Bynovec, do kterého patřila i skalní oblast mezi Hřenskem a Vysokou Lípou. Ten se v roce 1892 pustil do stavby lázeňského hotelu na samotě zvané Mezní louka, kde do té doby stála jen lesovna a malý penzion. Klimatické a vodoléčebné lázně – takový byl záměr. Budova byla – a je – honosná, v alpském stylu, ale snaha využít zdejší prameny nevedla k úspěchu, a tak byly lázně přebudovány na honosný hotel s pokoji, salóny, knihovnou, čítárnou a kuřárnou. Z lázeňské idey zbyly alespoň solné lázně, které byly hostům k dispozici.

Zájem byl obrovský, ubytovávala se tu knížecí rodina, její přátelé a nejbohatší klientela přijíždějící obdivovat div světa, Pravčickou bránu. V témže roce tedy nechal Edmund upravit i stezku kolem paty skalních stěn vedoucí pod Pravčickou bránu (vytyčena a vybudována byla už kolem roku 1880) a nazval ji po své sestře Leontině Gabriele – Gabrielina stezka. Jak patrno z obrázku, hotel podobu za více než sto let zase až tak moc nezměnil. Tedy zvenčí…

Pokračujme do Českého nizozemí, neboť i tady vzniknul jeden lázeňský projekt. Na dohled od Šluknova, v půvabném údolí svažujícím se k bezejmennému potůčku, vyrostly v době stavby železnice mezi Šluknovem a Rumburkem dřevěné ubikace italských dělníků. Když dělníci odešli, procházel se tu jednoho rána vážený šluknovský občan, takto pekař Karl Schütz. Dostal nápad. A byl ochoten do něj investovat. Bylo tu přece tak krásně. A ten klid. A ten vzduch!

Už v roce 1887 tu péčí páně Schutzovou vyrostl hostinec „Modrá koule“, a když se ukázalo, že šluknovští sem rádi směřují své nedělní kroky, začaly postupně přibývat další a další stavby. Umělá jezírka, čínský pavilón, altánky, promenády, terasy s lehátky, dokonce lesní divadlo. Obliba místa stoupala, brzy ho objevili i lidé ze vzdálenějších míst, kterým stálo za to vypravit se do letoviska, o němž se stále více mluvilo.

Místo získalo své jméno jaksi samospádem – bylo to prostě Karlthal, Karlovo údolí, neboť Karlovi skutečně patřilo a on to byl, kdo dokázal přeměnit lesní pustinu v kouzelné místo plné světla a radosti. V roce 1912 došlo k zásadnímu zlomu – místo odkoupilo město Šluknov a začalo s investicemi. O dva roky později tu byl slavnostně otevřen lázeňský hotel a místo bylo prohlášeno za vzdušné, dnes bychom řekli klimatické, lázně. Začala sem jezdit bohatší klientela z Německa, ale i ze vzdálenějších míst. Karlovo údolí bylo prostě v módě, která po celá dvacátá a třicátá léta neutuchala.

Místu na popularitě neubrala ani druhá světová válka, jen se proměnilo na rekreační a léčebné středisko německé armády. Po válce se Karlovo údolí dostalo do užívání Dopravnímu podniku hlavního města Prahy, který areál začal využívat jako rekreační středisko pro své zaměstnance. Od té doby se tu říkalo – na Zámečku. Začínala léta padesátá.

Zámeček disponoval třiceti pokoji, jídelnou, divadelním sálem a později dokonce vinárnou. V prvních letech ještě fungoval i park s altánem, na jezírku jezdívaly lodičky a v lesním divadle hráli o nedělích šluknovští ochotníci. Dopravní podnik, v duchu celostátního marasmu, ovšem areál pouze využíval. Neopravoval, neinvestoval. Až to spadne, budeme jezdit jinam, byla filozofie doby.

Teprve v roce 1990 se začalo s opravami, část „zámečku“ se ale zřítila, a tak se po čtyřech letech práce zastavily a už nebyly obnoveny. Od té doby objekt i park zádumčivě chátraly, střechy se propadaly, a zdálo se, že les si brzy vezme zpátky, co mu kdysi patřilo.

