Vydáváme  se z obce Jetřichovice na Mariinu skálu s vyhlídkou (428 m.n.m). Převýšení z Jetřichovic je 200m. Po rovině se jde pouze k bývalé prvorepublikové zotavovně pro děti. Po pískové cestě poseté schody  postupujeme vzhůru a vzhůru mezi kameny. Za 30 minut vidíme vrchol. „Mariina“ je nad námi. Vyhlídku lze  zdolat i s dětmi, cesta  po prudkých železných schodech (cca 5 min). Výhledy určitě stojí za to.

Pokračujeme po červené přes Vilemíninu vyhlídku  na rozcestí u Purkartické silnice, kde jdeme  směrem k loveckým chatám Na Tokání  (2 km). U restaurace Na Tokáni (mívá otevřeno i mimo sezónu, více: www.tokan.cz). Zpět buď kratší cestou po zelené do Jetřichovic nebo po žluté okolo Falkenštejnu. 

The post 2.den Na Jetřichovické vyhlídky pěšky first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Pro děti jsou zde malé i velké skalní masivy připomínající dle fantazie cokoliv. Okolí Grieselova rybníku s bývalým mlýnem (nyní hrozně vypadající budova), Rusalčina jeskyně, mosty a mostíky a samozřejmně lákavá řeka plná kamení a života.

Tip:
Jestli děti vydrží, můžete udělat okruh přes Rynartice (7 km, kousek na horu po modré a polesní cestě přes Kamenný úvoz do Jetřichovic ) a nebo se vrátit zpět po stejné cestě.

The post Tip na podzimní výlet: Šustící a šplouchající Pavlínino údolí first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Růžová je malá obec s hodně podstavkovými chalupami na okraji obce a s kostelem sv. Petra a Pavla uprostřed. Kilometr od obce doporučuji navštívit moderně spravovaný styl rozhledny Růženka (nejlepší rozhledna roku 2018). Galerie Dokořán a ruční výrobu mýdla ve firmě Rubens si také nemůžete nechat ujít. A jestli máte hlad, běžte do farmy Růžová, prodávají zde sýry a nebo se zastavte v restauraci U kostela. Pro děti v letních měsících je na okraji obce směrem na Janov postavena indiánská vesnice Rosehill. Půjdete-li po žluté dorazíte okolo Růžového vrchu do Dolského mlýna. Nebo na opačnou stranu dorazíte do Arnolnic a na Labskou stráň (Farma Hampla, výborný sýr)

The post Růžová first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Délka: 14 km (pokud vyrážíte z Bohemian Cottage , musíte dojít do Doubice +5km)
Náročnost: Střední
Značení: Červená, žlutá turistická značka, cyklotrasa 3029

Popis trasy:

Z Doubice (můžete parkovat přímo v obci před Starou hospodou a nebo na Lesním parkovišti za obcí) se vydáme po žluté turistické značce směrem k Úzkým schodům. Cesta vede lesem a mírně stoupá až k rozcestníku U Eustecha (možnost posezení). Pak vás za 1 km čeká krásně prudký (ale bezpečný) sestup mezi pískovcovými skály (viz.foto). Poznámka: kdo se bojí schodů, může jít po méně strmé cestě. Dále pokračujete po žluré až k rozcestí Louka na Tokání a Purkartický les, kde si „odskočíte“ (vylezete po žebříku) na vrchol Ostroh (484m.n.,) neboli Rudolfův kámen. Úžasné výhledy.

Z vyhlídky pokračujeme zpět  po stejné cestě k rozcestí Na Tokání. Zde se napojíme na modrou značku, která vás dovede k chatě Na Tokání (celoroční ubytování a stravování).
Po obědě se vydáme zpět po cyklostezce č. 3029, která vede zpět do Doubice přes informační centrum Saula (otevřeno v sezóně).

The post Hurá na schody aneb pěší výlet z Doubice na Rudolfův kámen a Tokáň first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Z Lipové okolo zámku až na piknik u kaple sv. Jáchyma

Zaparkujte před místní samoobsluhou, před místní školou. Po modré pak okolo informačního centra (vzorový podstávkový dům) směrem k Zámeckému rybníku. Překvapí vás jak zrekonstruovaný zámecký park, tak i torzo zámku stále čekající na rekonstrukci. Po hrázi rybníka pak pokračujte po naučné stezce. Hezké i poučné zastavení u mokřadů nejen s kosatci vás určitě zabrzdí. Přes les pokračujte k rozcestníku pod kaplí sv. Jáchyma. Ke kapli a křížové cestě je už jen 200 m. U staré kaple na vás čeká místo jako stvořené k pikniku a také k zamyšlení o minulosti.

Zpět volíme stejnou cestu. Můžete však pokračovat i do Lobendavy nebo do restaurace U Pytláka.

Tip na koupání lom Lipová.

The post Po modré z Lipové first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Jelikož jsme včelami, táhne nás to do korun kvetoucích lip v samotném středu Brtníků. Zvláštní opuštěné místo – tedy dnes. Opěrná zeď, schody, dva piedestaly… tady přece muselo něco stát. Něco velkého a dost možná i krásného…

Nad schody je ale jen prázdný prostor s obrovským křížem. Ten je připomínkou stavby, která tu
stávala ještě v roce 1974.

Nádherný barokní kostel s polygonální věží a nezvyklým zakončením kněžiště. Kostel zasvěcený
svatému Martinu postavil za necelých sedm let nejvýznamnější barokní stavitel celého regionu,
Zacharias Hoffmann z Lipové. Ano, tentýž, který postavil salmovský zámek v Lipové, ale také
lobendavský, šluknovský i mikulášovický kostel, trojbokou i Balzerovu kapli v Mikulášovicích… Prostě
místní hvězda. Dokončeno bylo roku 1716. No, vlastně ne…

Skutečně dokončeno bylo až 19. února 1975. Tehdy byl kostel odstřelen a od té doby už panorama
obce nezdobí. Poněkud šílený konec úchvatné stavby, co říkáte? Inu, po únorovém puči chrámy Páně
nebyly příliš v kurzu. Byly spíše trnem v bolševickém oku.

