Výlety plné dobrodružství

1. Tiské stěny
   Tiské stěny jsou jedním z nejvýznamnějších přírodních klenotů Českého Švýcarska. Labyrint skalních uliček a tvarů připomínajících zvířata a postavy poskytuje zábavu pro děti, které mohou objevovat skrytá zákoutí tohoto skalního města. Více informací najdete na stránkách Tiské stěny.
   
   
   
2. Výlet na horu Klíč
   Tato čtvrtá nejvyšší hora Lužických hor je ideálním cílem pro rodinný výlet. Nabízí nádherné výhledy a nenáročnou trasu, která je vhodná i pro malé děti. Trasa vás provede krásnou přírodou a dopřeje vám úchvatné výhledy na okolní krajinu. Podrobnosti o výletu naleznete na stránce Výlet na horu Klíč.
   
   
   
3. Cyklovýlet k jezeru Olbersdorfer See
   Pro rodiny, které mají rády aktivní dovolenou, je cyklovýlet podél řeky Mandavy skvélé volbou. Trasa vede do města Zittau a nabízí možnost koupání na písčitých plážích jezera Olbersdorfer See. Pro více informací navštivte stránku Cyklovýlet k jezeru Olbersdorfer See. Nabízíme možnost půjčení kol a elektrokol.
   

Zábava a kreativní aktivity

1. Čokoládová dílna Mana v Krásné Lípě
   Děti si mohou vyrobit vlastní čokoládové suvenýry v čokoládové dílně, což je zážitek kombinující kreativitu a zábavu. Po vytvoření vlastního čokoládového díla můžete navštívit Dům Českého Švýcarska, kde děti zažijí interaktivní expozice o přírodě a historii regionu. Více informací naleznete na stránce Čokoládová dílna Mana.
2. Výroba parfémů
   Zajímavým zážitkem pro děti je i workshop výroby parfémů, který propojuje vědecký přístup a umění. Děti si mohou vytvořit vlastní vůni a naučit se o esenciálních olejích a jejich použití. Podrobnosti o této aktivitě najdete na stránce Výroba parfémů.
   
   
   
3. Prohlídka textilní továrny
   Nakouknete na pozoruhodnou tradicí textilního průmyslu v Krásné Lípě, kterou dodnes funguje jako Schindlerova pletárna. Je to poslední funkční průmyslová pletárna v České republice, založená v roce 1854.
   

Koupání a relaxace

1. Rybník Cimrák
   Pokud hledáte místo pro osvěžení, rybník Cimrák je volbou. Tento přírodní rybník je ideální pro rodinné relaxaci a pikniky. Více informací o tomto místě najdete na stránce Rybník Cimrák.
2. Jezero Olbersdorfer See
   Pokud se vydáte na cyklovýlet k jezeru Olbersdorfer See, můžete si užít nejen koupání, ale také relaxaci na písčité pláži jako u moře, dětská hřiště a další aktivity. Více o tomto jezeru a jeho okolí najdete na stránce Cyklovýlet k jezeru Olbersdorfer See.
3. Privátní komunitní klub Otužovárna
   Přejemné celoroční koupání včetně finské sauny na dřevo a zázemí pro piknik. Nutná rezervace.
   

Historie a architektura

1. Jiřetín pod Jedlovou
   Tato malebná vesnice s podstávkovými domy a kostelem Nejsvětější Trojice je ideálním místem pro poznávání historie regionu. Podrobnosti o této vesnici a jejích zajímavostech najdete na stránce Jiřetín pod Jedlovou.
   
   
2. Naučná stezka Česká silnice
   Tato stezka propojuje přírodu a historii a je skvělou volbou pro nenáročnou procházku nebo cyklistiku s dětmi. Po cestě objevíte poutní místa, starý domek uhlíře a další zajímavosti. Více informací o této stezce najdete na stránce Naučná stezka Česká silnice.
   
   

A další tipy na výlety hledejte na našem webu.

The post Léto 2026: Objevujte krásy Českého Švýcarska a Lužických hor s rodinou first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Když se krajina zahalí do mlhy a dny se zkrátí, instinktivně hledáme bezpečí a teplo. V Bohemian Cottage věříme, že právě sychravé měsíce a zimní ticho jsou tím nejcennějším obdobím pro návrat k sobě. Máme otevřeno celoročně, protože víme, že baterky nepotřebujete dobíjet v létě, ale právě teď.

Hřejivé rituály pro sychravé dny

Představte si ten kontrast: venku mrzne nebo drobně prší a vy sedíte v sauně provoněné dřevem. Teplo prostupuje každým svalem. Poté se stačí ponořit do horké lázně pod širým nebem – pára stoupá k nebi a vy jen pozorujete spící zahradu. Tohle je medicína, kterou v zimě naše tělo skutečně potřebuje.

Světlo uvnitř nás Když venku chybí slunce, hledáme ho v pohybu a dechu. Náš sál Meditační lípa je vaším útočištěm. Jóga v teple domova, doprovázená šálkem bylinkového čaje z našich luk, rozptýlí zimní únavu a vrátí vám ztracenou energii.

Vůně domova a tiché toulky Zimní rána u nás začínají pomalu. Snídaňový koš plný poctivých chutí na vás počká, dokud se pořádně neprospíte. A pokud zatoužíte po pohybu, okolní lesy Českého Švýcarska jsou v zimě nejtišší – žádné davy, jen vy, křupání sněhu nebo namrzlého listí a čistý vzduch, který vám vyčistí hlavu.

Přijeďte se k nám nadechnout. U nás zima není šedivá, ale konejšivá a hřejivá.

The post Bohemian Wellbeing first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Apartmány

#Balkonový #Velký #Mezonetový I.  #Mezonetový II. #Maringotka

[See image gallery at cottage.cz]

Společné prostory

[See image gallery at cottage.cz]

Design

[See image gallery at cottage.cz]

Wellbeing

[See image gallery at cottage.cz]

Zahrada

[See image gallery at cottage.cz]

Otužovárna
pravá finská sauna s jezerem, 500 m od Bohemian Cottage

[See image gallery at cottage.cz]

České Švýcarsko

The post Galerie Bohemian Cottage first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

České Švýcarsko, České nizozemí, Lužické hory – dokonalá trojice zasvěcená klidné dovolené bez davů a ještě k tomu všemu s aktivitami a místy, které děti ocení, kde se rozhodně nebudou nudit. Je samozřejmě zásadně důležité, kde rodina rozbije základní tábor. Penzion Bohemian Cottage je po celý rok vyhledáván pro úchvatný klid, nádherné prostředí i vlídné a přirozené zázemí. Získat tu místo není jednoduché, zájem je opravdu velký. Ale protože Kubicovi jsou především rodina, je období prázdnin zasvěceno převážně rodičům s dětmi.

Z Kamenné Horky v Krásné Lípě se pohodlně dostanete na většinu nejatraktivnějších míst všech tří zmíněných regionů. Ať vyrazíte pěšky, autobusem, vlakem, autem nebo třeba na sněžnicích, a to doslova jakýmkoli směrem, budou vaše děti nadšené. Proč? Tak si to proberme…

Jiskrný sníh, slunce nehřeje, ale maluje oblohu na azurovo, vzduch je jak pila a zasněžený úvoz je dokonalejší než ta nejlepší bobová dráha. Stačí sednout na sáňky, nebo sebou plácnout na plastový bob a řítit se dolů a krásně a bez zábran ječet a řvát. To je pak úplně jedno, kolik vám je…

Anebo úplně obyčejné procházky, které jsou tu vždycky neobyčejné. V těsné blízkosti Bohemian Cottage jsou desítky lesních cest, které vás zavedou na místa, kde nepotkáte živou duši, snad kromě několika pejskařů nebo sokolníka, který tu cvičí své dravce. Maškův vrch je jedním z nich. Jít sněhem je totiž tak jiné, krásné a lákavé. A kdyby snad dětem procházka zevšedněla, stačí udělat jednu jedinou nenápadnou kouli… a začít nekompromisní koulovačku.

Je samozřejmé, že vám nikdo nezaručí, že bude sníh – tím už si člověk nemůže být jist ani v Alpách. Karlova výšina, je ale úchvatná, ať jsou počasí nebo roční doba jakékoli. Skalní stěna ukrytá v lese nabízí výhledy do hloubi Českého nizozemí a patří k dalším ze snadno dostupných cílů.

Dokonce ani když se příroda začne tvářit, že jarní prázdniny přece patří do jara a po sněhu není ani památky, zavedou vás lesní cesty na neuvěřitelná místa. A protože k mnohým z nich ani nevedou turistické značky, může se vám stát, že odbočíte na nenápadnou úvozovou cestu a z ničeho nic se před vámi otevře až pohádkový horizont a vy budete ohromeně hledět na celé České i Saské Švýcarsko a v dálce vám bude důstojně kynout sama královna Milešovka.

Že musí mít procházka nějaký slíbitelný a v důsledku také ohromující cíl? No tak to se vydejte údolím Vlčího potoka z Brtníků k proslulým ledopádům. Ty nevznikají v závislosti na silných mrazech, naopak, tvoří se často překvapivě i při mírné zimě, protože voda z tajícího sněhu stéká po hraně skal a pomalu zamrzá a vytváří rampouchy a ledové kaskády až neskutečných velikostí a barev. A vezmete-li děti do jeskyně za ledovou oponou a necháte slunce, aby se za vámi dobývalo, bude to jednoduše nezapomenutelné.

Buďme ale optimisté, k zimě patří sníh, nekonečné pláně a jasné obzory. Kdo nikdy neměl na nohou sněžnice a nešel zasněženou loukou, ten neokusil zázrak chůze po vodě. Na tomhle úchvatném místě, na lukách táhnoucích se k sedlu mezi Studencem a Lipnickým vrchem, kde je téměř s jistotou možno zahlédnout obrovské stádo laní s několika statnými jeleny, potkává se České Švýcarsko s Lužickými horami a v téhle hraniční zemi nikoho můžete natrefit… třeba i na strašidla.

Nevěříte? No, to tedy budete opravdu překvapeni, až se před vámi z ničeho nic vztyčí stařešina zdejších strašidel, sám Hejkal. No ano, jste v zemi legend a pohádek a dětskou fantazii tu docela nic nebrzdí. A přijmete-li dětská pozvání do světa nádherných nepravděpodobností, budete překvapeni, že je to vlastně ještě pořád i váš svět.

A teď to trochu rozjedeme – dáme si Krásnolipský dětský trojboj. Tahle štreka je vyzkoušená a prověřená, stačí se po ní vydat. Začíná na Vlčí Hoře, v bývalé škole, kde dnes sídlí návštěvnické centrum firmy Nobilis Tilia, která v přilehlé manufaktuře vyrábí přírodní kosmetiku. Tady, v půvabné prodejně plné vůní, mohou maminky v klidu čichat a vonět a zkoušet a prubovat, tatínkové sedět a sledovat cvrkot – a děti?

Těch se tu ujmou místní víly, které je uvedou do říše vůní a jejich významů. U zcela speciálního toaletního stolku si tu děti vyrobí svůj vlastní a originální parfém. A nemyslete, že to baví jenom holky! Kluci to většinou pojmou jako vědeckou disciplínu. Radost z flakónu ukrývajícího vůni jen pro ně mají zaručeně všichni.

Plni voňavých zážitků přesuneme se teď na náměstí do Krásné Lípy, kde už na nás vlídně pomrkává čokolatérie Mana. Koupit si tu báječnou horkou čokoládu nebo nějakou čokodobrotu, to umí každý. Mana ale nabízí kromě prodejny ještě i čokoládovou dílnu, a do té zamíříme. Tady si děti vyzkoušejí práci s čokoládou a vyrobí si čokovzpomínku – třeba lízátko nebo čokoládový suvenýr s motivem některého z turistických cílů.

