Jelikož jsme včelami, táhne nás to do korun kvetoucích lip v samotném středu Brtníků. Zvláštní opuštěné místo – tedy dnes. Opěrná zeď, schody, dva piedestaly… tady přece muselo něco stát. Něco velkého a dost možná i krásného…

Nad schody je ale jen prázdný prostor s obrovským křížem. Ten je připomínkou stavby, která tu
stávala ještě v roce 1974.

Nádherný barokní kostel s polygonální věží a nezvyklým zakončením kněžiště. Kostel zasvěcený
svatému Martinu postavil za necelých sedm let nejvýznamnější barokní stavitel celého regionu,
Zacharias Hoffmann z Lipové. Ano, tentýž, který postavil salmovský zámek v Lipové, ale také
lobendavský, šluknovský i mikulášovický kostel, trojbokou i Balzerovu kapli v Mikulášovicích… Prostě
místní hvězda. Dokončeno bylo roku 1716. No, vlastně ne…

Skutečně dokončeno bylo až 19. února 1975. Tehdy byl kostel odstřelen a od té doby už panorama
obce nezdobí. Poněkud šílený konec úchvatné stavby, co říkáte? Inu, po únorovém puči chrámy Páně
nebyly příliš v kurzu. Byly spíše trnem v bolševickém oku.

A býval to opravdu krásný kostel. Opulentní barokní interiér korunoval oltářní obraz svatého Martina, jehož autorem byla další regionální celebrita – vynikající malíř Dominik Kindermann, jehož oltářní obrazy je možno dodnes obdivovat třeba ve sv. Máří Magdaleně v Krásné Lípě anebo ve starokřečanském, jiříkovském či českokamenickém kostele.

Ještě než se proletíme kolem dalších sakrálních staveb, stavbiček a děl, přenesme se na chvíli do
industriální minulosti vesničky, která má dnes nějakých dvě stě padesát duší, kdežto v dobách největšího cvrkotu mívala i kolem sedmnácti set obyvatel. Na fotografii centra obce jsou dobře
patrné továrny bratří Klingerů, místních podnikatelů, kteří nejprve svorně a po rozdvojení firmy
zvlášť, patřili k nejvýznamnějším textilním podnikatelům v regionu, který byl textilácký skrz naskrz.
Fabrika v pozadí, tedy, rozuměno budova, se dochovala dodnes.

Je prázdná, a to doslova. Žádná patra, žádné stropy. Ten úchvatný prostor je od podlahy po střechu
volný. Měla jít před časem k zemi, ale parta nadšenců a milovníků Brtníků a jejich historie i tradic
budovu zachránila. Chce to, samo sebou, spoustu peněz, ale jednou, možná, tu bude galerie. A to si
pište, že by to byla jedna z nejpozoruhodnějších galerií v zemi – ať už by v ní bylo vystaveno cokoli.
Ten prostor je totiž vážně jedinečný. Mimochodem, zachráněna byla i malá budova napravo. A v té je
dnes… ostatně, pojďte, vletíme dovnitř a podíváme se sami – jsme přece včelami, a tak proletíme i
maličkou skulinou v okně…

A vida – ateliér… Království Miloše Kubišty, výtvarníka, sochaře a restaurátora, jednoho z před chvílí zmíněných brtnických nadšenců. Se svou ženou Jitkou provozuje půvabnou kavárnu – vinárnu v Krásné Lípě, která se jmenuje… to neuhodnete: Ateliér.

Je neskonale půvabné, že v místech, kde dříve ženy oblékali, odpočívá teď žena nahá.

A takhle vypadaly obě budovy v dobách, kdy dávaly práci desítkám, ba stovkám lidí z okolí. Jedním
z nich byl i jistý Josef Müller z Alt-Ehrenbergu, tedy Starých Křečan, pod které dnes Brtníky
správně spadají. Tenhle Pepi Müller byl kromobyčejně šikovný. Absolvoval odbornou
pletařskou školu v Krásné Lípě a v roce 1905 nastoupil do brtnické firmy Klinger, kde se
postupně vypracoval až na vedoucího provozu. To ale není to nejzajímavější…

Začátkem třicátých let totiž vyvinul s pomocí své dcery Gertrudy kalhotové punčochy pro
děti. Celý trik spočíval ve vsazení klínů mezi dvě pletené punčochy – ostatně, dělá se to tak
dodnes. Jak ukázalo pečlivé dohledávání, je Josef Müller skutečně vynálezcem tohoto typu
oblečení. Sám mu někdy v roce 1935 vymyslel označení „strumpfhosen“, česky: punčocháče.
Obchodníci ze začátku novince moc nevěřili, ale lidé punčocháče nadšeně přijali. V polovině
třicátých let už punčocháče reprezentovaly 65% produkce Klingerovy továrny. A to se brzy k
dětským přidaly i punčocháče dámské. Vidíte, Brtníky – a světový vynález, o kterém se zase
tak moc neví…