A býval to opravdu krásný kostel. Opulentní barokní interiér korunoval oltářní obraz svatého Martina, jehož autorem byla další regionální celebrita – vynikající malíř Dominik Kindermann, jehož oltářní obrazy je možno dodnes obdivovat třeba ve sv. Máří Magdaleně v Krásné Lípě anebo ve starokřečanském, jiříkovském či českokamenickém kostele.

Ještě než se proletíme kolem dalších sakrálních staveb, stavbiček a děl, přenesme se na chvíli do
industriální minulosti vesničky, která má dnes nějakých dvě stě padesát duší, kdežto v dobách největšího cvrkotu mívala i kolem sedmnácti set obyvatel. Na fotografii centra obce jsou dobře
patrné továrny bratří Klingerů, místních podnikatelů, kteří nejprve svorně a po rozdvojení firmy
zvlášť, patřili k nejvýznamnějším textilním podnikatelům v regionu, který byl textilácký skrz naskrz.
Fabrika v pozadí, tedy, rozuměno budova, se dochovala dodnes.

Je prázdná, a to doslova. Žádná patra, žádné stropy. Ten úchvatný prostor je od podlahy po střechu
volný. Měla jít před časem k zemi, ale parta nadšenců a milovníků Brtníků a jejich historie i tradic
budovu zachránila. Chce to, samo sebou, spoustu peněz, ale jednou, možná, tu bude galerie. A to si
pište, že by to byla jedna z nejpozoruhodnějších galerií v zemi – ať už by v ní bylo vystaveno cokoli.
Ten prostor je totiž vážně jedinečný. Mimochodem, zachráněna byla i malá budova napravo. A v té je
dnes… ostatně, pojďte, vletíme dovnitř a podíváme se sami – jsme přece včelami, a tak proletíme i
maličkou skulinou v okně…

A vida – ateliér… Království Miloše Kubišty, výtvarníka, sochaře a restaurátora, jednoho z před chvílí zmíněných brtnických nadšenců. Se svou ženou Jitkou provozuje půvabnou kavárnu – vinárnu v Krásné Lípě, která se jmenuje… to neuhodnete: Ateliér.

Je neskonale půvabné, že v místech, kde dříve ženy oblékali, odpočívá teď žena nahá.

A takhle vypadaly obě budovy v dobách, kdy dávaly práci desítkám, ba stovkám lidí z okolí. Jedním
z nich byl i jistý Josef Müller z Alt-Ehrenbergu, tedy Starých Křečan, pod které dnes Brtníky
správně spadají. Tenhle Pepi Müller byl kromobyčejně šikovný. Absolvoval odbornou
pletařskou školu v Krásné Lípě a v roce 1905 nastoupil do brtnické firmy Klinger, kde se
postupně vypracoval až na vedoucího provozu. To ale není to nejzajímavější…

Začátkem třicátých let totiž vyvinul s pomocí své dcery Gertrudy kalhotové punčochy pro
děti. Celý trik spočíval ve vsazení klínů mezi dvě pletené punčochy – ostatně, dělá se to tak
dodnes. Jak ukázalo pečlivé dohledávání, je Josef Müller skutečně vynálezcem tohoto typu
oblečení. Sám mu někdy v roce 1935 vymyslel označení „strumpfhosen“, česky: punčocháče.
Obchodníci ze začátku novince moc nevěřili, ale lidé punčocháče nadšeně přijali. V polovině
třicátých let už punčocháče reprezentovaly 65% produkce Klingerovy továrny. A to se brzy k
dětským přidaly i punčocháče dámské. Vidíte, Brtníky – a světový vynález, o kterém se zase
tak moc neví…

Na samém konci 19. století vyrostla v srdci Brtníků nádherná novorenesanční vila, napříště sídlo
rodiny Klingerů. Že vypadá více než zachovale? Jako i některé další budovy v regionu ji paradoxně
zachránila dosti zvrácená praxe komunistického režimu na přelomu padesátých a šedesátých letech,
totiž bezskrupulózní tendence odsunout všechny zdravotně i duševně postižené, děti v to počítaje,

někam co nejdál od Prahy, aby se na ně ti „normální“ nemuseli dívat. Že se to tehdy tlustě zalévalo
omáčkou z čerstvého vzduchu a krásné přírody je nasnadě. Proto je také v regionu tolik v minulosti
ukotvených sociálních ústavů, které vesměs přežily a dodnes skvěle fungují – dosti často stále pod
hlavičkou města Prahy. Brtnický domov, o jehož rozběhnutí se začátkem šedesátých let zasloužily
řádové sestry, které tady, daleko od ústředních komitétů, vydržely až do poloviny 80. let, je dnes
v gesci Ústeckého kraje. Vila je tedy zachráněna. A daň? Inu, většina úprav je účelových a původní
charakter budovy se pomalu ztrácí…

Včela, kterou na chvíli jsme, už ale letí dál, aby nedaleko od Klingerovy vily prosvištěla zdobenou
branou pod nápisem, který jasně hlásá, kam lze zvídavému poutníkovi po kamenném schodišti
dojíti… Ano, na Křížový vrch, který zdobí křížová cesta. Ale… nebylo tomu tak vždycky. Kdysi se návrší
jmenovalo Mlýnský vrch, na jeho temeni stával větrný mlýn a šlo o kopec zcela holý, stromů prostý.

Teprve v baroku vzal mlýn za své a Arcibratrstvo Nejsvětější Trojice tu v roce 1768 postavilo k větší
slávě Otce, Syna i Ducha svatého kapli.

V prvních letech 19. století, na samém prahu klasicismu, došlo k rozhodnutí, které souviselo s jistým boomem v rekatolizovaném kraji, kde křížové cesty rostly jak houby po dešti, až se jejich počet ustálil na více než symbolické čtrnáctce (na tak malém území jich v Česku nikde tolik není) – totiž vybudovat Kalvárii i v Brtníkách.