Někdejší sláva povadla, už sem zabloudil málokdo – a když, bylo mu do pláče. Až se objevili dva snílci.

Martin a Ema Bilinski. V roce 2016 koupili Karlovo údolí a kdekterý mudrlant nad nimi mával rukou nebo lomil rukama oběma.

Noví majitelé, jakkoli to nejsou žádní zazobanci, chtějí zjevně Karlovu údolí vrátit alespoň důstojnost. A tak se prostranství vyčistilo, nálety a všelijaký elent byly odvezeny a stavba zase dostala svůj prostor. A najednou je to daleko pozitivnější podívaná, než ještě před pár lety. O trochu…

Práce je tu za poslední dobu odvedeno hodně. U vědomí, že to všechno táhnou dva lidé obecní jen s přispěním kamarádů, občasných dobrovolných brigádníků a účastníků benefičních akcí – je to úchvatné. Začínalo se přeměnou džungle na plochu, s níž by se snad dalo něco dělat. Pak se rozjela kultivace někdejšího parku před hotelem.

Středobodem a symbolem snahy obroditelů Karlova údolí stala se kopie původního altánu.

Takhle vypadal kdysi…

…a takhle teď. Je krásný. Maličké túje zasazené v duchu původní podoby po obou stranách začaly brát sílu. Jednou před jejich vysokými těly budou stát bělostné lavičky – tomu už dnes asi uvěří i ti největší škarohlídi.

A třeba ožije i louka na dohled od hotelu…

… a možná, že si tu jednou zase dáme i pivo a dobrý oběd…

…a projedeme se na lodičkách. Nezbývá, než doufat a držet palce. A třeba i tu a tam přiložit ruku k dílu na občasných brigádách.

Při našem bloumání časem a hledání stop po snaze zlepšit zdraví i psychickou kondici lidí dospěli jsme až do Jetřichovic, kde dodnes neinformované návštěvníky ohromuje budova zámeckých rozměrů a tak trochu i vzhledu. Opuštěná dětská ozdravovna.

Ve dvacátých letech objevily se snahy vybudovat na severu Čech zotavovnu, která by do určité míry demonstrovala životaschopnost a sociální empatii mladé republiky, velkorysé zařízení, podobné těm, která byla rozeseta po klimaticky výhodných místech celé Evropy. Hledalo se dlouho, ale když komise v létě 1924 přijela na prohlídku jetřichovické louky pod Havraní skálou, dokonale krytou ze severu masivem Jetřichovických vyhlídek, z jihu naopak otevřenou slunci, obklopenou skalami a lesy – bylo rozhodnuto.

O rok později byla vypsána architektonická soutěž, která nedopadla dobře. Žádný z devatenácti návrhů nevyhovoval záměru – péče o děti. Patovou situaci vyřešil praktik – stavbyvedoucí Ludwig Parche, který sedl a vytvořil projekt, který se zdál být ideální. Začalo se stavět. Stavební náklady se vyšplhaly na 2 700 000 korun, celkově pak zotavovna vyšla na deset miliónů prvorepublikových korun. A tak mohla být v sobotu 3. září 1927 (za necelé dva roky od započetí stavby!) zotavovna slavnostně otevřena.

O důležitosti objektu a jeho využití svědčila i skutečnost, že pásku přestřihl prezident republiky, Tomáš Garrigue Masaryk. Srbskokamenický kronikář jazykem povzneseným zanesl do obecních análů fakt, že „ještě nikdy neproudil takový dav návštěvníků a ani Jetřichovice ještě nezažily tak veliký cizinecký ruch.“

Budova, která působila opravdu zámeckým, mohutným dojmem, byla velmi racionálně a vlastně jednoduše strukturovaná. V přízemí velkorysá místnost na hraní a jídelna. V patře obouvárny, šatny, umývárny, záchody a především ložnice pro sto padesát dětí. V podkroví potom sklad, byty pro vychovatelky, izolační místnosti a místnosti pro lehce nemocné, byty pro zaměstnance s příslušenstvím. A mimochodem – v suterénu byl – a je – bazén, další pak byl i venku.