Je to trochu alchymie, ale především zábava. I ta největší třeštidla se tady propadnou do vážného tvůrčího soustředění. Nakonec je třeba hotové dílo uložit, aby mohlo ztuhnout. A čekat. Cože? Čekat? To přece děti nesnášejí! Žádný strach – jen pár desítek metrů odtud je čekárna vážně k pohledání!

Dům Českého Švýcarska nepřehlédnete. V jeho přízemí a suterénu vás čeká hravá a interaktivní expozice, kde je sice možné hodně se dozvědět, hlavně se tu ale děti doslova vyřádí – a čokoláda může v klidu tuhnout. Je libo rozhlednu pod střechou?

Dá se tu bádat, zkoumat, objevovat…

…stejně jako pronásledovat jezevce až do jeho tajemné nory. Čokoláda zatím ztuhla do dokonalého tvaru a nadšené děti hrdě třímající své výrobky logicky dostávají chuť na něco dobrého, kteroužto touhu je možné uspokojit hned v sousedním domě řečeném U Frinda, kde útulná kavárna nabídne báječné polévky i dorty a zákusky. Půl dne uteklo jak voda – zážitků ale bylo vážně do foroty.

Dostaví-li se chuť na výpravu do vzdálenějších míst, je možností další fůra. Tak třeba Tiské stěny, to je zaručené dobrodružství. Najdete tu cokoli si přejete – skalní ulice i náměstí, skály nejroztodivnějších tvarů a ještě podivnějších jmen, stezičku po samém okraji skalní stěny, žebříky i nekonečná schodiště. A pozor na skřítky! Těmi se to tu jen hemží, a jak jsou záludní! Nasypou vám do kapsy bludné koření a už se ze skal nevymotáte!

Pokud se ale vymotáte z Velkých Tiských stěn, čekají vás ještě ty Malé. Ty začínají výstupem na jednu z nejkrásnějších vyhlídek v regionu. No, zkuste tohle trumfnout! Dole je labyrint menších skalek a skalisek, kde po pravdě není kam spadnout, a tak se tu děti nadšeně rozeběhnou, aniž jim co hrozí.

Když se pak s námi za všechny skalní tvory a potvory rozloučí důstojný Hřib, je jasné, že tenhle výlet stál za to. Z penzionu je to sem zhruba hodinku, a nic podobného široko daleko nenajdete.

Zážitek zcela onačejší čeká na děti naopak doslova za rohem, v malebné Doubici. Tady se na rozlehlém prostoru za Starou hospodou do všech stran rozebíhají dřevěné sochy, tajemné hrady, sluje a prolézačky, je to tedy vážně všehochuť spíše pro otrlé dospělé, ale děti tyhle věci neřeší – ty něco buď baví nebo ne. A tohle Obludárium je na beton nudit nebude.

Výlet do Doubice – podaří-li se vám děti dostat z předešlé atrakce – může pokračovat do míst velmi neobvyklých. Konkrétně pak k Úzkým schodů, které věru dělají čest svému jménu. Korpulentnější osoby tu mívají i problém, zato děti šplhají skalní puklinou po žebřících jako veverky. Pravda, je-li metr sněhu a mrzne až praští, není radno tuhle cestu skalami pokoušet, ale v mírnějším počasí je to nápad senzační.

Pro mnohého vnitrozemce je překvapující, jak samozřejmé je tu ocitnout se, často i nečekaně, v sousedním Sasku a Horní Lužici. A vydat se sem s jasným cílem je ještě lepší nápad. Je tu toho tolik k prožití. Třeba veskrze dobrodružná cesta parním vlakem v historických vagónech až do stanice Oybin.

Z nádraží vede cesta vzhůru, k romantickým a tajemným zříceninám hradu a kláštera. Ocitnout se v gotické katedrále, jejíž strop tvoří samo nebe… Jak často něco takového zažijete?

Z nádraží vede cesta vzhůru, k romantickým a tajemným zříceninám hradu a kláštera. Ocitnout se v gotické katedrále, jejíž strop tvoří samo nebe… Jak často něco takového zažijete?

Vraťme se ale do Českého Švýcarska. Mezi Jetřichovicemi a Rynarticemi je totiž místo, které je při putování s dětmi jednoduše povinné. Slavná Trpasličí skála se skalními skřítky a nebohou vdovou, kterou pidimuži zachránili, když uvízla ve skalní průrvě, je atrakce stará už bezmála dvě stě let. Vytesal ji místní kronikář, písmák a taky trochu podnikatel Eduard Vater. Jistě by byl rád, kdyby mohl slyšet výskot dnešních dětí, protože hledání a hlavně nacházení dalších a dalších mužíků se v tichu vážně neodbývá.

Být v Jetřichovicích a nevystoupat na Falkenštejn, to by nemělo logiku. Slavné Jetřichovické vyhlídky totiž mohou být ve sněžné zimě dost těžko přístupné (není-li sníh – hurá na ně!), zato k pozůstatkům hrádku Falkenštejna se dostanete kdykoli. Havraní skála je odtud jednoduše impozantní a pohled na ni se neomrzí ani posté.

Z Jetřichovic k říčce Kamenici, to je další bezmála povinný výlet. Mlčící řeka zachumlaná do sněhových duchen je totiž tak jiná než zpívající rozmarný letní vodní tok, že rozhodně stojí za to projít se kolem úchvatné Jetřichovické Bělé až k jejímu ústí do Kamenice a ještě o kousek dál, protože o to, co se ukrývá za mohutnou skálou, o to prostě své děti ochudit nesmíte.

Dolský mlýn. Nejpohádkovější místo v zemi. Však už se tu taky natočilo pohádek. Až se zdá, že tu pár těch čertů někde prostě muselo zůstat a po v mlýně večerech mastí karty s Kamenickým vodníkem.

Co říkáte? Že mám dát pokoj s čerty, ti že ve vás vzbuzují potřebu tepla? Tak se pojďme ohřát! Doslova pár kroků od penzionu budou děti valit oči na živého kováře v opravdické kovárně. Kovář Míla jim rád ukáže, jak se rozpaluje výheň, jak se buší perlíkem i kovářským bucharem a vy budete spolu s dětmi ve vedlejší Stodole žasnout nad galerií kouzelných andělů, svícnů, ptáků, ryb i dalších triumfů lidské kreativity.

Kde by tak ještě mohlo být teplo a přitom se tam daly zažít věci kromobyčejné… Inu, přece ve sklárnách. A že jich tu je! Co si takhle zajet do Kunratic u Cvikova do sklárny Jiřího Pačinka? Proč? Třeba kvůli kouzelné zahradě, která naplno rozkvétá i v zimě, protože sklo nevadne ani v tom největším mrazu.

V teple, ba horku sklárny si pak děti mohou vyzkoušet leccos z umění mistrů sklářů. Kdo by odolal…

Jen o kousek dál, v Lindavě, nejdelší vesnici světa (aspoň mi to tak vždycky připadalo), pod tajemným vrchem Ortelem, najdete zase sklárnu Ajeto se sklářskou krčmou a sklářským provozem, který je možné sledovat z vyhlídkového ochozu. Samozřejmě je nutné zajet sem po ránu, v době, kdy skláři pracují.

I tady uvidíte věci, nad kterými vám bude rozum stát. Děti povětšinou zcela bezprostředně žasnou nad tím, co skláři dokážou s horkým sklem, jak se jim pod rukama rodí nejkřehčí z křehkých krás.

Zas o pár kilometrů dál, v Novém Boru, ve sklárně Novotný, na vás čeká kromě galerie a prodejny také velmi slušná restaurace, jejíž největší přednost ale nespočívá v umu kuchařů, nýbrž v tom, že zatímco debužírujete svíčkovou, díváte se obří prosklenou stěnou přímo ke sklářským pecím.

Klidná síla. Řád. Mistrovství. Nápaditost. Na to by člověk koukal donekonečna, protože umí-li kdo něco dokonale, je to strhující a návykové.

Jenomže, znáte to. Dospělý by se sice vydržel dívat hodiny, ale děti musejí mít neustále vzruch, změnu, něco nového, něco jiného… Jen žádná nuda! Tak pojďme zase ven, třeba do nejdelší aleje Českého nizozemí vedoucí z Krásné Lípy do zaniklé vesnice Skřivánčí pole.

Třeba tu budeme mít štěstí na červenku nebo na káně, krkavce, datla… (Foto Václav Sojka)

… či dokonce na stádo srnek, ustrašeného jezevce nebo lišku hledající na lukách něco k snědku. To se dětem v městském parku nejspíše nepoštěstí – a tady je to skoro běžná věc.

Pokud jste překvapeni, jak pestrá je nabídka toho, čím zaujmout a zabavit děti na jejich jarních prázdninách, nechte si překvapení raději na později, protože teď se vydáme na temena kopců a po schodech vystoupáme k vyhlídkovým ochozům nesčetných rozhleden. Tohle je jedna z nejkrásnějších, kamenná rozhledna na třetím nejvyšším vrchu Lužických hor, Jedlové.

Uznejte sami – není to krasavice? A to vedle ní ještě celoročně funguje příjemná restaurace. Teď si možná říkáte – a stojí za to drápat se až nahoru? Tak sledujte…

Já myslím, že to za to stojí svrchovaně.

Za všechny rozhledny, co jich v okolí je, pojďme se podívat ještě na dvě. Vy se ale můžete vydat i na Děčínský Sněžník, Dymník, Tanečnici, Weifberg… a to ještě hezkých pár rozhleden otevírá až na letní sezónu. Země rozhleden, prostě. Takže nejprve Vlčí hora.

Ta je krásná, ať je sníh či není.

Je v kraji nejstarší a výstup k ní není vůbec složitý, jedno krátké ostré stoupání – a jste tam. A výhled?

Bez komentáře.

Kolem Studence už jsme se motali. Tak proč se nevydat až na vrchol a nezdolat točité schody rozhledny vedoucí k dalšímu výhledu, který se vryje do duše a nadchne i tak cynické tvory, jakými bývají děti, natož pak výrostci a puberťáci. (Foto Václav Sojka)

A při sestupu obezřetně! Zahlédnout na kamenných mořích Studence stádo kamzíků není nic mimořádného – vždyť jich tu v současnosti žije už na dvě stě padesát jedinců. (foto Václav Sojka)

Doporučovat jiřetínskou křížovou cestu… no, to je snad i zbytečné. Ostatně tuhle cestu jsme už ve

Škapulíři jednou absolvovali. Jenomže v létě. A zima je velká grafička a malířka.

Dojít až na Tolštejn, to je dvojí zážitek. Jednak z nádherné cesty samotné, a potom – terasy vybudované ve zříceném hradu, to sice není vysloveně rozhledna, ale výhledy jsou odtud zase velkolepé.

Přestože výčet ani zdaleka není úplný, je čas vydat se na poslední procházku zasněženým lesem.

Slunce sice pozvolna sílí, ale večery jsou pořád ještě hladové a přicházejí dřív, než by si člověk přál. Ale večery tady… hm, to bývá mámivé dobrodružství světla a tmy, mlhy a stínů, pozemskosti i toho, co nás přesahuje. (foto Václav Sojka)

Tak přijeďte. Zavolejte, napište, zajistěte si jarně prázdninový pobyt a nabídněte svým dětem věci, o kterých se jim třeba ani nesnilo. Protože… jak dlouho ještě budou dětmi? Ach, daleko kratší dobu, než bychom si přáli my i ony. A, dovolíte-li jednu osobní zkušenost, není v životě lidském nic silnějšího, krásnějšího a smysluplnějšího, než když vám vaše odrostlé dítě jednou řekne: „Měl jsem krásný dětství. Děkuju.“

Za idylku, vlídné přijetí a kopec zážitků, Irena a Aleš Kubicovi. A to je, věřte, zaruka velmi pevná.

napsal: Rostislav Skřivánek

The post Zimní prázdniny v Českém Švýcarsku first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Začínáme v Dolním Podluží, vesnici pod Pěnkavčím vrchem, druhým nejvyšším bodem Lužických hor. Naproti místu, kde se říká Na Mejtě, je ve svažité louce uveleben hřbitov. Je jeden z nejpozoruhodnějších v kraji, a přece o něm zase tolik lidí neví.