A ovšem s plnou parádou – tedy pašijovou křížovou cestu. Ta začínala getsemanskou zahradou se sochami spících učedníků a dost možná i modlícího se Krista a přilétajícího archanděla Chamuela. Dnes na místě někdejší getsemanské zahrady roste býlí a raší tu náletové stromky. Pozorný poutník objeví ještě pozůstatky piedestalů a kamenů kdysi vytvářejících podezdívku plotu.

Některé sochy, poznamenané pozdějšími úpravami a laickými „opravami“, se dochovaly a jsou uložené v kapli Nejsvětější Trojice.

Na vrchol se jde od zastavení k zastavení, aby poutník mohl sledovat Ježíšovu cestu s křížem na bedrech. V Brtníkách to znamená jít cik cak, z jedné strany na druhou, a tak pořád dál, až na sám vrchol.

Křížovou cestu pak korunuje kaple Božího hrobu, vyvedená velmi prostě, beze snahy připodobnit ji jeruzalémské kapli, jako je tomu třeba v Jiřetíně.

A už zase letíme… Jakkoli v těle včely, nepoletíme od květu ke květu, ale od křížků k sochám. Ten, který uvozuje Křížovou cestu je, stejně jako ona, od roku 2017 v novém kabátě, o který se postarali už několikrát zmínění dobrovolníci z Brtnického okrašlovacího spolku ZEIDLER, konkrétně třeba Miloš
Kubišta, restaurátor, do jehož „továrního“ ateliéru jsme před chvílí nahlíželi (a který nám ostatně ukazoval, aniž jsem to zmínil, kde ona to ta gestsemanská zahrada vlastně bývala…).

Proletíme kolem Schlusserova kříže…

… a mineme i barokní sochu svatého Janíčka Nepomuckého z roku 1785.

Naproti továrně, kterou už známe, si zvídaví poutníci marně stoupají na špičky a snaží se přes bujnou vegetaci zahlédnout nádherné barokní sousoší ukryté uprostřed soukromé zahrady. Jenomže kampak na nás, jsme přece včely a můžeme si zaletět blíž a třeba i usednout na hlavu panenky Marie s tělem syna sejmutého z kříže, nebo třeba pětkrát obletět hlavu svatého Jana Nepomuckého, za každou jeho hvězdu jednou, nebo polechtat jednoho z puttiů… Díky naší momentální včelí podobě uvidíme patrně vůbec nejcennější sousoší v celém Českém nizozemí, pozdně barokní dílo pravděpodobně velmi vyspělého mistra, které bylo přesunuto v prvních letech 20. století kvůli stavbě železnice a během času se tak ocitlo v soukromé zahradě. Škoda. Mělo by být vídáno mnohými, mělo by být restaurováno… ale víme, jak to je s prioritami, zejména v době do nebe letící drahoty. Třeba se stane zázrak…

Zaletíme i ke čtyřlístku smírčího kříže hlídaného za plotem docela vlídným vlčákem. Kde se tu vzal? To se lze dočísti třeba na podle mě stále nedoceněné stránce Iva Šafuse Cokoli z okolí – z té já čerpám přečasto. Čili cituju: „Kříž měl být postaven na paměť obyvatele Engela z Panského, který byl roku 1642 považován Švédy za špióna, byl zajat, pro výstrahu rozčtvrcen a části jeho těla rozmetány do světových stran.“

Teď jsme zaletěli až na nejseverovýchodnější konec obce a jsme rádi, že jsme to udělali, protože i tady nás čeká pozoruhodná sakrální stavba, konkrétně mariánský kříž. Je z numericky souladného roku 1717 a zažil si své. Po válce doznal značných úhon – a přece se dochoval.

Původně ho korunovala socha Panny Marie Bolestné, někdy koncem 19. století byla ale nahrazena Pietou, která se ztratila, a tak byla nahrazena sochou novou, umělecky ovšem daleko méně hodnotnou. Ani ta se nedochovala, nicméně neunikla dobovému fotografovi. Na základě téhle jediné fotky pak Miloš Kubišta vytvořil sochu novou, takže sloup už je zase kompletní.

Sloup je bohatě zdoben a třebaže v nikách v hlavici sloupu chybějí obrazy čtyř evangelistů – nejspíše to byly obrazy malované na plech – užijeme si do syta podivuhodných reliéfů. No, podivuhodných, kdo zná kohoutí kříže, tomu bude jasno ihned. No, ano – Arma Christi, tedy nástroje, jimiž byl trýzněn Ježíš na kříži (třeba hřeby, kopí, řetězy, kladivo, tyč s houbou, kleště, bič, třtina) nebo ty, které s ukřižováním více méně souvisí (kupříkladu žebřík, jehož pomocí byl Ježíš sňat z kříže, kalich – no však vy víte, který, svatý grál samo sebou, kohout, který kokrháním přivodil trojí Petrovo zapření, džbán s vodou, jíž si Pilát umyl ruce…). Mimořádný je tenhle sloup, ještě, že jsme ho nepropásli.

Protože včely jsou neúnavné a nalétají neuvěřitelné vzdálenosti, nejsme unaveni a začneme mapovat okolí Brtníků. Upřímně – je vlastně úplně jedno, kterým směrem se vydáte, vždycky naleznete něco velmi zajímavého. Poleťme teď třeba na sever po červené značce, k Zelenému kříži. Proč se mu říká zelený, nevím. Je to pěkný siluetový kříž, ale upřímně, ona je úchvatná spíše příroda kolem. Tedy, momentálně jsou okolní lesy značně pocuchané řežbou (technicky jde o těžbu, ale je tak bezohledně prováděná a neřízená, že tohle slovo prostě nedokážu použít), ale kdo chce krásu najít, ten ji najde vždycky.