Za dlouhá léta, neboť ozdravovna byla uzavřena a nabídnuta k prodeji až v roce 2005, se tu na ozdravných a relaxačních pobytech vystřídaly tisíce dětí. Dlouhých patnáct let ale budova pozvolna pustla. Podnikatelské záměry se nedařily a ideu mnohých místních, že by se za pomoci státu podařilo budovu navrátit jejímu původnímu účelu a ona zase sloužila dětem nebo třeba seniorům, přes snahu některých věci obzvláště oddaných osobností (za všechny bych chtěl jmenovat profesora MUDr. Stanislava Tůmu a jeho báječnou ženu Jitku Tůmovou), se také nepodařilo dotáhnout do konce.

Jak to dnes vypadá uvnitř? Na některých místech vlastně lépe, než by člověk čekal. (Za fotografie děkuju Vítovi a Monice Míkovým.)

Povětšinou je ale zub času – a nejspíše i nenechavců – vidět lépe, než je jednomu milé. (Za fotografie děkuju Vítovi a Monice Míkovým.)

Když už se zdálo, že osud ozdravovny bude podobný, jako úděl mnohých zajímavých industriálních, sakrálních i profánních staveb v regionu, objevil se investor, který v oblasti vlastní a provozuje několik ubytovacích a restauračních zařízení. Ten přišel s myšlenkou komerčního využití.

Do pěti let by měla být budova bývalé ozdravovny rekonstruována, a to pietně a s důrazem na její historickou hodnotu. Vedle ní pak vyroste moderní budova a celý areál se promění v hotel. Před ozdravovnou bude ještě vybudována přízemní restaurace. Slavnostně otevírat by se mělo u příležitosti stého výročí budovy. Mimochodem 3. září 2027 vychází na pátek. Takže takový je plán.

Naděje vzbuzuje tým architektů, neboť Ateliér Hoffman má za sebou významné a pozoruhodné i oceňované projekty – třeba Poštovnu Anežka na Sněžce, ale také zásadní realizace na pomezí Českého Švýcarska a Českého nizozemí – aparthotel Lípa a areál pivovaru Falkenštejn v Krásné Lípě.

Každý máme jiné estetické cítění, každý máme i jiné představy o využití historických staveb, zejména těch vybudovaných se sociálním aspektem. Doba ale je, jaká je, a ať jsme jakýchkoli názorů, patrně se shodneme, že záchrana pozoruhodné budovy je rozhodně dobrou zprávou.

Jsme na konci pouti historií, současností a doufejme, že i budoucností staveb, které mají co do činění s lidským zdravím. Zasloužíme odpočinek. Vraťme se tedy, odkud jsme vyšli, do místa krystalického klidu, krásy a čistoty. Bohemian Cottage je totiž svého druhu také zotavovnou či ozdravovnou, a to jak těla, tak i duše. Upusťme tedy páru a nechme se hýčkat.

Vířivka. Vibrující voda obejme tělo a zažene únavu. Ve dne i v noci. Je to úlevné, je to očistné… je nám hezky.

Ještě by to chtělo rozehřát tělo, naplnit ho horkem, co vydrží… Sauna je připravena.

Jóga. Čtyři písmena pro tělo, duši, rovnováhu, smíření se světem. Injekce pozitivity. Cesta k tomu, jak mít své tělo rád. Tak pojďme…

Jezírko. Motýli a vážky. Spočinutí v chladivé vodě. A sluneční koupel. Klid…

V létě do vody, v zimě z vody – ano, tady je to možné.

Je večer, chlad svírá krajinu. Ze sudu s horkou vodou stoupá pára. Lhostejno jaké roční období právě vládne, ten sud přitahuje jako magnet. Tak pojďme a ponořme se až po krk. Do ruky sklenku a můžeme si povídat. Třeba o tom, jak se lidé po staletí snaží pečovat o své fyzické i duševní zdraví. A o tom, co jsme dnes na pouti za monumenty téhle snahy zažili. Anebo ještě, o čem asi bude osmý Škapulíř…

Napsal Rostislav Křivánek

Další články ze Škapulíře naleznete také na našem blogu.

The post Pouť za pomníky péče o lidské zdraví first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.