Vévodí mu totiž dvě opradu nádherné stavby, z nichž jedna je opravdu výjimečná a není jinde k vidění. Z dálky to vypadá jako hřbitovní kašna (funkční!) a nějaká rodinná hrobka.

Začněme kašnou. On je to totiž zároveň hodně originální pomník padlým ve Velké válce. Má tvar dělostřeleckého granátu. Není sice zatím vyhlášen kulturní památkou (jakkoli by rozhodně být měl), ale je prostě pozoruhodný. V roce 1922 se začalo s přípravami, byla vyhlášena veřejná sbírka a uvažovalo se, kam budoucí pomník umístit. Trochu se špekulovalo, že do centra obce, ale nakonec padla volba na místní hřbitov. A tak se na pozadí Weberbergu měla vztyčit symbolická nábojnice plná nikoli krve, ale životadárné vody.

To už Siegfried Wähner (v Niedergrundu, jak se dřív obec jmenovala, hodně známá rodina, ještě se k ní dostaneme) uvažoval o podobě stavby. Jeho návrh nakonec dotáhl a provedl nejlepší regionální architekt, varnsdorfský Anton Möller. Ráno, dne 19. září 1923, vyšel z obce průvod ke hřbitovu a za zpěvu písní byl pak pomník odhalen. Po obvodu „náboje“ dodnes září nápis UNSEREN TOTEN IM WELTKRIEGE 1914–1918
EHRE UND DANK DER HEIMAT. My bychom jazykem Čapkovým řekli:
NAŠI PADLÍ VE SVĚTOVÉ VÁLCE 1914-1918
ČEST A DÍK NAŠÍ VLASTI.
Abyste si nemysleli, že jde o nějakou planou symboliku, ve Velké válce padlo na různýchbojištích hnedle 101 niedergrundských občanů.

Přítomnost tekoucí vody je na dolnopodlužském hřbitově úchvatně živým prvkem. Abych trochu parafrázoval známý výrok: „Tady je smrt ještě v pořádku.“A když pak na vás na malé kašně mrkne lev, je v pořádku i život.

A teď hrobka. Rodina Brassových. Krásná neogotická stavba, navržená v roce 1893 vídeňským architektem Viktorem Luntzem, postavená varnsdorfským stavitelem Rudolfem Seidelem. Od roku 2020 kulturní památka. Ono taky jde o jedinou stavbu tohohle velmi významného vídeňského architekta v Čechách. Právě rok 2020 byl pro hrobku velmi důležitý, protože tehdy proběhly rekonstrukční práce za bezmála tři milióny korun. Kupříkladu kamenný portál s vročením a písmem restauroval báječný krásnolipský kumštýř Miloš Kubišta.

Apropos – kdo to vlastně byli, ti Brassové a onen G. Brass. Brassovi začali podnikat na Moravě, v Zábřehu. Obor – textil, především pak barvení, specializace: turecká červeň. Pak se naskytla možnost otevřít filiálku v Niedergrundu a do jejího čela byl vybrán Gustav Brass. Tomu v roce 1893 zemřel synek Paul a právě pro něj nechal Gustav vystavět rodinnou hrobku. Je to vážně krásná stavba. A to se povídá, že obec plánuje možnost podívat se dovnitř – jednak vejražně, třeba o dušičkách, ale taky na požádání. Tak bereme p.t.
zastupitele za slovo!

V o dost horším stavu, ale o nic méně majestátní, je potom hrobka papírenské rodiny Wähnerů. Vidíte tu úchvatnou kamennou lavici? Seděl jsem na ní ani nevím jak dlouho a civěl do krajiny. Se jménem Wähner už jsme se přece potkali – moc bych za to nedal, že ausgerechnet člen téhle rodiny navrhoval „nábojový“ pomník. Oni totiž Wähnerovi koupili mlýn na Lužničce, kousek od dnešního obecního úřadu, a řebudovali ho na papírnu.

Hřbitovní anděly miluju. A tenhle je v kontextu sudetských hřbitovů skoro zázračně zachovalý. Nebo že by i on prošel restaurátorskou kúrou?

Dolnopodlužský hřbitov je prostě místo, kde stojí za to pobýt, projít se, posedět, relaxovat a možná i trochu meditovat. Útěšné místo – dokážete-li smrt chápat jako součást života.

Za dalšími monumentálními hrobkami se vydáme na místo, které je nezvyklé a také nezvyklé krásné. Na Lesní hřbitov do Nového Boru. Rozsáhlá plocha hřbitova je celá ukryta v hustém lese, který se přeměnou na hřbitov stal vlastně lesoparkem. Chodit tudy je nesmírně uklidňující, především, vydáte-li se sem na přelomu května a června, když kvetou rododendrony.

Lesní hřbitov byl založen už roku 1909 přímo v lesním porostu, a byl prvním svého druhu v Rakousku – Uhersku. Podle návrhu zahradního architekta Hanse Pietznera z Vratislavi ho vytvořila zahradnická firma Franze Stelziga z Jablonného v Podještědí.

Výstavné hrobky významných sklářských průmyslníků tu najdeme hned tři. Tou největší je mauzoleum rodiny Franze Friesse.

Nahlédnete-li mříží do nitra hrobky, uvidíte sarkofág a za ním sochu Poutníka vstupujícího do – jak by řekli Egypťané – „nepravých dveří“, tedy do světa, kde – jak praví nápis – „vládne mír“. Dobře si tuhle sochu zapamatujte.

Na jiném místě hřbitovního lesoparku natrefíme na hrobku rodiny Hantichů. O té se toho ví nesrovnatelně víc než o Friessových. Jméno Hantich rezonuje ve sklářském světě dodnes, jak se dozvíte z příštího Škapulíře. Huť Flora-Hantich, kde firma od roku 1935 působila, dosti neuvěřitelně zachovala jméno Hantich i po celou dobu socialistické diktatury a teprve před několika lety tu skončila výroba.

Poslední ze tří velkých hrobek patří rodině Tchernich. Je pozoruhodné, jak málo se o slavných sklářských rodinách v Haidě, po válce Novém Boru, obecně ví. Asi by to stálo za trochu badatelské dřiny a samostatný Škapulíř…

Uprostřed stylizovaného altánu je pylon obkroužený lavicí. Sedávali tu pozůstalí rodiny ve vzpomínkách na své zesnulé, ale posadit se sem dnes a vnímat smířlivé lesní ticho, je krásné a útěšné.

Když už budete v Novém Boru, vydejte se ještě za jedním zajímavým hřbitovem. Leží za husitským kostelem v novoborské části Arnultovice.

Za projití rozhodně stojí celý hřbitov, dominantní je ovšem hrobka dalšího novoborského skláře Franze Ladische. To on v roce 1913 založil sklářskou huť a nazval ji po své manželce Flora. (Ano, to je ta, co ji v roce 1935 koupil Ernst Hantich, u jehož rodinné hrobky jsme stáli před chvílí.) Hrobku nechal postavit právě pro svou ženu, která zemřela v roce 1921. (Foto Jiří Kühn)

Jsme teď v Kamenickém Šenově, kde jsou hřbitovy dva – starý a nový. Ten starý je sklářský a jde bezesporu o jeden z nejpůsobivějších hřbitovů, jaké můžete navštívit. Ne, není to hřbitov dochovaný tak, jak vypadal ještě v 19. století. Jak už to tak bylo, po naplnění kapacity zakládaly obce hřbitovy nové, už na okrajích obcí. Tady se to stalo v roce 1883. O sedmadvacet let později byl starý hřbitov zplanýrován. Náhrobky byly umístěny u zdi kostela sv. Jana Křtitele a kolem hřbitovní zdi. Do dnešních dnů se jich dochovalo padesát a pocházejí z let 1767 až 1883. (Foto Michael Čtveráček)

Nejkrásnější část defilé náhrobků. Ten s Kristem se zdviženou pravou rukou patří rodině Rasch a je dílem krásnolipského sochaře Leopolda Zimmera. Sousední náhrobek v podobě obelisku s porcelánovým medailonem s portrétem zesnulého je vzpomínkou na ryteckého mistra a odborného učitele sklářské školy Carla Pietsche. Úžasné jsou dvě sepulkrální kaple. V první jsou ostatky sklářských obchodníků Emanuela Stelziga a Antona Schimmela, druhá patří sklářskému továrníku Josephu Conrathovi a jeho dceři Therese. Andělé pocházejí z dílny Josefa a Emanuela Maxe.

Minout bychom neměli ani nový hřbitov. Jasnou a logickou dominantou je hrobka největšího a světově nejproslulejšího kamenickošenovského sklářského podnikatele Eliase Palmeho, který zemřel v roce 1893 v šestašedesáti letech.

A zase jsme o kousek dál, tentokrát v Polevsku. Celek barokního kostela Nejsvětější Trojice roudnického čaroděje, projektanta Pietra Paula Columbaniho (navrhoval i kostely v Horním Prysku a Kamenickém Šenově) a bělostné novogotické kaple je velmi atraktivní. Kdykoli jedu kolem, zadírá se mi znovu a znovu do duše.

Na dokonale zvoleném místě, na kraji hřbitovní terasy, nechal v roce 1898 sklářský podnikatel Rudolf Handschke vystavět polygonální kapli s vitrážovými okny. V naší době měla štěstí, dočkala se rekonstrukce, která byla dokončena v roce 2010.

A další anděl smrti. Toho prostě minout nedokážete, je nádherný. Ostatně, na hřbitůvku kolem kostela objevíte několik dalších zajímavých náhrobků.

A jsme v České Kamenici. Pro její historii je zcela podstatné jméno textiláka, podnikatele, mecenáše, dobrodince, starosty města a na sklonku života i šlechtice Franze Preidla. Když v roce 1889 zemřel na svém zámku v Čížkovicích, bylo jeho tělo převezeno do České Kamenice, kde byl za obrovského zájmu zdejších občanů slavnostně pohřben v rodinné hrobce na hřbitově v těsné blízkosti Mariánské kaple.

Hrobka rodiny Preidlovy – vystavěna byla už v roce 1868 – je dnes posledním pozůstatkem někdejšího hřbitova. Historizující stavba spojuje prvky několik a stylových období, třeba románské, gotické, ale i barokní a klasicistní. Dnes ji obklopuje Preidlův park.

Jednu zajímavou hrobku navštívíme i ve Varnsdorfu. Je ze všech, ke kterým nás dnešní putování zavede, nejstarší, vystavěná už v roce 1821. Patří rodině Hanisch. (foto Miruban)

Tuhle kapli vybudovali potomci Johanna Josefa Hanische, jednoho z největších varnsdorfských textiláků. Začínal jako tkadlec, ale nakonec jeho cílevědomost vedla až k velké fabrice, ve které pak jeho potomci vyráběli krom jiného i vysoce kvalitní látky složené z rypsu, manšestru a sametu. I díky téhle rodině se na sklonku 19. století Varnsdorfu přezdívalo Malý Manchester Českého nizozemí. (foto Radek Vicherek)

Krásnou Lípu a její nejbližší okolí už jsme ve Škapulíři probrali z mnoha stran, tu funerální v to počítaje. A tak jen pro připomenutí, neboť vynechat v téhle „Tour de Krchov“ Dittrichovu hrobku s vlastní výtopnou (více o ní v pátém Škapulíři), bylo by neodpustitelné.