Hned vedle kříže vztyčil kdosi v roce 2008 novodobý kamenný „menhir“ z rumburského granitu. Autora těžko dohledat, ale o to ani tak nejde – je přece samo o sobě úžasné, že má dodnes někdo potřebu obohatit veřejný prostor o nějaké dílo, zaplatit ho, dopravit a zabudovat. A důvod? Údajně „Oslava ukončení léta“. Nechme stranou, že není až tak jasné, proč vůbec slavit konec léta a užijme si koexistenci dvou dobově vzdálených, leč prostorově blízkých monumentů.

Až se budeme vracet do Brtníků, nesmíme minout místo, které je sice dnes už jen stínem minulosti, konkrétně zarostlými kamennými pozůstatky někdejší budovy a plata. Stávala tu výletní chata nazývaná Birkenbaude. Výhled na Vlčí horu (v době, z níž je fotografie, řečenou Bubikopf) sice stále objevíme, ale pivo už si tu natočit vážně neporučíme…

Ostatně, kolem Brtníků bývalo podobných sezónních občerstvoven povícero – třeba jen o kousek dál, pod Plešným, stávala Plissenbaude – dnes těžko objevitelné mechové rozvaliny vpravo od silnice na Mikulášovice – nebo Stará myslivna – Alte Forsthaus, ze které nedaleko pramenů Mandavy nezbylo o mnoho víc. Ti, kteří nás v Českém nizozemí předešli, jako by se uměli bavit nějak lépe než my dnes. Dnes v Brtníkách ani nikde jinde v okolí hospodu, bistro nebo třeba jen kiosek nenajdete, kdybyste se rozkrájeli.

Že jsou na konci zimy jižně od Brtníků v okolí Vlčího potoka k vidění nádherné ledopády, je dostatečně známo. Možná až moc dostatečně… Přitom ledopády najdete v oblasti kolem Křinice skoro všude. Ty Brtnické jsou ale mediálně provařeny, a tak k nim prostě putují davy. Za senzační fotografii děkuju Evě Drchotové – půjčuju si ji bez jejího vědomí a doufám v laskavý zpětný souhlas.
Stejným směrem,

Stejným směrem, jen jinou cestou, dostaneme se i k Brtnickému hrádku s do skály pozůstatky někdejší stavby…

…respektive – jsme-li pozorní a najdeme skulinu mezi dvěma skalkami – i k monumentálnímu převisu zvanému Velký pruský tábor, pod nímž se po dlouhá staletí ukrývali vesničané – často i se svým dobytkem – s majetkem svázaným do uzle – a doufali, že je to které vojsko plundrující právě okolí, nenajde.

Dál, dolů, do Kyjovského údolí říčky Křinice, se teď pěší poutník nějaký čas nedostane. Kůrovec v součinnosti s vichřicemi tu řádil tak výrazně, že je oblast neprůchozí a někdejší turistická značka tu byla smazána, cesta uzavřena. Tak třeba zase jednou značkaři opatření nosiči barev a štětců budou moci vyrazit a značku obnovit. Brzy to ale nebude, na to je spoušť příliš opravdová.

Pojďme se teď vrátit z lesů nad Křinicí do blízkosti Brtníků. Na mýtině u křižovatky cest, nedaleko studánky natrefíme kamenný kříž. Byl tu vystavěn roku 1785, aby vytvořil symbolický pendant k naproti stojící soše sv. Jana Nepomuckého. Socha už tu dávno není, bude-li ji kdo hledat, najde ji v Děčíně u kostela sv. Povýšení sv. Kříže. Kříž zůstal.

Socha, kříž… Uprostřed lesů. Proč? Opodál kde nic tu nic, jen nevzhledný a olysalý okál. Měl snad nějakého předchůdce? V mapě je místo označeno jako Šternberk. Inu, nezbude než vyzkoušet, jestli včely umějí létat i proti proudu času…

Vida, umějí! Jsme v roce 1771. Po prašné cestě přijíždí kočár tažený čtyřmi koňmi. Hrabě František Václav ze Salm-Reifferscheidtu právě přiváží ze zámku v Lipové svou choť, hraběnku Walburgu rozenou ze Šternberka. Má pro ni mimořádný dárek – lesní zámeček, který se na její počest bude jmenovat Šternberk. Pražský architekt Antonín Schmidt už čeká před zámečkem. Hrabě je spokojen, hraběnka nadšena. Pozdně barokní architektura je doplněna rafinovaně řešenou zahradou.

Kolem přízemního, mansardovou střechou krytého zámečku, který je vlastně jedním velkým vyhlídkovým pavilonem, rozbíhá se barokní park, cesty jsou přísně symetricky vedeny do tvaru osmicípé hvězdy a jsou lemovány kaštanovými alejemi. Ve východní části má pokoje hraběnka, v západní hrabě. Jenomže přijíždějí hosté, pořádají se hony, zámeček dostává lovecký charakter, a tak je zapotřebí přistavět budovy pro hosty – byly celkem čtyři – panskou kuchyni a obydlí pro lokaje a nadlesního. Brzy je tu i stáj, střelnice, krytá kuželna. Park ozvláštní rybník s umělým vodopádem. V oboře pobíhají jeleni, srnci, daňci i černá zvěř.

Život na zámečku byl plný radovánek a zábavy – a to i veřejnosti přístupné. Střelba na terče, hry v kuželky, plesy a další slavnosti byly na Šternberku pořádány ještě ve do čtyřicátých letech 19. století a úředníci z panství se jich žoviálně účastnili spolu s poddanými.

Zámek ale po smrti Františka a Walburgy chátrá a když ho koncem osmdesátých let 19. století zdědí Johanna, která se ještě předtím vdala za Oswalda Thun-Hohensteina, uvažuje se o jeho stržení. Hrabě Thun ale zasáhne, investuje a zámeček zrekonstruuje a upraví, hájovnu přemění na restauraci.