Na samém konci 19. století vyrostla v srdci Brtníků nádherná novorenesanční vila, napříště sídlo
rodiny Klingerů. Že vypadá více než zachovale? Jako i některé další budovy v regionu ji paradoxně
zachránila dosti zvrácená praxe komunistického režimu na přelomu padesátých a šedesátých letech,
totiž bezskrupulózní tendence odsunout všechny zdravotně i duševně postižené, děti v to počítaje,

někam co nejdál od Prahy, aby se na ně ti „normální“ nemuseli dívat. Že se to tehdy tlustě zalévalo
omáčkou z čerstvého vzduchu a krásné přírody je nasnadě. Proto je také v regionu tolik v minulosti
ukotvených sociálních ústavů, které vesměs přežily a dodnes skvěle fungují – dosti často stále pod
hlavičkou města Prahy. Brtnický domov, o jehož rozběhnutí se začátkem šedesátých let zasloužily
řádové sestry, které tady, daleko od ústředních komitétů, vydržely až do poloviny 80. let, je dnes
v gesci Ústeckého kraje. Vila je tedy zachráněna. A daň? Inu, většina úprav je účelových a původní
charakter budovy se pomalu ztrácí…

Včela, kterou na chvíli jsme, už ale letí dál, aby nedaleko od Klingerovy vily prosvištěla zdobenou
branou pod nápisem, který jasně hlásá, kam lze zvídavému poutníkovi po kamenném schodišti
dojíti… Ano, na Křížový vrch, který zdobí křížová cesta. Ale… nebylo tomu tak vždycky. Kdysi se návrší
jmenovalo Mlýnský vrch, na jeho temeni stával větrný mlýn a šlo o kopec zcela holý, stromů prostý.

Teprve v baroku vzal mlýn za své a Arcibratrstvo Nejsvětější Trojice tu v roce 1768 postavilo k větší
slávě Otce, Syna i Ducha svatého kapli.

V prvních letech 19. století, na samém prahu klasicismu, došlo k rozhodnutí, které souviselo s jistým boomem v rekatolizovaném kraji, kde křížové cesty rostly jak houby po dešti, až se jejich počet ustálil na více než symbolické čtrnáctce (na tak malém území jich v Česku nikde tolik není) – totiž vybudovat Kalvárii i v Brtníkách.

A ovšem s plnou parádou – tedy pašijovou křížovou cestu. Ta začínala getsemanskou zahradou se sochami spících učedníků a dost možná i modlícího se Krista a přilétajícího archanděla Chamuela. Dnes na místě někdejší getsemanské zahrady roste býlí a raší tu náletové stromky. Pozorný poutník objeví ještě pozůstatky piedestalů a kamenů kdysi vytvářejících podezdívku plotu.

Některé sochy, poznamenané pozdějšími úpravami a laickými „opravami“, se dochovaly a jsou uložené v kapli Nejsvětější Trojice.

Na vrchol se jde od zastavení k zastavení, aby poutník mohl sledovat Ježíšovu cestu s křížem na bedrech. V Brtníkách to znamená jít cik cak, z jedné strany na druhou, a tak pořád dál, až na sám vrchol.

Křížovou cestu pak korunuje kaple Božího hrobu, vyvedená velmi prostě, beze snahy připodobnit ji jeruzalémské kapli, jako je tomu třeba v Jiřetíně.

A už zase letíme… Jakkoli v těle včely, nepoletíme od květu ke květu, ale od křížků k sochám. Ten, který uvozuje Křížovou cestu je, stejně jako ona, od roku 2017 v novém kabátě, o který se postarali už několikrát zmínění dobrovolníci z Brtnického okrašlovacího spolku ZEIDLER, konkrétně třeba Miloš
Kubišta, restaurátor, do jehož „továrního“ ateliéru jsme před chvílí nahlíželi (a který nám ostatně ukazoval, aniž jsem to zmínil, kde ona to ta gestsemanská zahrada vlastně bývala…).

Proletíme kolem Schlusserova kříže…

… a mineme i barokní sochu svatého Janíčka Nepomuckého z roku 1785.