Kolem hrobky dobrodince města, textiláka Karla Augusta Dittricha se toho hodně děje. Konečně jsou vyjasněné vlastnické vztahy (o hrobku se stará město), budova je pod střechou a na rekonstrukci téhle evropské rarity je uspořádána sbírka. Přispět můžete i vy, na transparentní účet 6677308389/0800.

Hřbitov, který k hrobce přiléhá, a vznikl na pozemku darovaném za tímto účelem Karlem Augustem Dittrichem juniorem s podmínkou, že bude ekumenický, objevíte také pozoruhodné náhrobky i sochy.

Velmi významný je kupříkladu hrob syna Dittrichova celoživotního podnikatelského společníka, Eduarda Hielleho, stavitele nádherné Hielleho vily, o které už jste si ve Škapulíři také mohli mnohé přečíst.

Zajděte se podívat i ke kostelu sv. Máří Magdaleny nad náměstím, obhlédněte pozoruhodné náhrobky, pozůstatky někdejšího starého hřbitova a připomeňte si ten nejkrásnější – sousoší na hrobě Veroniky Römisch od vynikajícího sochaře Franze Pettricha. (O něm je zase celý Škapulíř číslo dvanáct.)

I tuhle hrobku jsme už ve Škapulíři navštívili (konkrétně ve čtrnáctém pokračování). Dominuje hřbitovu ve Vlčí Hoře a patří rodině Johanna Nitscheho, někdejšího majitele zdejší punčochárny. A teď pozor – nahlédněte dovnitř. Budete mít možná pocit, že jste se právě přesunuli v prostoru.

Ano, socha Poutníka. Navlas stejná – včetně oněch „nepravých dveří“, jako v hrobce rodiny Friesse na novoborském lesním hřbitově. Inu, v době, kdy jsme téměř zcela obětmi sériové výroby nám připadá, že dříve to bylo jinak. Jak vidno, nebylo. (Nezkoumal jsem, z čeho socha je, ale moc bych za to nedal, že je keramická a má katalogové číslo – to byla totiž svého času běžná praxe.)

Než přejedeme z poslednímu bodu naší dušičkové cesty, stavme se ještě v Mikulášovicích a obejděme kostel sv. Mikuláše. Můžeme si tu připomenout několik dalších skvostných
náhrobku sochaře Pettricha (Škapulíř 12).

Tak – a teď už vzhůru do Všemil. Tady nás čeká zážitek zdánlivě zcela neokázalý. Malý
hřbitov u lesa, perfektně udržovaný, s hřbitovní kaplí. Jenomže…

…ještě před čtrnácti lety to tu vypadalo takhle. Zborcená márnice a pár do mechu vrostlých pozůstatků náhrobků. Poslední říjnový den roku 2012 se pár nadšenců vedených Renatou Hergetovou rozhodlo, že tenhle „friedhof“ vzkřísí k novému – ano, i o hřbitovu se to dá říci – životu. V následujícím roce vznikla parta Funebráků, kteří od té doby každou volnou chvíli, stovky víkendů a svátků, věnovali tomuhle bohulibému počinu.

Pak se objevila první socha…

… hřbitov se zase pozvolna stával hřbitovem …

… a místo se tedy navracelo k původnímu účelu. A teď, prosím, pozor! Nikdo z Funebráků neznal žádného z tady pohřbených, ani nikoho z pozůstalých. Sudetské hřbitovy prostě po vyhnání Němců osiřely a dostaly se zcela mimo pozornost těch, kteří sem po válce přišli. Když si vezmete, jak zanedbané jsou často staré hřbitovy ve vnitrozemí, přestože pozůstalí a potomci bydlí na dohled, je to něco neuvěřitelného a vzácného.

Potom se z ruiny márnice stala hřbitovní kaple, která byla i vysvěcena. Následoval plot a další a další zásadní i drobné změny. A dnes? Dnes už se tu zase pohřbívá. Smíření v praxi.

… a proměňují všemilský hřbitov v kouzelné místo, kde Smrt a Život sedí na jedné lavičce a hledí do potemnělého kraje protkaného světlem. (poslední dvě fotografie Eliška Dobnerová)

The post Za utajenou krásou hřbitovů first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

The post Bohémský podzim 2025 first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

The post Bohémské léto 2025 first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Když uznáme a připustíme, že zpomalováním se nevzdáváme světa, ale začínáme ho skutečně vnímat, cestování přestává být únikem z reality pracovního dne. Přestáváme se jen přesouvat z místa na místo, ale putujeme z okamžiku do okamžiku a cestování stává  návratem k sobě, návratem k životu, ke světu, který nepotřebujeme dobývat, ale objevovat. S otevřeností, velkorysostí, pokorou k příběhům, které vnímáme jak v krajině, tak v lidech. Uznáváme Cestu. Pomalé cestování úzce souvisí s udržitelností. Ekologickou i lidskou. V tomto pojetí nejde jen o to, že méně létáš nebo volíš místo auta vlak, ale také o to, že svou přítomností nechceš unavovat místo, kde se ocitáš, snažíš se o pochopení nikoli o vyčerpání všeho, co je k dispozici. Slowtravel je také do nějaké míry o odvaze ztratit kontrolu. Je to výzva nechat se vést okamžiky, intuicí a nečekanými rozhovory. Může také znamenat  navazování vztahu a to nejen s tím, co vidíte, ale i se svým vlastním tempem. 

Jmenuji se Irena. S mým manželem Alešem cestujeme v Čechách I po světě různými způsoby. Také vlastníme rodinný penzion Bohemian Cottage v Českém Švýcarsku. Aleš je průvodce po Národním parku České Švýcarsko a já několikrát do roka vedu pohybové retreaty v zahraničí. Díváme se tak na téma slowtravel a responsible turism z několika úhlů pohledu. Jako manželé, pro které je cestování velkým obohacením, díváme se očima cestování s dětmi, jako provozovatelé ubytovacího místa a služeb, jako průvodci ostatním lidem. Chceme vás inspirovat a ukázat na konkrétních příkladech, jak o cestování přemýšlíme, jaké kontexty pro nás hrají důležité role a jaké máme zpětné vazby od našich klientů, hostů a přátel.  

Jak plánovat?

Informace hledat včas, porovnávat je a propojovat.

Jelikož sami pracujeme ve službách, vlastní dovolenou rámcově plánujeme celkem dlouhou dobu dopředu. Je dobré hledat inspiraci u podobně smýšlejících lidí. Vzhledem k celkové změně klimatu nejezdíme v létě na jih kvůli vysokým teplotám, které  brání něco poznávat, naopak se výletní snažení směřuje na hledání klimatizovaného prostoru. Nejsme ti, pro koho je resort all inclusive za nízkou cenu volba. Naše nastavení je takové, že nepotřebujeme spotřebovat co nejvíc za co nejméně peněz a nejvýhodněji. Díváme se, koho svým cestování podporujeme, proto se snažíme například ubytování najít napřímo nikoli přes globální platformy. Dobrý ubytovatel dbá na dobrou prezentaci, je to jeho vizitka. Ubytování hledáme nejčastěji přes google maps, detailně si tak můžete prohlédnout I okolí, což je nesporná výhoda. Projíždejte vitruálně na google maps ulice , cesty,  místa, které chcete vidět, třeba objevíte zajímavé ubytování. Můžete také využít informace od ubytovatele na  tipy pro výlety, stravu, dobrou kavárnu, malou galerii nebo cestu, kudy chodí místní. S ubytovatelem vždy komunikujeme .Vyhledáváme také destinační agenturu, která v místě působí a díváme se na její informace.

Články doporučující top místa nevyužíváme, maximálně si přečteme kam letos nejezdit: např.: https://www.ecoista.cz/kam-radeji-nejet-10-evropskych-mist-ktera-uz-maji-dost-turistu

Máme dobrý zvyk, než vyrazíme do destinace, najdeme si nějakého místního literárního autora, přečteme si knihu, která je zasazená do daného prostředí, naladíme se tak.

Co potřebuji a proč?

Místo, kde spíte, má velký podíl na spokojenosti v cestování. Je tedy podstatné věnovat čas výběru, rychlovka přes  booking.com nemusí být vždy ta pravá cesta. Ubytovatelé, kteří jsou výjimeční, nabízejí originalitu, mají poptávky od hostů z vlastních informačních kanálů, nebývají na booking.com a podobných platformach. Protože jim mnohdy není blízká filozofie nebo podmínky, o kterých uživatel neví. Pokud tam jsou zalistovaní, uvolňují tam termíny na poslední chvíli pro vykrytí storna nebo nízké obsazenosti. Hledáte-li něco výjimečného hledejte včas a napřímo.
Vybere si destinaci, hledejte ve vyhledávači zadáváním slov v jazyku, kterým se v destinaci mluví. nebo v angličtině. A to i u nás. Ti dobří mají web i v angličtině. Přeskakujte reklamní  položky, choďte na další stránky ve vyhledávačích. Každá destinace má také lokální webové stránky. Pozor, nechci říct, že když jedeme do Milána na víkend, že rychlý výběr úplně eliminujeme. Ale není to jediný zdroj, který používáme.

Stále častěji se setkáváme s tím, že hosté hledají ubytování podle ekologického přístupu ubytovatele.  Nabízí regionální výrobky? Umí zajistit transport z vlaku, využívá obnovitelné zdroje? V Čechách neexistuje jednotný hodnotící systém co se týče kvality služeb ani tzv. hvězdičky nemají jednotící charakter a už vůbec neexistuje systém tzv. ecofriendly  ubytovatelů. Pokud tedy hledáte eko, responsability/ susteinability nezbývá než pročítat weby ubytovatelů.

Náš penzion je členem několik ubytovacích komunit v Německu, kteří přijímají členy „eco“  neboli využívají obnovitelné zdroje, mají energetický štítek: A,  jsou postaveny z přírodních stavebních materiálů, plýtvání potravinami je minimalizováno, třídění odpadu je samozřejmostí , žádný plast na jedno použití, žádné plastové lahve na vodu na jedno použití. Organický odpad se znovu využívá, mívají vodoúčinnou sprchu, přírodní čistící a úklidové prostředky i kosmetiku. Dešťová voda se používá na zahradu, toaletu a využívá se systém filtrace odpadních vod. To je seznam, který z 80% musí členové splňovat. U nás na venkově to jde trochu přirozeně, voda z okapu jde do přírodního biotopu, nemáme kanalizaci,  tak jsme museli vybudovat vlastní kořenovou čističku. Uvítali bychom, kdyby se podobný eco friendly výběr v Čechách realizoval a hostům se představovala důležitost takovýchto provozů, jejich přednosti a zodpovědný výběr. 

Kam na výlety?

Nejezdíme v destinaci na výlety tam, kam je pořádá většina cestovek. 

Pokud přeci jen chceme vidět něco z top seznamu, vybíráme si tato místa mimo hlavní turistickou sezónu nebo ve specifický čas, abychom na místě byli brzké ráno nebo později odpoledne. Takto se nám například podařilo být v Egyptě na pyramidách v Gíze od 7:00 do 9:00 úplně sami. Zázrak! Po deváté začal cirkus.