Ve Vlastivědě Šluknovska z roku 1898 se píše: „Hostinec je na Šternberku sice jednoduchý, ale je tam nejnutnější jídlo, jakož i dobré a osvěžující Lipovské pivo a každoročně přibývající a opět se vracející přátelé přírody. Lze si jen přát, aby toto překrásné, idylické místečko nezůstalo jen stranou, nýbrž aby také nynější majitel panství chtěl udělat „něco“ pro pozvednutí Šternberka, zejména pro přiměřeně dobrý stav budov.“

Pár mávnutí blanitých křídel – a jsme zpátky v roce 2022. A sakra… to je tedy proměna. Přání, aby idylické místečko zůstalo zachováno, se tedy věru nevyplnilo. Jak k tomu došlo? Tomu neuvěříte.

Na pohlednici, odhaduju tak ze začátku sedmdesátých let, zaznamenáváme ještě neodstřelený kostel, ale především v levém dolním rohu lovecký zámeček Šternberk neobyčejně vkusně doplněný o řadu unifikovaných chatek. Tohle přesně to chtělo! Po válce tu měli rekreační středisko nejdřív lesáci, později spojaři. Za těch byl vystavěn přilehlý dětský tábor.

Při pohledu na bývalý bazén narvaný do prostoru barokním architektem vymyšleného parku, přeleťme rychle pitoreskní konec zámečku Šternberk.V roce 1989 začíná rekonstrukce, která je ukončena roku 1991. Náklad šest miliónů korun (tehdy!). Kolaudace. „Hele, Jardo, který prase tohle dělalo?“ zeptal se kolaudační úředník. „V patře je, ty vole, umývárna bez izolace v podlaze, odpadní potrubí prosakuje a ty střešní trámy, to bude dřevomorka.“ Byla. A do dvou let prorostla do celé stavby, takže nezbylo, než zámeček v roce 1994 strhnout. Prostě ta rekonstrukce nějak nevyšla… Pardon, no.

Co by to ale bylo za Škapulíř, kdybychom dopustili úplně špatný konec. A tak se zaposlouchejme do pohádky, která má, samo sebou, konec dobrý. Píše se rok 2006 a dva nádherně naivní, po panenské přírodě a dobrodružství toužící mladí lidé, nějaká Irena a jistý Aleš, utíkají z Prahy a poohlížejí se po bydlení v oblasti Českého Švýcarska. Namane se úžasná a vysoce romantická možnost – mohli by bydlet v areálu bývalého loveckého zámečku! Paráda!!! Těžko by je ale mohlo napadnout, že dědicem zámečku je už dosti omšelý okál.

Romantika se ale dostavila – jen poněkud jiného druhu. Tma, že v noci nebylo možné dohlédnout na konec vlastní paže. V zimě metr sněhu. Topení spíše symbolické, věčně zamrzlá voda v trubkách, nejbližší civilizace dva kilometry, o něco blíž světýlkem na dálku blikající hospoda v osadě Kopec… Na druhé straně ryzí příroda, mraky hub, borůvek – všichni kamarádi chtěli jezdit na návštěvu. Po roce na Šternberku se vzali. A pak se narodila Ema.

Brtnické ledopády? No jasně – v okálu v koupelně třeba… Když se po čtyřech zimách prožitých na Šternberku stěhovali do Krásné Lípy, byly Emě dva roky. Její slovník odrážel prožitou zkušenost: „pila, les, borůvky, prašivky…“ Irena o tom dneska říká: „Hodně nás to stmelilo. Byl to ale boj. I když krásnej.“

Irena, Ema, Toník a Aleš Kubicovi von Šternberk, už léta rodovým sídlem na Kamenné Horce. Ti, kteří si vysnili a posléze vybudovali Bohemian Cottage.

Místo, kde najdete romantiku zcela jiného druhu než oni kdysi v lesích u vesnice, jejíž jméno voní po medu. Tak díky, že jste se mnou byli chvíli včelami. Je na čase vrátit se do lidské podoby a prochodit Brtníky s očima otevřenýma. Teď už přece víte, kudy kam.

The post Brtníky aneb o vesnici, jejíž jméno voní po medu first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Křížová cesta Brtníky – Kaple svatého Antonína Paduánského – Kaple Panny Marie Karmelské – bylinková zahrada Nobilis Tilia
7 km pěšky zpět možné autobus

TIP: V kapli Panny Marie Karmelské na Vlčí hoře se hrají na Bílou velikonoční sobotu Pašije

The post Oživlé sakrální památky first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Východištěm nám bude historické hornické městečko Jiřetín pod Jedlovou. Lépe si ho prohlédneme až při návratu, teď si jen řekněme, že se v okolí začalo těžit stříbro, zlato, měď, olovo, cín i železo už začátkem 16. století a že ještě o sto let dříve už tu fungovaly sklářské hutě. To už je pořádné vkročení do hlubin času. No, a když hornické městečko, začít bychom měli pod zemí.

Jedeme-li od Rybniště, zaujme nás na samém okraji Jiřetína budova bývalého kravína, a to především proto, že před ní stojí poutač upozorňující na fakt, že právě tady je třeba zaparkovat auto, kolo, nebo sem vésti své kroky, chceme-li se vnořit do Štoly sv. Jana Evangelisty.

Štolu začali kovkopové razit koncem 18. století a důlním šichtmistrem tu tehdy byl jmenován jistý Anton Donat. To jméno si dobře zapamatujte, ještě se s ním setkáme. Pro lid zvídavý, turistický a výletnický byla štola jako prohlídková trasa otevřena už v roce 1935 a podívat se do ní můžeme i my, protože, jakkoli v ní po válce dlouhá léta býval sklad a vchod do ní byl později dokonce odstřelen, byla na samém konci minulého století zpřístupněna znovu. Čeká nás 440 metrů dlouhý výlet do útrob pozvolna se zdvíhající Křížové hory, procházka poučná, zajímavá a idylická, pokud ovšem venku zrovna nezuří bouřka. Pak je to zážitek jen pro ty nejotrlejší – stěny se chvějí, skála jiskří a udeří-li hrom, zvukový palcát proletí štolou jak vytěrák laufem děla.

A teď první tajemství okruhu: trpíte-li migrénami, oželte procházku i výklad a zůstaňte nedaleko vchodu, u skály s dohladka vyleštěnou plochou a vytesaným nápisem GLUCK. Dýchejte zhluboka a hlavu postupně natáčejte, aby byla působení telurické energie vystavena celá. Uleví se tu i astmatikům.