Naproti továrně, kterou už známe, si zvídaví poutníci marně stoupají na špičky a snaží se přes bujnou vegetaci zahlédnout nádherné barokní sousoší ukryté uprostřed soukromé zahrady. Jenomže kampak na nás, jsme přece včely a můžeme si zaletět blíž a třeba i usednout na hlavu panenky Marie s tělem syna sejmutého z kříže, nebo třeba pětkrát obletět hlavu svatého Jana Nepomuckého, za každou jeho hvězdu jednou, nebo polechtat jednoho z puttiů… Díky naší momentální včelí podobě uvidíme patrně vůbec nejcennější sousoší v celém Českém nizozemí, pozdně barokní dílo pravděpodobně velmi vyspělého mistra, které bylo přesunuto v prvních letech 20. století kvůli stavbě železnice a během času se tak ocitlo v soukromé zahradě. Škoda. Mělo by být vídáno mnohými, mělo by být restaurováno… ale víme, jak to je s prioritami, zejména v době do nebe letící drahoty. Třeba se stane zázrak…

Zaletíme i ke čtyřlístku smírčího kříže hlídaného za plotem docela vlídným vlčákem. Kde se tu vzal? To se lze dočísti třeba na podle mě stále nedoceněné stránce Iva Šafuse Cokoli z okolí – z té já čerpám přečasto. Čili cituju: „Kříž měl být postaven na paměť obyvatele Engela z Panského, který byl roku 1642 považován Švédy za špióna, byl zajat, pro výstrahu rozčtvrcen a části jeho těla rozmetány do světových stran.“

Teď jsme zaletěli až na nejseverovýchodnější konec obce a jsme rádi, že jsme to udělali, protože i tady nás čeká pozoruhodná sakrální stavba, konkrétně mariánský kříž. Je z numericky souladného roku 1717 a zažil si své. Po válce doznal značných úhon – a přece se dochoval.

Původně ho korunovala socha Panny Marie Bolestné, někdy koncem 19. století byla ale nahrazena Pietou, která se ztratila, a tak byla nahrazena sochou novou, umělecky ovšem daleko méně hodnotnou. Ani ta se nedochovala, nicméně neunikla dobovému fotografovi. Na základě téhle jediné fotky pak Miloš Kubišta vytvořil sochu novou, takže sloup už je zase kompletní.

Sloup je bohatě zdoben a třebaže v nikách v hlavici sloupu chybějí obrazy čtyř evangelistů – nejspíše to byly obrazy malované na plech – užijeme si do syta podivuhodných reliéfů. No, podivuhodných, kdo zná kohoutí kříže, tomu bude jasno ihned. No, ano – Arma Christi, tedy nástroje, jimiž byl trýzněn Ježíš na kříži (třeba hřeby, kopí, řetězy, kladivo, tyč s houbou, kleště, bič, třtina) nebo ty, které s ukřižováním více méně souvisí (kupříkladu žebřík, jehož pomocí byl Ježíš sňat z kříže, kalich – no však vy víte, který, svatý grál samo sebou, kohout, který kokrháním přivodil trojí Petrovo zapření, džbán s vodou, jíž si Pilát umyl ruce…). Mimořádný je tenhle sloup, ještě, že jsme ho nepropásli.

Protože včely jsou neúnavné a nalétají neuvěřitelné vzdálenosti, nejsme unaveni a začneme mapovat okolí Brtníků. Upřímně – je vlastně úplně jedno, kterým směrem se vydáte, vždycky naleznete něco velmi zajímavého. Poleťme teď třeba na sever po červené značce, k Zelenému kříži. Proč se mu říká zelený, nevím. Je to pěkný siluetový kříž, ale upřímně, ona je úchvatná spíše příroda kolem. Tedy, momentálně jsou okolní lesy značně pocuchané řežbou (technicky jde o těžbu, ale je tak bezohledně prováděná a neřízená, že tohle slovo prostě nedokážu použít), ale kdo chce krásu najít, ten ji najde vždycky.

Hned vedle kříže vztyčil kdosi v roce 2008 novodobý kamenný „menhir“ z rumburského granitu. Autora těžko dohledat, ale o to ani tak nejde – je přece samo o sobě úžasné, že má dodnes někdo potřebu obohatit veřejný prostor o nějaké dílo, zaplatit ho, dopravit a zabudovat. A důvod? Údajně „Oslava ukončení léta“. Nechme stranou, že není až tak jasné, proč vůbec slavit konec léta a užijme si koexistenci dvou dobově vzdálených, leč prostorově blízkých monumentů.