Pokud nacházíme většinu cestovatelských článků o tom, jak procestovat Kubu za 14 dní, tak to taky neuděláme. Konkrétně na Kubě: Vybrali jsme si tři místa: Havanu, Zátoku sviní, Trinidade a všude jsme zůstali týden. Po třech dnech se většina lidí ve vesnici kolem zátoky divila, že tam ještě jsme, více se snámi začali bavit i když neumí kromě španělštiny žádný jazyk, nevadí. Náš syn si s místními kluky zahrál fotbal, viděli jsme raritní zásobování restaurace koňským povozem, který tam jezdí i po dálnici, viděli jsme děti ve škole a místní cvrkot, když jsem z kufru vytáhla silonové punčocháče a rozdávala ženám ve vsi.

Chcete-li zažít autenticitu, resp. vyhnout se turistickým pastem, nenechte se zlomit fotkami z Instagramu. Žádný turista nefotí 100% realitu, plné pláže na fotkách  nebo jak sedí v zácpě na cestě na tu nejkrásnější pláž v Evropě. U ubytování hledejte fotografie od hostů, ne každý ubytovatel zveřejní fotku silnice pod okny z jedné strany hotelu. Pak jen závíráte na noc okna a zatahujete závěsy, abyste se vyspali. My například máme u každého apartmánu fotografii výhledu z okna. Snažíme se aktualizovat fotografie, když se něco v interiéru i exteriéru změní. 

Prověřujte i aktuálnost textů a fotografií. Jako ubytovatelé víme, že je důležité zmiňovat specifika, například příkré schody do ložnice, eliminujeme pak stížnost, že si apartmán objedná starší člověk s pohybovými potížemi. Být transparentní v tomto se z dlouhodobého pohledu i nervů prostě vyplácí. 

Dobrý ubytovatel vás také nasměřuje na koncert, který se koná zítra. Často se také před odjezdem díváme na webové stránky města, regionu, kam míříme, většinou objevíme něco zajímavého, co se bude konat. Takto jsme například navštívili na Islandu koncert kapely Blood harmony v Akureyri   a byl z toho nesmírně krásný zážitek, konečně jsme taky mohli sundat na veřejnosti zimní bundy a vynést speciální trika s nápisem v islandštině: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Místní to zaujalo I když jsou spíše introvertní a časté debaty to nevzbuzovalo, my jsme prostě dělali misi:-) S plánováním také souvisí naše přesvědčení, že tím, jak se chováme na cestách, jak komunikujeme, co si volíme, určitým způsobem mezi lidmi reprezentujeme svůj národ. Také s sebou vozíme s sebou něco typicky českého jako dárky.

Inspirace na publikaci:

Poslední dobou nám udělala radost publikace Rare Places. Jde o výlety za nevšedními architektonicky zajímavými místy, menší lokality v málo exponovaných oblastech. Zájemci o moderní architekturu budou nadšeni.

Jsme součástí evropské komunity GoodTravel.eu, která vydala publikaci Good places for good people. Jedná se o zajímavá ubytování a příběhy lidí, kteří ho tvoří.

Inspirace Čechy:

Naše země je sice malá, ale krásná a všude je co objevovat a to v jakémkoliv ročním období. Ta krajová pestrost je úžasná. V Česku jezdíme i do neznámých destinací: co takový Slavkovský les, v zimě jsme tam krásně běžkovali, Horšovský Týn, kde jsme byli překvapeni nádherným zámkem, Novohradské hory, Rychlebské hory, Moravský kras…Nás hodně ovlivňuje i dojezdová vzdálenost, prostě na 2 noci nejezdíme přes celou republiku. Když dál, volíme alespoň tři noci. 

Podrobněji: Lužické hory a okolí, to je naše doma: nejmenší hory v ČR, několik krásných sedmistovek bez davů a plotů. Ikonická nádražní restaurace v Jedlové, unikátní galerie Nová Perla v Kyjově, komentovaná prohlídka v Schindlerově pletárně,  kraj drobných sakrálních památek, kraj sklářů, kteří svému řemeslu dělají čest a slávu, bývalých továren na textil, které přitahují tvůrčí lidi, aby jim vdechli nový život.  “Tajný” tip na zimu, do skláren v Lužických horách a na Polevsku můžete přijet v zimě po protažených bežkařských trasách a uvnitř vám bude teplo.

Podrobněji: Region Broumovska, kde se s chutí vyhneme přeplněnému Adršpachu, ale uděláme si výlet kolem Zdoňova a zakočíme to gastro zážitkem v restauraci Kovářova kobyla, což je naprosté pohraniční zjevení. Ubytujeme se přímo v Broumovském klášteře v mnišské cele a druhý den si půjdu koupit ručníky do Veby a sukni Laiva od místních tvůrců, jejichž kousek vynesla i paní Eva Pavlová. 

Inspirace na zahraničí: minulý rok jsme zvolili pro rodinnou dovolenou ne tolik známou destinaci kousek od Berlína Sandugkensee Nature Reserve. Placatá krajina na cykloturistiku a koupání v lesních jezech jak stvořená. Občas je výběr blízkost přírodní rezervace či národního parku nebo chráněnné krajinné oblasti naše kritérium.

Plánování pro skupiny:

Když jsem hledala vhodné ubytováná pro svůj yoga retreat na ostrově Mauricius, klíčová vyhledávací slova byla eco, susteinability, local. Našla jsem The Good life Mauricius a s ním mladý sympatický francouzský pár, který tam dělá prostě krásnou službu ve spolupráci s místními. Jste součástí konceptu, kde se neplýtvá jídlem na all inclusive a nemění se každý den ručníky, to doma taky neděláme, že…

Zajímavé místo odkloněnené od hlavního turistického proudu mívá obvykle nějaké ale. Není vše u nosu, je potřeba si dojít či dojet do obchodu nebo přijmout, že na pláž nestačí pár kroků. To je mnohdy ten klíč k tomu, že se neocitnete na pláži plné lehátek v davu. Odměnou vám ale bude vesnice, možnost si promluvit s lidmi, kteří tam skutečně bydlí, můžete vidět denní rituály, rytmus, který neunavuje.

S rodinou do Řecka?

Pro totéž v Evropě mohu uvést řecký ostrov Korfu. O životě pod olivovníky píše knihy ostrovanka Pavla Smetanová, doporučuji Pavlu kontaktovat pro individuální cestování, protože má místní znalost. Bude se zajímat o to, jaké máte preference a podle toho vám vybere vhodné ubytování a doporučí, kam se podívat.  Sama říká, že pobyt doporučený od ní nemusí být levnější než s velkou cestovkou, ale budete mít úplně jiný zážitek. Pavla mi jednou také doporučila Zuzanu Stavroulaki, která žije na Krétě. Prostě jakmile si jednou člověk začne tvořit síť podobně smýšejících lidí, kontakty a možnosti se nabalují.

Plánování je gesto…

Plánování je způsob, jak naslouchat svým potřebám ještě před tím, než se vydáte na cestu. Destinaci je možné vybírat podle svých hodnot, podle vztahu k přírodě, podle kulturního rytmu, který vám je blízký, podle vašich koníčků a zájmů. Ve slowtravel není cílem „využít maximum z času“, ale dát času prostor. Nechat den rozvinout tak, jak potřebuje — i když tě odvede jinam, než sis představoval. A právě tam, ve chvíli kdy se přestaneš snažit „stihnout“, tě může něco hlubokého konečně potkat…

Když se plán změní a umění riskovat

Plán naší cesty po Islandu se změnil, když jsme přímo během naší dovolené začali poslouchat audio knihu Kalman, poutavý román isladského severu nás tak nadchnul, že jsme začali cestovat po místech, která byla pro román zásadní. Na knihu nás navedl jeden cestovatelský pár, se kterým jsme se dali do řeči po výstupu na kráter. Je dobré nelpět. Občas jsme se také vypravili někam bez  jasného cíle. Na nečekaná překvapení se pak vzpomíná a něco je prostě potřeba objevit, jako třeba tohle místo uprostřed ničeho. Jezero, “hobití” domek, dva islanďané a horká čokoláda a palačinky…

Kdy vyrazit?
A to je velká výzva. Prázdniny, víkendy, svátky. Velké množství lidí cestuje ve stejné dny a časy tam I zpět. Všichni si chtějí odpočinout v jeden čas, všichni si chtějí zalyžovat či lehnout na pláž v jednu chvíli. Ceny letí vzhůru, protože ubytovatelé to vědí,  ale to nevadí, jindy nemají čas,  a tak za stejné služby zaplatí dvakrát více. Slowtravel dostává zabrat  neboli vlivem okolností se dostanete do stavu  Mindfulness zero.

My oba podnikáme v cestovním ruchu a službách, proto si můžeme naplánovat svoji dovolenou a práci odjinud moderně workaction dle naší vytíženosti, někdy i obsazenosti našeho pensionu. A volný čas nám vychází opačně než všem. Máme ale dvě děti, kteří mají povinnou školní docházku a to nás seskupí s dalšími rodinami s dětmi. Ve dvou tedy vyrážíme mimo víkendy a prázdniny. Všichni společně vyrážíme do destinací, kde není prázdninový přetlak. Hodně využíváme jarní prázdniny. Ty jsou v každém okrese jindy. Škoda, že to tak není i v létě, podobně jako v Německu. Ubytovatelům i ubytovaným by to pomohlo. Jako ubytovatelé často říkáme hostům, aby si k víkendu přidali alespoň čtvrtek nebo pondělí. Kvalita času se výrazně změní a omluvený den ve škole nebude žádný problém.  Ubytovatelům se nedivíme, že víkendy jsou dražší. Pokuste se tento fakt eliminovat,  plánovat jindy než ostatní. Přijet v neděli, kdy ostatní odjíždějí. My se vždy rozplýváme, když vidíme, jak si u nás hosté užívají čas od neděle do středy, dobře, i do úterý dobrý. Zaprvé v ubytovacím zařízení je jich výrazně méně, což znamená větší komfort společných prostor a energie volna ve všední dny je prostě jedinečná. Také rezidenti budou přívětivější protože jim pod okny denně neproudí zástupy lidí. Byl někdo z vás v Chorvatsku v  říjnu nebo v listopadu? My ano, a člověk je překvapený, kolik je tam slunce, jaké jsou ceny a jak ta země dýchá jinak. To je pro nás skutečný odpočinek. 

Kolik to stojí?
Cenový rozdíl v rámci tzv sezóny a mimosezóny může být obrovský.
Cenu ovládá poptávka a nabídka. Je to jednoduché, když je velká poptávka, ceny ubytování, služeb, letenek jsou vyšší než ceny za úplně stejné služby v jiný termín.
Hra s last minut /all inclusive a slevami je nám nesympatická. Chci denně potkávat hotelové hosty v levných resortech, kteří jen leží a pijí? Slevy hrají v cestovních ruchu marketingovou roli.  Je ale cena snížená o slevu 50% opravdu o tolik nižší? Jak je to vůbec možné? Nebo také mohu jinde sehnat stejnou službu za podobnou cenu bez slevy? 
Levně lze cestovat pěšky s batohem, je spousta poutních stezek kříže krážem Evropou . Nově vznikají  v Česku,  například Hřebenovka v Českém Švýcarsku.

Inspirace: Stezka Českem www.viaczechia.cz, Hřebenovka: www.hrebenovka.cz

Dopravit se?

Cesta je součást zážitku

Ušetřit se také hodně dá na dopravě a slowtravel k tomu úplně vybízí. Zkusili  jste někdy sedmidenní jízdenku vlakem na léto?
My, když už někam jedeme,  snažíme se užívat  i samotnou cestu. Zastavit na místě, kam bychom na přímo nikdy nejeli. Takto jsme třeba jeli autem na Lefkadu se zastávkou v Makedonii. Dětem jsme dopřáli spaní v hostelu i  s jinými cestovateli, to byl pro ně zážitek, prohlédli jsme si město Ohrid, vykoupali v jezeře a pokračovali dál. Cesta pro nás je součást zážitku. 