Už zase s nebem nad hlavou, dospěli jsme až na jiřetínské náměstí. Nezazlívejte mi, prosím, že vás vedu fotografiemi historickými, ale to, jak náměstí vypadá dnes, přece dosti dobře můžete vidět sami a můžete tedy i porovnat, jak se atmosféra obce posunula v čase. Upřímně – tady méně, než jinde. Přes všechen pokrok, Jiřetín dodnes působí starosvětsky a nese výrazné stopy svého dávného půvabu. Vydejme se tedy cestou do vršku, ke Křížové hoře.

Stojíce v bráně samotné, zmocní se nás podivuhodný optický klam. Křížová kaple s vysokou věží jako kdyby byla na dosah, jako kdyby brána a ona stály v rovině. Nic ale není vzdálenějšího realitě.

Stačí, aby opadalo listí a zima dala krajině jinou dimenzi – a hned je jasné, že Křížová kaple stojí na vrcholku kopce.

Jiřetínská křížová cesta je jedna z nejkrásnějších v zemi, o tom nemůže být sporu. Kde se tu ale vzala? Inu, musíme se vrátit pěkně hluboko do historie a nahlédnout do sednice domu Donthova, Donatova – nebo Donátova. Vzpomínáte – ano, předkové pozdějšího šichtmistra. Nahlížíme sem ovšem ve chvíli velmi nevhodnou…

Starý Donat totiž před pár dny zemřel a jeho sedm synů řeší v den pohřbu budoucnost rodiny. Zachovat majetek nebo víru předků? Jako evangelíkům bylo jim po Bílé hoře vnucováno, aby přestoupili na katolickou víru. Nakonec padlo rozhodnutí – majetek ať si vezme třeba čert, víru otcovu nezradí. Pojďme se schovat za stromy, protože za chvíli bratři opustí rodný dům a vydají se do protestantského Saska.

Útěk se podařil. Když bratři přecházeli hranice, míjeli obrovský kříž s ukřižovaným Ježíšem. V noci, když poprvé spali v novém příbytku, zdál se jim všem stejný sen: Znovu míjeli onen kříž, Spasitel ožil a ukázal jim rukou zpátky, k Jiřetínu, k otcovskému domu. Rozhodli tedy, že jeden z nich se musí vrátit. Metali los a ten tak trochu ironicky padnul na nejmladšího Antona, který byl chromý a do Saska se o berlích sotva dobelhal. Nebylo zbytí, nastoupil nesnadnou zpáteční cestu.

Doma několik dnů ležel v horečkách, až třetího dne nabyl síly natolik, že se mohl chopit berlí a zdolat Holou Pláň Kraví hory, kde už několik lidí z jeho popudu a za jeho peníze stavělo mohutný dřevěný kříž. Když se dostal až nahoru, muži právě odcházeli, a kříž už stál.

Anton poklekl a vroucně se modlil a hořekoval k Bohu, co že si počne sám, nemohoucí, s celým majetkem. Pak se odněkud shora, jakoby z kříže ozval hlas, který pravil: „Vstaň, zahoď berle a jdi domů.“ Anton se nedůvěřivě postavil – a skutečně, byl zdráv.
Příběh ale zdaleka neskončil – to všechno byl jen začátek.

Postupem času byla vystavěna jednotlivá zastavení a na temeni kopce zbudována malá dřevěná kaple. Ta za jedné zimní bouře vyhořela, ale kříž v ní zůstal zázrakem nedotčen.

Jiřetínští tedy vystavěli kapli novou, kamennou, a její oltář nechali vyzdobit… schválně, jestli vás napadne, jak se oslovený malíř jmenoval…

Samozřejmě Donat, konkrétně Augustin Donát, Antonův potomek.

To bychom ale předbíhali, vždyť my zatím stojíme dole, pod křížovou cestou. A obklopují nás sochy spících apoštolů. Však jsme také symbolicky v Getsemanské zahradě. Tahle křížová cesta totiž patří k cestám pašijovým, tedy těm, které jsou kromě zastavení, kaple a Božího hrobu doplněny ještě dalšími stavbami košatícími Ježíšův příběh. A tak zatímco tu apoštolové navzdory slibu, že budou bdít, spokojeně spí…

…osamělý Ježíš se modlí a je navštíven andělem… Příběh dospěl k nevyhnutelné cestě na Golgotu a

od nás se čeká, že ji budeme sdílet s mužem nesoucím na bedrech kříž. Tak pojďme…

Když jsem před časem vytvářel texty do kalendáře oslavujícího české baroko, psal jsem odstavec i k téhle fotografii. Teď se nám hodí, protože díky ní dobře vidíme, kde jsme a kam se ubíráme. A jen pro zajímavost – les je na Křížové hoře až od roku 1790, předtím byl kopec holý.

Půjdeme bez přehánění ve stopách tisíců. Po úbočí Křížové hory tu v rámci poutí i zcela privátního putování a v posledních sto padesáti letech i vlivem turistického ruchu stoupali nejspíše statisíce nohou.

Ještě než se ale vydáme vzhůru, zavede nás pěšina mimo vymezenou trasu, k soše trnovou korunou biřici výsměšně ozdobeného Ježíše, které se ve výtvarném umění říká Ecce homo. Tu v roce 1859 vytvořil sochař Jakob Groh z Rumburka. Rozhodně ji nemiňme, je pozoruhodná.

Zastavení za zastavením, reliéf za reliéfem, vede nás cesta až ke Křížové kapli.

Napravo od kaple nás přitahuje krásný gloriet s další Grohovou sochou, tentokrát jde o jiný výtvarný úzus, totiž o Pannu Marii Imakulátu, tedy Neposkvrněnou.

Když dojdete až k ní, obejme vás nápis vyvedený v glorietu za její hlavou… Všichni jste krásní, mí milovaní. Hned vedle glorietu je studna s vodou, za kterou sem také proudívaly davy – je léčivá, blahodárná především pro oči.