Až se budeme vracet do Brtníků, nesmíme minout místo, které je sice dnes už jen stínem minulosti, konkrétně zarostlými kamennými pozůstatky někdejší budovy a plata. Stávala tu výletní chata nazývaná Birkenbaude. Výhled na Vlčí horu (v době, z níž je fotografie, řečenou Bubikopf) sice stále objevíme, ale pivo už si tu natočit vážně neporučíme…

Ostatně, kolem Brtníků bývalo podobných sezónních občerstvoven povícero – třeba jen o kousek dál, pod Plešným, stávala Plissenbaude – dnes těžko objevitelné mechové rozvaliny vpravo od silnice na Mikulášovice – nebo Stará myslivna – Alte Forsthaus, ze které nedaleko pramenů Mandavy nezbylo o mnoho víc. Ti, kteří nás v Českém nizozemí předešli, jako by se uměli bavit nějak lépe než my dnes. Dnes v Brtníkách ani nikde jinde v okolí hospodu, bistro nebo třeba jen kiosek nenajdete, kdybyste se rozkrájeli.

Že jsou na konci zimy jižně od Brtníků v okolí Vlčího potoka k vidění nádherné ledopády, je dostatečně známo. Možná až moc dostatečně… Přitom ledopády najdete v oblasti kolem Křinice skoro všude. Ty Brtnické jsou ale mediálně provařeny, a tak k nim prostě putují davy. Za senzační fotografii děkuju Evě Drchotové – půjčuju si ji bez jejího vědomí a doufám v laskavý zpětný souhlas.
Stejným směrem,

Stejným směrem, jen jinou cestou, dostaneme se i k Brtnickému hrádku s do skály pozůstatky někdejší stavby…

…respektive – jsme-li pozorní a najdeme skulinu mezi dvěma skalkami – i k monumentálnímu převisu zvanému Velký pruský tábor, pod nímž se po dlouhá staletí ukrývali vesničané – často i se svým dobytkem – s majetkem svázaným do uzle – a doufali, že je to které vojsko plundrující právě okolí, nenajde.

Dál, dolů, do Kyjovského údolí říčky Křinice, se teď pěší poutník nějaký čas nedostane. Kůrovec v součinnosti s vichřicemi tu řádil tak výrazně, že je oblast neprůchozí a někdejší turistická značka tu byla smazána, cesta uzavřena. Tak třeba zase jednou značkaři opatření nosiči barev a štětců budou moci vyrazit a značku obnovit. Brzy to ale nebude, na to je spoušť příliš opravdová.

Pojďme se teď vrátit z lesů nad Křinicí do blízkosti Brtníků. Na mýtině u křižovatky cest, nedaleko studánky natrefíme kamenný kříž. Byl tu vystavěn roku 1785, aby vytvořil symbolický pendant k naproti stojící soše sv. Jana Nepomuckého. Socha už tu dávno není, bude-li ji kdo hledat, najde ji v Děčíně u kostela sv. Povýšení sv. Kříže. Kříž zůstal.

Socha, kříž… Uprostřed lesů. Proč? Opodál kde nic tu nic, jen nevzhledný a olysalý okál. Měl snad nějakého předchůdce? V mapě je místo označeno jako Šternberk. Inu, nezbude než vyzkoušet, jestli včely umějí létat i proti proudu času…

Vida, umějí! Jsme v roce 1771. Po prašné cestě přijíždí kočár tažený čtyřmi koňmi. Hrabě František Václav ze Salm-Reifferscheidtu právě přiváží ze zámku v Lipové svou choť, hraběnku Walburgu rozenou ze Šternberka. Má pro ni mimořádný dárek – lesní zámeček, který se na její počest bude jmenovat Šternberk. Pražský architekt Antonín Schmidt už čeká před zámečkem. Hrabě je spokojen, hraběnka nadšena. Pozdně barokní architektura je doplněna rafinovaně řešenou zahradou.

Kolem přízemního, mansardovou střechou krytého zámečku, který je vlastně jedním velkým vyhlídkovým pavilonem, rozbíhá se barokní park, cesty jsou přísně symetricky vedeny do tvaru osmicípé hvězdy a jsou lemovány kaštanovými alejemi. Ve východní části má pokoje hraběnka, v západní hrabě. Jenomže přijíždějí hosté, pořádají se hony, zámeček dostává lovecký charakter, a tak je zapotřebí přistavět budovy pro hosty – byly celkem čtyři – panskou kuchyni a obydlí pro lokaje a nadlesního. Brzy je tu i stáj, střelnice, krytá kuželna. Park ozvláštní rybník s umělým vodopádem. V oboře pobíhají jeleni, srnci, daňci i černá zvěř.

Život na zámečku byl plný radovánek a zábavy – a to i veřejnosti přístupné. Střelba na terče, hry v kuželky, plesy a další slavnosti byly na Šternberku pořádány ještě ve do čtyřicátých letech 19. století a úředníci z panství se jich žoviálně účastnili spolu s poddanými.