Na Island jsme cestovali 3 dny lodí, bylo to nesmírně krásné. Někdo by to bral jako ztrátu času. V našem pojetí ne. Měli jsme čas pro sebe, čas na nicnedělání, prostě jsme se vezli, podařilo se nám se zklidnit a připravit se na dobrodružství. Četli jsme islandské romány a básně a dostudovali potřebné cestovatelské informace.

Doprava na místě cestování je důležitá. Zažij, jak cestují místní. Někdy je to větší zážitek než samotné místo, kam chceme dorazit. Někteří hosté, cyklonadšenci k nám přijedou na kole z Prahy. Často se zamýšlíme, jak a jestli je možné jet nějak originálně, Např. Nově se jezdí nočním vlakem trasa Praha-Děčín-Brusel-Amsterdam

Inspirace Berlín:

Někdy je snazší jet na kole, než hledat místo na parkování. Takový Berlín na kole s dětmi byl pro nás výborný. Tohle město je na kola ideální. Bezpečně a bez stresu se Berlínem na kolech i s malými dětmi dá pohybovat.

Vypozorovali jsme, že mnoho lidí žijících v Berlíně k nám přijede vlakem. Nemají auto. Nepotřebují ho. My jim nabízíme vyzvednutí na nádraží. 

Známou trasu jít jinak

Když už bereme auto,  tak neparkujeme v místě A a stejně jako všichni, kteří pak jdou do  mista B a zpět.  Zkuste na mapě najít místo C z něho si projít místa A  i/nebo B. Možná to bude delší cesta, ale,… rozbijete tím ten stereotyp,který většinou doporučují průvodci. Tady příklad: chtěli jsme vidět Dettifoss.  Patří k nejkrásnějším vodopádům na Islandu. Prý druhý nelepší v Evropě:) Prostě TOP.  Dorazíte na velké parkoviště nabízející směrovky 500m touto cestou tam a zpět. Kouknu to mapy, co jsem našel na benzínce a zjistím, že zde vede turistická značka protínající celý Národní park, spojující jednotlivé vodopády, kouknu do mapy.cz a neleznu zajímávý okruh, jak se k vodopádu dostanu za 3 km. Jdeme a jen zíráme, nikdo nikde. Jen vodopád. 

Inspiraci z Českého Švýcarska Vám sdělím, jen osobně, jinak se tady budeme potkávat, kde bychomse  v tolika lidech nikdy nepotakali  

Pobyty s pozitivní stopou na místě…

Vlastní zkušenost: Máme za sebou několik pobytů v našem penzionu, při kterých ubytovaní hosté věnovali pár hodin svého času užitečné práci v okolí. Jednou mužská skupina čistila řeku Křinici, procházela korytem, u toho si povídali a udělali dobrou věc. Jindy zase pomáhali při obnově starého továrního objektu, kde vznikla galerie Nová perla nebo se podíleli v okolí Schindlerovy pletárny na bourání starého domu. Majitel je pak provedl unikátními prostory pletárny se 170 letou tradicí.

Sommerjob je aktivta mladých lidí, kteří přijíždí na začátku prázdnin do obcí či měst. Po domluvě jim město umožní ubytovat se například ve škole. Mladí lidé nabízejí týden svou pomoc všem, kdo ji potřebují: natírají ploty, sekají dřevo, uklízí občanům města zahrady, dochází k mezigeneračnímu setkávání. Odpoledne a večer mají svůj program, kulturu, výlety. Summerjob je zavedený projekt s významným dopadem do regionů a společenské nálady.

Zážitky:

Jídlo/kultura/sport/pohyb/příroda/technologie

Slow food – vychutnávání si místní kuchyně bez spěchu. Občas se  do toho dostanete nechtěně a to, když máte opravdu velký hlad, ale jižanské tempo je prostě jižanské tempo, na jídlo má člověk mít víc času, alespoń podle rychlosti chůze číšníka na place. Na Kubě příprava jídla trvala a trvala, do toho jsme pili mochitto, kterému po malém usrknutí číšník doléval hladinu rumem, takže nám za nějakou dobu už bylo úplně jedno, že hodinu čekáme…

Odvaha vyzkoušet něco nového se vším souvisí. Občas pod vlivem prožitku z výletu ochutnám I něco v podmínkách , které bych asi jinak vynechala, ale hlad je hlad. Cestou z hor na Srí Lance jíst rukama u prostého stánku u silnice, placky na ohni, dhal, ale prostě byl hlad a zábava. Paní neměla dost hrnků na čaj, vyřešila to krativně jeden hrnek na dva lidi. Jít na místní trh na Bali a pak být šťastný z talíře za 30 korun, sednout si na plastovou židličku a vnímat přirozený ruch tohoto večera…prostě zážitek

Z pohledu průvodce: Přemluvit Amerického turistu v Čechách, aby si dal svíčkovou dá doopravdy zabrat. Cestují prostě jinak a hodně rychle, chtějí vidět během dne co nejvíce nejznámějších míst. Když je zavedete na méně známé podobné místo, půjdou rádi, ale i tak chtějí vidět top a přitom se rychle najíst, prostě fastfood. Ale třeba Japonské turisty vzal Aleš do pivovaru, objednal jim tlačenku, utopence a topinky a zábava byla už jen při vysvětlování názvů. Občas si Asiaté namažou omáčku na knedlík podobně jako na chleba. Na Islandu jsme zase ochutnali hákarl, což je fermentované žraločí maso, dost pro otrlé povahy. Ale vyprávíme o tom všude, protože mezi místními jsme si vysloužili konzumací uznání.

Jak ale dobré gastro na místě, které vůbec neznám, vybrat? Určitě se zeptejte ubytovatele, jestli něco doporučují.  Není-li taková možnost,  jsou místní průvodci v letákové či online podobě. Pozor jejich aktuálnost nemusí být stoprocentní. Ještě zbývá  kouknout se na google maps a hledat hvězdičky a hlavně pročítat aktuální recenze (jak pozitivní, tak negativní). Zkontrolujte datum vložení recenze.

 
Najít dobrou kavárnu  může být i oříšek. V Miláně stačí vyjít na ulici. I v zapadlých Sudetech, kde žijeme, kdo hledá ten najde, I v regionech se postupně kavárenská kultura mění k lepšímu, zkuste u nás kavárnu Atelier v Krásné Lípě, Bohemian Coffee house v Rumburku nebo Hosana café ve Varnsdorfu. Pro mnoho lidí je návštěva dobrého místa na jídlo či kávu podstatnou částí  úspěšného výletu. Milujeme objevovat a inspirovat se. Když jsme byli v Podyjí, v pohraniční obci Čižov jsme  narazili na samoobslužný obchod, spíše garáž (není ani v google map). To jablko si prostě musíte z garáže koupit. Protože rarity je potřeba podporovat.

 
Koupání
Jestli jste otužilí, máte výhodu, najdete-li modré místo na mapě a běžte ho prozkoumat. V Lužických horách je například pořád studená a průzračně čistá nádrž Naděje. Už název napovídá, že by to chtělo objevit. 

Sport a pohyb
Myslím, že máme ohromnou škálu možností sportovních aktivit v ČR, a to celoročně. Hory, řeky, kurty, golfy, skály, i cyklostezky. Vyzkoušeli jste například fotbalgolf nebo české kuželky? Každé město či obec u nás stále žije nějakým sportem skrze aktivní spolky. V Děčíně se hraje výborný basketbal, v Líšni se zase hraje fotbal a ve Dvoře Králové házená. Když  zrovna počasí nepřeje dlouhým výletům, my třeba teď navštěvujeme fotbalové stadiony, protože syn rád hraje fotbal.

Kultura
Buďte odvážní, koukněte na web města a vyrazte na místní kapelu, i když nevíte jak hraje. Komunitní kulturní život otevírá další dveře do neznáma. U nás v Českém Švýcarsku například v malé vesnici Doubice žije něco kolem 100 obyvatel,  je galerie Cifra a hudební klub Fabrika a ti mají vždycky nějaká esa v rukávech. Koncert či výstava známého rappera Vladimíra 518 hned po výletě, to Vás překvapí, možná i povzbudí v tom, že i na menších městech může mít velká kultura svoje přední místo.

Příroda
I v „klidné“ přírodě můžete potkat hodně turistů na exponovaných místech, jejich počet můžete eliminovat správně zvoleným časem, třeba si přivstat nebo naopak přijděte pozdě. Konečně se to jednou bude hodit.
Popularita míst je způsobena marketingem. Navštivte největší pískovcovou bránu, nejstarší pyramidu atd… Podobné objekty ale můžete naleznout opodál, bez turistů, jen nemají nálepku. Třeba v Českém Švýcarsku máme i malou Pravčickou bránu a za dalším kopcem je nejseverenější bod ČR, kam autem určitě nedojedete. Zajímavý koncept a smýšlení o pohybu v přírodě představuje například architekt Ondřej Machač. Jeho diplomová práce Fragmenty Ticha, kterou si můžete veřejně dohledat, vybízí k objevování krajiny Broumovska mimo značené cesty, někdy i mimo cesty. Předkládá zajímavá pojetí skutečných prvků v krajině, vsazuje do nich něco navíc, co poutníka, turistu může zaujmout. Vzbudilo to ve vás zvědavost? Najděte si Fragmenty Ticha.

Technologie
Myslím, že každá země (lokalita) má nějakého svého cestovatelského nadšence, lokálního tvůrce , zajímavou aplikaci . Hledejte informace v místě, kde chcete pobývat. Nově AI vám pomůže. Specifikujte co hledáte, doplňte slowtravel a napište konkrétní cíle.
Rádi používáme na pěší turistiku mapy.cz, i když hledám pěší či cyklostezku a to nejen v Čechách, ale i  v zahraničí. Pro místo na parkování přes noc používám  Park4Night a google maps.
Pro propojování nepropojitelného spojuji technologie s místními papírovými mapami,  s tipy na výlety, které najdu třeba na benzince.

 PÁR pojmů do bublin 

Slowtravel – důraz na kvalitu zážitků místo kvantity navštívených míst

Ekologické cestování  tady asi vypadl text

Digitální detox – omezení technologií pro hlubší prožitek z cest

Odpovědné cestování – snižování uhlíkové stopy, podpora lokálních podniků 

Minimalismus – lehké cestování s minimem zavazadel, minimem nároků na okolí 

workaction – práce a dovolená v jednom

wellness & self-care pobyty – dovolená jako restart

Autentický turismus (angl. Authentic travel & tourism) –  se zaměřuje na získávání hlubších a autentických zážitků, které umožňují účastníkům poznat a pochopit místní kulturu, tradice a způsob života. Tato forma turismu se snaží vyhnout komercializovaným a turisticky přetíženým atrakcím a místo toho se soustředí na skutečné a přirozené aspekty destinace.

Dobrovolnický turismus (angl. Voluntourismus) – kombinuje dovolenou s aktivní pomocí v navštívených oblastech. Zahrnuje aktivní zapojení do projektů, které mají pozitivní dopad na místní komunitu, životní prostředí nebo jinou oblast, kde se turista nachází.

Farm to table je model, který klade důraz na přímé získávání ingrediencí z místních zdrojů, čímž se minimalizuje vzdálenost mezi místem produkce a konečným spotřebitelem. Cílem je podpora místních farmářů, snížení ekologické stopy spojené s přepravou potravin a zajištění jejich čerstvosti a kvality.

Komunitní turismus je forma turismu, jejíž koncepce rozvoje vychází z potřeb hostitelské komunity. Je založen na aktivitách místních obyvatel a jeho realizace odráží místní ekonomické podmínky a organizaci. Tento typ turismu je jednou z forem udržitelného turismu a přispívá k jeho realizaci tím, že zajišťuje ekonomické výhody pro místní komunitu a podporuje místní podniky. 