Posledním zastavením křížové cesty je kaple Božího hrobu – postavená jako zpodobnění kaple uprostřed Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, s typickými reliéfními sloupy po obvodu.

Vstoupíme-li dovnitř, skloněni, neboť dveře jsou rafinovaně nízké, aby se i úplný bezvěrec poklonil, najdeme ležící sochu mrtvého těla Kristova. Přiznám se, že tuhle symboliku křížových cest jsem nikdy úplně nepochopil – nevím, nejsem zkušený v bohoslovectví, ale nebylo by daleko silnější, kdyby ten hrob byl prázdný? To je přece věroučné vyznění toho krásného příběhu…

Ať už ale věříte v cokoli, vězte, že sakrální stavby málokdy vznikaly náhodně. Povětšinou byly budovány na místech silných, mimořádných, tam, kde energie země intenzivně prýští zdola nahoru, aby se spojila s energií vesmírnou, tam, kde už před nimi byla božiště a votivní místa. Tyhle telurické prameny citliví lidé zaznamenají. A jeden z nejsilnějších na severu Čech je právě tady, uprostřed loučky mezi Křížovou kaplí a kaplí Božího hrobu. Psychotronici tu měřili a virgule jim rotovaly jak větrné mlýny. Postavíte-li se, nejlépe bosí, vzpřímeně, obrátíte ruce nejprve dlaněmi dolů a po chvíli nahoru… inu, uvidíte sami.

Tam, kde většina lidí obrátí a zase schází dolů v domnění, že to nezajímavější už viděli, neděláme stejnou chybu a vedeni zelenou turistickou značkou, vydáme se po lučním hřebeni krásnou cestou lemovanou výhledy, zepředu důstojně nahlíženou královnou Lužických hor, jejich třetí nejvyšší horou, Jedlovou.

Nalevo se tu prokvetlé, jindy proschlé a ještě jindy zasněžené louky svažují, aby z nich vytryskla hora korunovaná mohutnou hradní zříceninou. To je Tolštejn, jeden z našich cílů.

Stačí se ale podívat doleva a objeví se České i Saské Švýcarsko se středobodným Růžákem i horizont ozvláštňujícími Zschirnsteiny a s předsunutou lužickou hlídkou majestátního Studence.

A půjdeme-li tudy v zimě, bude obzor ještě jasnější, jakoby krajinář odložil štětce a kreslil kontury kopců modrou tuší…

Cestou nás tu a tam osloví strom. Třeba tenhle už tak dlouho hostí směrovku, že ji přijal za svou. Dáte-li na mě, naslouchejte stromům. Pamatují si.

Louka ústí do lesa, kde kraj v podrostu skryté pasekářské vesničky Jedlová už léta vytváří Pfeiferova bouda. Ta se už léta opravuje a nějak se to pořád konci nepodobá …

Cesta klidně teče lesem, tu a tam vlídně protíná průseky sjezdovek, aby nás dovedla k místu, které jako kdyby odolalo náporu času a zůstalo hluboko v jiné době. Ranch 7D. Trampská osada, kterou v roce 1966 založil řeholník, dominikán František Fišer, aby tu také žil, tak trochu jako poustevník. Obklopen dobou, která nepřála kněžím ani Bohu samotnému, pracoval tu na ekumenickém překladu Bible.

I tohle místo má neskonalý půvab ve všech ročních obdobích. Člověk tu má opravdu pocit azylu, ochrany, klidu. Duši se moc líbí, postojí-li tu tělo, které ji hostí, a nechá oči plout daleko do Horní Lužice anebo šplhat po kmenech stromů v těsné blízkosti.

Cesta dospěje až na rozcestí, kde se necháme zlákat k odbočce na vrchol Jedlové. K rozhledně a příjemné restauraci u její paty je to jen 1300 metrů a rozhled z nádherné kamenné věže stojí i za víc kroků, to mi můžete věřit.

Měl jsem pravdu? Až se opřete o cimbuří vyhlídkového ochozu – v tomhle případě ojíněného mrazem – uvidíte nevídané. České i Saské Švýcarsko a na druhé straně Lužické hory a ještě o kousek dál celou hornolužickou kotlinu. Tady člověk na chviličku přestane litovat, že nemá křídla.

Když zase sestoupáme, těžko dostaneme z hlavy nápad, že nebýt té chybějící boudy naproti hotelu a především těch poněkud obludných nosičů komunikačních technologií, i tady by to vypadalo jako v dávných dobách… Výhled každopádně prastarý je.

Kdysi dávno jsem se na Jedlové učil lyžovat. Sněhu ale ubývá a dostat na zdejší sjezdovky vodu k umělému zasněžování se také už léta nedaří, a tak Jedlová svou sportovní duši projevuje hlavně v létě. Je tu lanové centrum, sjezdovky můžete sjíždět na kolech, koloběžkách nebo kárách, dole čeká obří houpačka… Pěkné, ale to lyžování… to tu chybí.

Byla by chyba projít kolem Schillerova pomníku bez povšimnutí. Vybudoval ho tu horský spolek v roce 1905, aby uctil sté výročí básníkovy smrti. Všimněte si, že pomník je sestaven z kamenů věnovaných obcemi z opravdu širokého okolí – vždycky šlo o horninu typickou pro tu kterou ves nebo město. Nevím, máme my básníka tak milovaného? Sudety jsou Schillerovými pomníky doslova protkány… Možná Mácha? Ale jeho pomníky spočítáme na prstech obou rukou, ne-li jedné…

Rozlučme se se štíhlou paní, pro tentokrát bílou, a sestupme na rozcestí, odkud jsme odbočili. Tady je třeba býti obezřetní a nezabloudit. Dál nás totiž povede červená, zelené klesající dolů je třeba odolat.