Zámek ale po smrti Františka a Walburgy chátrá a když ho koncem osmdesátých let 19. století zdědí Johanna, která se ještě předtím vdala za Oswalda Thun-Hohensteina, uvažuje se o jeho stržení. Hrabě Thun ale zasáhne, investuje a zámeček zrekonstruuje a upraví, hájovnu přemění na restauraci.

Ve Vlastivědě Šluknovska z roku 1898 se píše: „Hostinec je na Šternberku sice jednoduchý, ale je tam nejnutnější jídlo, jakož i dobré a osvěžující Lipovské pivo a každoročně přibývající a opět se vracející přátelé přírody. Lze si jen přát, aby toto překrásné, idylické místečko nezůstalo jen stranou, nýbrž aby také nynější majitel panství chtěl udělat „něco“ pro pozvednutí Šternberka, zejména pro přiměřeně dobrý stav budov.“

Pár mávnutí blanitých křídel – a jsme zpátky v roce 2022. A sakra… to je tedy proměna. Přání, aby idylické místečko zůstalo zachováno, se tedy věru nevyplnilo. Jak k tomu došlo? Tomu neuvěříte.

Na pohlednici, odhaduju tak ze začátku sedmdesátých let, zaznamenáváme ještě neodstřelený kostel, ale především v levém dolním rohu lovecký zámeček Šternberk neobyčejně vkusně doplněný o řadu unifikovaných chatek. Tohle přesně to chtělo! Po válce tu měli rekreační středisko nejdřív lesáci, později spojaři. Za těch byl vystavěn přilehlý dětský tábor.

Při pohledu na bývalý bazén narvaný do prostoru barokním architektem vymyšleného parku, přeleťme rychle pitoreskní konec zámečku Šternberk.V roce 1989 začíná rekonstrukce, která je ukončena roku 1991. Náklad šest miliónů korun (tehdy!). Kolaudace. „Hele, Jardo, který prase tohle dělalo?“ zeptal se kolaudační úředník. „V patře je, ty vole, umývárna bez izolace v podlaze, odpadní potrubí prosakuje a ty střešní trámy, to bude dřevomorka.“ Byla. A do dvou let prorostla do celé stavby, takže nezbylo, než zámeček v roce 1994 strhnout. Prostě ta rekonstrukce nějak nevyšla… Pardon, no.

Co by to ale bylo za Škapulíř, kdybychom dopustili úplně špatný konec. A tak se zaposlouchejme do pohádky, která má, samo sebou, konec dobrý. Píše se rok 2006 a dva nádherně naivní, po panenské přírodě a dobrodružství toužící mladí lidé, nějaká Irena a jistý Aleš, utíkají z Prahy a poohlížejí se po bydlení v oblasti Českého Švýcarska. Namane se úžasná a vysoce romantická možnost – mohli by bydlet v areálu bývalého loveckého zámečku! Paráda!!! Těžko by je ale mohlo napadnout, že dědicem zámečku je už dosti omšelý okál.

Romantika se ale dostavila – jen poněkud jiného druhu. Tma, že v noci nebylo možné dohlédnout na konec vlastní paže. V zimě metr sněhu. Topení spíše symbolické, věčně zamrzlá voda v trubkách, nejbližší civilizace dva kilometry, o něco blíž světýlkem na dálku blikající hospoda v osadě Kopec… Na druhé straně ryzí příroda, mraky hub, borůvek – všichni kamarádi chtěli jezdit na návštěvu. Po roce na Šternberku se vzali. A pak se narodila Ema.

Brtnické ledopády? No jasně – v okálu v koupelně třeba… Když se po čtyřech zimách prožitých na Šternberku stěhovali do Krásné Lípy, byly Emě dva roky. Její slovník odrážel prožitou zkušenost: „pila, les, borůvky, prašivky…“ Irena o tom dneska říká: „Hodně nás to stmelilo. Byl to ale boj. I když krásnej.“

Irena, Ema, Toník a Aleš Kubicovi von Šternberk, už léta rodovým sídlem na Kamenné Horce. Ti, kteří si vysnili a posléze vybudovali Bohemian Cottage.

Místo, kde najdete romantiku zcela jiného druhu než oni kdysi v lesích u vesnice, jejíž jméno voní po medu. Tak díky, že jste se mnou byli chvíli včelami. Je na čase vrátit se do lidské podoby a prochodit Brtníky s očima otevřenýma. Teď už přece víte, kudy kam.

The post Brtníky aneb o vesnici, jejíž jméno voní po medu first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.