Publikováno v Časopisu Heroine v roce 2025.

The post Slowtravel jako forma svobody first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Bylo by zpupné myslet si, že existuje jen jeden svět, ten, který vidíme kolem sebe, aniž pro to
cokoli děláme. Jsou i jiné světy a je jich nespočet. Dostat se do nich, navštívit je a poznávat, to už
ale vyžaduje invenci, fantazii, víru, dychtivost a kreativitu. Nejlépe vlastní. Jsou ale i světy, které
stvořil někdo jiný a projít do nich nemusí být zase až tak nesnadné. V KAMENICKÉM ŠENOVĚ,
například, je kouzelný dům. Vchází se do něj docela obyčejnými dveřmi – ani skříní, ani
zrcadlem. A přece budete mít pocit, že procházíte spolu s Alenkou zrcadlem, že letíte králičí
norou do Jinam. Na rozdíl od Carrollovy knížky nám ale nedělá průvodkyni Alenka, nýbrž
Maruška. V matrice byste ji našli jako Mrňávkovou, ale tady, tady se jmenuje Brodita. Proč?
Brodita je slovo z jiného jazykového světa, z bezmála zapomenutého esperanta. Znamená
„výšivka“. Tak zavřete oči a vstupte námi do vyšívaného světa, kde vládne jedinečná fantazie
MARIE BRODITY.

Naproti Sklářskému muzeu v Kamenickém Šenově, na místě nepřehlédnutelném, stojí už
bezmála sto let dům.

Začátkem třicátých let ho nechal postavit nejslavnější švec všech dob, aby se tu mohly prodávat
jeho boty.

Dnes jsou tu dveře do jiné dimenze. Tak pojďte a nahlédněte s námi do světa můrek a mámivých
dioramat.

Tak, a jsme Jinde. Tenhle svět obývají tvorové podivuhodní a zvláštní. Jsou tiší, nemluvní – a přece
vyprávějí příběhy. Vlastně je spíš probouzejí ve vás samotných, ve vaší fantazii.

Kabinet kuriozit rozšiřuje naše povědomí o věcech jinačích, masíruje naši schopnost odpoutat
se od známého a zažitého.

Ti, kdo tu žijí, nás neokázale zvou do svých příběhů…

…vyprávějí báje a legendy, které jsme si nemohli přečíst v žádné z člověkem napsaných knih…

… představují se nám v podobě, která je tady docela běžná…

…nám ale může vyrážet dech a nabourávat naši jistotu, že přece víme, s čím se můžeme setkat a
že to dokážeme i pojmenovat.

A nejsou to jen bytosti, je to i jejich každodenní rutina, do které je nám tu dovoleno vstoupit.

V krejčovském salóně už jste možná byli, ale v takovém, jako je tenhle, jistě ne.

Při chůzi zdejšími uličkami je samo sebou důležité býti obezřetní, protože ti, které potkáváme,
mohou mít všelijaké nápady.

Jsou totiž všechno, jen ne obvyklí.

Vystupují z knih známých i v našem světě…

.. především jsou ale ze světa, který se zrodil jen a jen v Maruščině hlavě, respektive za jejím
zrcadlem.

…mohou nám připadat dřevění…

…nebo látkoví…

…ale je tomu tak jen proto, že jsme si zvykli věci vidět prismatem své zkušenosti a pojmenovávat
je za každou cenu. Dřevo, látka, výšivka, malba… I kdepak – ona je to prostě jen jiná forma
existence.

Tenhle zručný a v tomto světě velmi vyhledávaný krejčí například nic nedá na naše spekulace –
má tolik práce, že na podobné pitomosti zkrátka nemá čas.

Zákazník čekající na dokončení objednávky sice vypadá klidně, ale copak my víme, jak dlouho
bude trpělivý?

Cesta Maruščiným světem nás zavede i do místního divadla na taneční představení čehosi, co
bychom v našem světě nejspíše označili jako kankán. Proč ale neustále všechno pojmenovávat?

Proč si prostě neužít výsadu jen vnímat pocit, náladu, krásu?

Jsme prostě Tady. Tak hoďme za hlavu všechno, co je Tam…

…a vstupme do čarodějné dílny, kde tenhle svět kousek po kousku, můrka po můrce, bytost za
bytostí, vzniká

Tady vládne paní téhle říše, Marie Brodita. Zdvořile pokývneme hlavou a maličko se i ukloníme,
vděčni za to, že jsme se směli na chvíli odpoutat od obvyklého…

… a zažít neobvyklé.

Jsou lidé, kteří tu nakupují a koneckonců tak vlastně umožňují existenci tohoto světa. Když jsme
tu se ženou naposledy byli, okouzlila nás ta mnohost a bylo nám líto něco z ní vytrhávat. A přece
jsme nakonec neodolali a odcházeli s taškou věcí.

A kousek Maruščina broditového světa jsme si tak vzali domů. Pan Luna od té doby hlídá příběhy
v naší knihovně. A až Maruška zase otevře svůj Kabinet kuriozit, vydáme se tam znovu, protože
co asi tak může odhalit jedna návštěva…

Maruščina říše je spletitá, nádherná a jedinečná. A něco takového nelze vidět kdykoli. Návštěvu
tady si člověk musí zasloužit. Znamená to sledovat akce a čekat na chvíli, až se dveře Kabinetu
kuriozit zase otevřou anebo kontaktovat vládkyni říše a požádat o audienci – jistě se na návštěvě
dohodnete. A taky je možné využít nabídku Maruščiných kurzů – třeba na ušití vlastní Můrky.
K tomu všemu stačí sledovat stránku www.brodita.cz/ a dál už je to jen na vás. Třeba to
vyjde zrovna v den, kdy bude smažno…
Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

Napsal: Rostislav Křivánek

The post Kamenický Šenov: Výprava do říše za zrcadlem first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.

Tuhle mě oslovila mladá žena s nápadným přízvukem, evidentně cizinka, a prý: „Kudy se jde do
toho Křišťálového údolí?“ Přetěžko vysvětlit. KŘIŠŤÁLOVÉ ÚDOLÍ neboli CRYSTAL VALLEY je totiž
hodně rozsáhlé území. Začíná u Kamenického Šenova (a klidně by mohlo už v Chřibské) a
pokračuje dalších sedm desítek kilometrů vzdušnou čarou až do Harrachova. Rozum tedy dá, že
to není jedno reálné údolí, ale, podobně jako třeba Silicon Valley v Kalifornii, území propojené
fenoménem, v tomto případě sklářstvím a sklem vůbec. Najdeme tu nejvíc sklářských a
bižuterních firem na světě.

Jde o řetězec sklářských hutí, designových ateliérů, muzeí, galerií, ale třeba i sklářských škol.
Všechny samo sebou, fungují i samostatně, i když některé z nich teprve zapojením do projektu
Křišťálového údolí rozhodly se otevřít i veřejnosti. Několikrát do roka proběhne víkend, kdy se lidé
mohou podívat i tam, kam se jinak nedostanou. Třeba do soukromých ateliérů sklářských
umělců, často doslova k nim do obýváku. Vyčíhat si takový víkend je vybraná rozkoš labužníkova.
My s mou Radunkou zvládáme i šest cílů za den – a žijeme z těch zážitků pak ještě dlouho. No, a
když někdo do Křišťálového údolí zabloudí v jiném termínu, pořád mu zbývá hafo míst s jasně
deklarovanou otvírací dobou. Přijměte tedy škapulířské nahlédnutí, průlet několika
pozoruhodnými místy Křišťálového údolí. Komplexní informace včetně termínů víkendových akcí
hledejte na crystalvalley.cz, respektive www.facebook.com/visitcrystalvalley/. A
až budete na webu Crystal Valley, nezapomeňte mrknout do sekce Příběhy. Najdete tu moje
vyprávění o uzlových bodech fenoménu sklářství na severu Čech.

Začněme netradičně – tím, co v Křišťálovém údolí není (ale býti by mělo). Od té doby, co projekt
převzal Liberecký kraj, ušlo Crystal Valley úžasnou cestu a udělala se skvělá práce. Jednu
nevýhodu to ale přece jen má – hranice kraje staly se i hranicí Křišťálového údolí. A tak nejstarší
kontinuálně fungující sklárna ve střední Evropě, ta v Chřibské (1414), zůstala mimo. Nojo,
řeknete si, ale provoz sklárny byl přece v roce 2007 ukončen, samo sebou, že z ekonomických
důvodů. Tak co bychom tam asi viděli…

Jenomže ono se blýská na časy. Snahy o oživení sklářství v Chřibské se nejviditelněji projevují
pořádáním Sklářských slavností. Proslýchá se i leccos o vytvoření muzejní hutě v rekonstruované
faře u kostela sv. Jiří a třeba ani ta sklárna nezůstane úplně pustá… Tak jako tak – pominout
Chřibskou v historii sklářství na severu Čech prostě není možné. (A navíc – Chřibská je kouzelná

obec, kterou stojí za to prochodit a objevit tu třeba kaskádu vodopádů, nebo louky plné
vstavačů, úchvatnou lidovou architekturu…) Foto Ivo Šafus

Druhým chybějícím fenoménem je Šluknov, který na sklářskou mapu uvedl ojedinělý sklářský
kumštýř JAN FRYDRYCH, když se tu usadil v nádherné vile zvané art, kterou zachránil před
zánikem.

Na jeho díla natrefíte v prestižních muzejních sbírkách po celém světě, včetně třeba
Guggenheimova muzea, a kdyby vás pozvala na návštěvu některá ze světových celebrit –
kupříkladu Elton John, princ Albert Monacký nebo manželé Clintonovi, jistě by se vám taky
pochlubili díly Jana Frydrycha.

Tak – dosti o tom, co v Křišťálovém údolí není, pojďme k té spoustě úžasných míst, která tam
jsou. Není ambicí tohoto dílu Škapulíře, pokrýt vše. To by musel být opravdu hodně nadívaný.
Soustřeďme se na (některá) místa v dosahu Krásné Lípy, respektive Kamenné Horky, ještě
přesněji penzionu Bohemian Cottage. Nejblíž je Kamenický Šenov. Tady by středem našeho
zájmu logicky bylo SKLÁŘSKÉ MUZEUM, které se zaměřuje na ryté a broušené sklo od 17. století
do současnosti. Probíhá tu ale rekonstrukce a znovuotevření muzea zatím není časově
specifikováno.

Kamenický Šenov je ale i tak velmi pozoruhodné město. Určitě stojí za to zajít se podívat do
nejstarší fungující sklářské školy na světě – STŘEDNÍ UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ ŠKOLY
SKLÁŘSKÉ. Byla založena už v roce 1856 a dodnes vychovává sklářské designéry.

Uspějete tu i pokud právě není škola zapojena do některé akce Křišťálového údolí. Přístupná je
školní galerie, obchod s díly studentů a po dohodě je možné nahlédnout i do školních dílen a
ateliérů a sledovat studenty při práci.

O hodně smutnější, ale mimořádně zajímavá, je i procházka k Eliášce. Patrně nejslavnějším
zdejším sklářským podnikatelem byl totiž Eliáš Palme, který kamenickošenovské lustry proslavil
po celém světě. Když v poslední den roku 1893 zemřel, převzali firmu jeho synové, kteří Na
Skřivánku vystavěli v roce 1905 nádhernou secesní budovu továrny, které se dodnes říká Eliáška,
ale ve své době jí zdejší přezdívali i Zámek.

A přestože je už jen vrakem, je pořád čímsi úchvatná. O její záchraně se mluví už desítky let. Zub
času ale nadále chroustá cihlu po cihle.

Pořád málo? Tak se vydejte po Palmeho sklářské stezce. Začíná na kamenickošenovském
nádražíčku a prochází celým městem.