Čeká nás jeden z vrcholů (pro mě osobně pokaždé skutečný vrchol) okruhu. Svažující se bučina tvořená stříbrnými sloupy gigantického antického chrámu s výhledem, jaký nemá obdoby. Hluboké údolí a pak už hřebeny západních Lužických hor, nejnižších našich hor, které ale chvílemi dokážou působit jako velehory svými strmými stráněmi. Dominantní Pěnkavčí vrch, druhá nejvyšší hora Lužických hor, vévodí horizontu. Je tu tak krásně, až se duše tetelí.

A nevadí, když se vlnovka hor ukrývá do mlžnatých mraků – ten pohled pořád bere dech.

Tady se vždycky cítím krásně malý, nepatrný a bezvýznamný před velebností a krásou přírody. Ono je totiž někdy povznášející cítit, že jsou věci, které nás přesahují. Rozměrem i významem.

Tak ještě jedno, zimní, podvečerní ohlédnutí za bukovým chrámem a vzhůru na Tolštejn!

Znělcová skaliska byla už v dobách gotických velkoryse dostavěna hradem, který byl všechno jen ne nicotný. Žádný hrádek – hrad jako hrom.

Romantické představy o původní podobě hradu rozhodně nebyly nikterak střídmé.

To tahle rytina je už daleko věrnější – a přece jakoby ony romantické představy potvrzovala. Každopádně Tolštejn je hrad opředený bezpočtem legend, mýtů a pověstí. Navíc je doloženo, že pro rody Vartenberků, Berků i Šlejniců byl pevným opěrným a strategicky skvěle položeným sídlem.

Od 17. století pustnul, a jakmile se objevil romantismus, stal se vyhledávaným cílem výletníků, později turistů.

Dodnes je Tolštejn atraktivním cílem, neboť jde o zříceninu dosti zachovalou a ještě ke všemu opatřenou komfortními schodišti a vyhlídkovými platy.

Výhledy jsou tu z několika vyvýšených míst, takže Tolštejn může směle soupeřit s Jedlovou, bohatší o něco, co z Jedlové opravdu vidět nelze…

Navíc znovu – v jakékoli roční době za jakéhokoli počasí. Jedlová je prostě po čertech atraktivní dáma, ať si oblékne jakýkoli model.

Račte prominout, ale takovéhle scenérie z paměti prostě nedostanete. Je dobré nasyslit si je v hlavě na doby tísnivé a chmurné, neboť ony prostě léčí trudnomyslnost.

Jak tu tak člověk chodí, je dozajista omámen úplně stejně, jako bývali omámeni jeho předchůdci.

Tak ještě pohled přes hradby na Pěnkavčí vrch…

… i do kraje Horní Lužice, až někam k Budyšínu…

…pak něco zakousnout a vypít v bufetu, který se vlastně…

…taky zase až tak moc nezměnil…

… a pak už sestupovat po úbočích zpátky k Jiřetínu. Tady je možné zvolit dvojí cestu – jedna je klidnější, leč také trochu krkolomnější. Tu vymezuje nejprve červená a na kraji obce Lesné pak odbočující žlutá značka. Druhá cesta vede po silničce, kde je sice tu a tam zapotřebí uhnout autu šplhajícímu k Tolštejnu, ale zpětné pohledy na Tolštejn jsou vyvážením takového nepohodlí. Tak pojďme pro tentokrát tudy.

První domy jsou nahloučené v osadě s přízračným názvem Rozhled. A skutečně – býval dříve, je i dnes.

A právě tady natrefíme restaurovaný siluetový kříž. U toho se rozhodně vyplatí zastavit a prohlédnout si ho ve všech jeho částech.

Na kovaném kříži tři plechové, barevné siluety. Kristus…

…Panna Maria…

…a svatý Jan Evangelista – ty bychom jako rozpoznali snadno.

Daleko větší hádanka nás čeká na soklu. Co to je za jazyk? Němčina? Že by? Nějaké nářečí? Latina? Inu, je to němčina – ale… Důvod těch podivuhodných a těžko čitelných znaků bude velmi pravděpodobně až komicky prostý. Ještě na sklonku baroka totiž v některých kamenických dílnách pracovali tovaryši, kteří byli negramotní a nápisy tedy vysekávali jako obrázky podle předlohy. Pokud tomu tak bylo, můžeme se pokusit nápis přečíst a vyjde nám zhruba tohle: „dieses Kreuz zur Ehre Gottes“ , tedy „tento kříž ke slávě Boží“ „Anno Domini – Léta Páně 1792… J.F.E.“ (iniciály donátora)…

„zur resprinet ihr stimme und herzen beitrochetden unschuldigen Gottes Sohn“ – „Jejich hlas a srdce se připojily k nevinnému Synu Božímu.“ Třeba. A třeba taky ne. Ale tajemství tu vždycky nejsou od toho, abychom je odhalili. Je přece krásné nevědět, jen tušit nebo snít…

Jsme zpátky v Jiřetíně pod Jedlovou. Naše cesta začala na křížové cestě, ať tedy skončí v chrámu. Konkrétně v pozdně renesančním kostele Nejsvětější Trojice, který byl původně postaven jako kostel luteránský a teprve později se stal stánkem katolickým.

Ostatně, zachované empory o evangelickém záměru stavby svědčí docela jasně dodnes.

Jsme u cíle. Nebudete tomu věřit, ale nemáme v nohách ani celých deset kilometrů! A co všechno jsme na okruhu, který na téhle půvabné rytině vidíme celý (je to pohled přes Dolní Podluží k Jiřetínu, Jedlové a Tolštejnu) viděli… Já tudy šel už mnohokrát, a ač bylo povětří pokaždé docela jiné, vždycky jsem byl nadšen. Tak nevím, proč byste nemohli být i vy.

The post Nádherné bloudění v kruhu ročních dob first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

The post Křížová stezka – Lipová – Lobendava first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Délka trasy 7 km. (zpět buď autobusem z Kyjova nebo po žluté přes Kamennou Horku . plus 4 km)

Osada Sněžná

Kavárna Nová Perla (alias níťárna zroku 1910) v Kyjově

The post Výlet za architekturou first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.