Součástí Kamenického Šenova je i Prácheň. Tady budete míjet jeden z největších turistických
magnetů Česka, legendární Varhany, přesněji Panskou skálu, spektakulární důkaz sloupcové
odlučnosti čediče. Jen o pár set metrů dál pozorný poutník dohledá dům s ateliérem, Studia
BYSTRO DESIGN.

Autorská dvojice Dagmar Pánková a Leoš Smejkal letos slaví dvacet let společné tvorby. Při
akcích Křišťálového údolí tu bývá možné vyzkoušet si Tiffany techniku, broušení skla a především
obdivovat vybraná díla. A to je, věřte, velký zážitek.

Tady, jako ostatně kdekoli jinde v Křišťálovém údolí, zůstává laikovi (a často i odborníkovi) rozum
stát nad ohromující kombinací talentu, kreativity, zkušenosti a využití technologií.

Některá díla jsou vysloveně intimní, člověku tak blízká, že odchází s potřebou být takovou krásou
obklopen a denně se jí dotýkat.

Přestože je Křišťálové údolí tak rozsáhlé a dlouhé, od skláři ke skláři to tu nebývá víc než čtvrt hodinky. Do Nového Boru z Práchně dojedete ještě dřív. Hned na kraji města, ve svahu Borského vrchu, stojí monumentální art deco vila, domov jednoho z nejvýznamnějších sklářských výtvarníků v regionu, někdejšího ředitele kamenickošenovské sklářské školy VLADIMÍRA KLEINA, jehož žáci dnes třímají prapor slávy českého uměleckého skla. On sám mezi ně ale stále patří. Přišel s ojedinělou technikou tesání kladivem a dlátem do skla.

Výsledná díla jsou pak nesmírně exkluzivní a mají mimořádný, nezvyklý účinek.

Lícová strana vyleštěná, rubová hrubá, tesaná. Výsledek ohromující. Světlo v téhle barevné rybě
zjevuje podivuhodné a omamné tvary a barvy…

Úchvatné je třeba tohle poměrně nové vejce. U téhle plastiky se vyplatí stát třeba celý den.
Každou chvíli se mění. Vladimír Klein to začal, světlo to dokončuje a metamorfuje.

Je to vlastně ohromná výsada, moci, jako úplně cizí člověk, vejít k umělci do ateliéru a povídat si
s ním o jeho příběhu, jeho tvorbě, jeho inspiraci. V případě Vladimíra Kleina je to povídání tak
přirozené, až máte po chvíli pocit, že se znáte dlouhá léta. Báječný člověk.

Na novoborském náměstí, v barokním domě s mansardovou střechou, který v roce 1804 nechal
vystavět významný novoborský obchodník se sklem sídlí SKLÁŘSKÉ MUZEUM. Dozvíte se tu o
stylovém i technologickém vývoji skla ze severu Čech, potkáte tu sklo malované, ryté, hutně
tvarované i broušené, a ještě nahlédnete do expozic historických sklářských dílen.

Vedle moderních výstavních prostor tu na vás čekají i expozice umístěné v přirozených
prostorách historického domu. Jedním si ale můžete být jisti už teď – sklu, především sklu
uměleckému, to sluší všude.

Nový Bor je město skla, to budete vnímat na každém rohu. Až přijdete do areálu NOVOTNÝ
GLASS, nebudete vědět, co dřív. Můžete se tu třeba najíst v restauraci s komfortním výhledem do
sklářské hutě.

Při debužírování a popíjení je tu možné sledovat chlapy s píšťalami, kteří vdechují sklu roztodivné
tvary přesně podle přání umělců, kteří si už dávno zvykli, že jim mohou důvěřovat, že tady se
může zrodit i to, v co nedoufali, že je možné.

Na novoborské hlavní třídě potkáte i velmi nenápadný obchůdek seskupení NATĚLO – ŠPERKY.
Tady jsou k mání skleněné šperky čtyř sklářských kumštýřek – ŠÁRKY BARTKO, KAROLÍNY
KOPŘIVOVÉ, EVY RANŠOVÉ a BOHDANY VYDROVÉ. Jsou úžasné, originální a nesmírně nápadité.
Kam to ale nosit – řeknete si možná. Malý příklad – moje žena velké šperky miluje a nosí je úplně
běžně do práce. No hele… (Tenhle je od Bohdany Vydrové.

A tenhle zase od báječné Karolíny Kopřivové – za tím jsme se dokonce vypravili k paní Kopřivové
do ateliéru. To je právě na Křišťálovém údolí skvělé – tady na vás nikdo nedělá ramena a ofuky,
tady jsou kumštýři vaším zájmem potěšeni a rádi vám představí, co dělají.

A tenhle zase od báječné Karolíny Kopřivové – za tím jsme se dokonce vypravili k paní Kopřivové
do ateliéru. To je právě na Křišťálovém údolí skvělé – tady na vás nikdo nedělá ramena a ofuky,
tady jsou kumštýři vaším zájmem potěšeni a rádi vám představí, co dělají.

A ještě jednu novoborskou krásu nesmíte minout. Skleněný dům. Ten je součástí sídla firmy
LASVIT. Jde o unikátní propojení tradičních roubených staveb, ve kterých skláři pracovali už
v baroku a současné architektury využívající materiál, o kterém celý tenhle Škapulíř je.

Jen tak na okraj, do Nového Boru je to z Krásné Lípy půl hodinka autem. A úplně stejně daleko je
to i do Kunratic u Cvikova. Tady je Pačinkovo. Míním tím, že tady sídlí firma PAČINEK GLASS
uměleckého skláře JIŘÍHO PAČINKA. Sem se můžete vydat po celý rok, prohlídky hutě, skleněné
zahrady i kostelní galerie tu probíhají pravidelně. Součástí hutě je i rozsáhlá prodejna, kde si
můžete koupit sklo v opravdu nezvyklé škále a záleží jen na tom, jaký máte vkus. Já kupříkladu
miluju Pačinkova mořská těžítka.

Přepestrá je i Skleněná zahrada obklopující huť. Ta se, navzdory neměnnosti skleněných plastik,
proměňuje měsíc od měsíce tím, jak tu se sklem spolužije příroda, slunce, mraky, déšť…

Hned v sousedství hutě stojí kostel Povýšení svatého Kříže, který byl přeměněn na galerii
Křišťálový chrám. Už jsem tu viděl několik výstav a vždycky to bylo pozoruhodné.

Sakrální prostředí vytváří skleněným artefaktům nezvyklou a velmi podmanivou platformu

Vydat se do oblasti Sloupu v Čechách a sousedního Svojkova je dobrý nápad tak jako tak. To kdo
neviděl a nezažil, nebyl v Lužických horách. Úžasná místa: skalní města i hrad, mysteriózní
Modlivý důl, rozhledna, báječná restaurace Na Stráži, zřícenina hradu, neuvěřitelné vyhlídky –
ale o tom až v některém z příštích Škapulířů. Pořád se pohybujeme do tři čtvrtě hodinky od
Krásné Lípy. Na konci Svojkova nás čeká další klenot Křišťálového údolí – Sklárna HAIDL A SYN.
Sklářství se od nepaměti odehrávalo v rodinných klanech, křehkou krásu vytvářely sklářské rody.
Dnes už to tak samozřejmé není – přimět potomky, aby zahořeli pro vášeň předků není tak
snadné. Tady to ale funguje dokonale.

Otec a syn Haidlovi se zaměřují především na repliky středověkého skla, hodně také
spolupracují s filmaři. Na sklenici jedna po druhé kanou žhoucí skleněné slzy a stávají se
typickými „výrůstky“ středověkých pohárů. K čemu byly? Možná, aby se sklenice mastnýma
rukama lépe držely a neklouzaly, možná, aby dekorativní prvky zakryly nedokonalost sklenice.
Žhoucí sklo v tekutém stavu je nepředstavitelně krásný materiál.

I tady je součástí sklárny malá prodejna. Zajdete-li sem ve všední den dopoledne, uvítají vás a
nechají sledovat svou práci. A ze sortimentu sklárny si vyberete dost snadno.

Snadno se dopravíte i do Lindavy, kde vyhledejte jednu z nejslavnějších a nejnavštěvovanějších
hutí – AJETO. Ani tady nemusíte čekat na akci Křišťálového údolí, jsou tu připraveni provést vás
po samotné huti – v pracovní době sklářů samo sebou.

V časově bohatším rozpětí pak můžete zajít do protější Sklářské krčmy…

…kde se dá vyzkoušet, zač je toho foukačský loket, trochu korálkovat, ukojit hlad i žízeň,
posedět…

… a pak se vydat do zahrady plné vody, skla, volně pobíhajících nutrií, klidu a přírodních krás.

Do půvabné vesničky Slunečná je to zas jen pár kilometrů. Jde o tak trochu utajené místo, vede
sem úzká silnice, o které můžete mít chvílemi pocit, že vás nejspíš nikam nedovede. A pak jste
najednou v kouzelném hnízdě obklopeném posledním výběžkem Českého středohoří a zvlněným
předhůřím Lužických hor. Stojí tu dům plný lásky a skla.

Sem se opravdu dostanete jen při akcích Křišťálového údolí – leda byste měli zájem eminentní a
požádali o návštěvu pozoruhodného tvůrce, který tu žije a pracuje. RICARDO HOINEFF je
Brazilec, který se, okouzlen českým sklem, usadil opravdu hodně daleko od pláže Copa Cabana
a stal se jedním z nepostradatelných v komunitě zdejších sklářů.

Ricardovy mohutné plastiky ohromují, strhávají, okouzlují.

Tak třeba tahle dračí hlava je prostě úchvatná.

To ovšem neznamená, že Ricardo nedokáže pracovat i s menšími formáty. Tady dokázal zcela
originálně zhmotnit srdce skla, které se mu v životě stalo osudným.

To ovšem neznamená, že Ricardo nedokáže pracovat i s menšími formáty. Tady dokázal zcela
originálně zhmotnit srdce skla, které se mu v životě stalo osudným.

Putování snadno dosažitelnými místy Křišťálového údolí zakončíme v Jezvé, vesnici nedaleko
Horní Police či Žandova. Pozor – to neznamená, že by v okolí nebylo sklářských pozoruhodností
víc – jen by tenhle Škapulíř byl neúnosně dlouhý. Pojďme se tedy vypravit do rodinné sklárny
manželů ZLATOHLÁVKOVÝCH, na kterou se doptáte (leckde po světě) jako na EVPAS GLASS.

Tohle je zase trochu něco jiného – užitkové sklo ve všech myslitelných podobách, neboť, jak nám
majitelé prozradili, prodávají do celého světa a co země, to jiný vkus, jiné zvyky při pití, jiná
posedlost designem.

A tak tu potkáte skoro všechno – od klasických a zděděných designů přes nové dekory až po
nečekané a zcela originální vzory.

Na akcích Křišťálového údolí tu otevírají dílny, ve kterých si návštěvníci zkoušejí kresbu na sklo,
broušení i další techniky. Pro některé je to první zkušenost se sklem, jiní uvítají možnost
prubnout něco, co je možná jednou čeká jako profese nebo poslání. Kupříkladu tahle studentka
kamenickošenovské sklářské školy… Ale tu my přece dobře známe! Tu snadno potkáte
v Bohemian Cottage, patří sem. Ema Kubicová.

Ono je tu od koho opisovat, místní mistři malíři a rytci rádi poradí, předvedou, inspirují…
Kovidový stín je pryč. Skláři už si nezoufají, už nepláčou, už se zase smějí. A ten smích se rozléhá
od Chřibské až k Harrachovu.

Pokud vás Křišťálové údolí chytne, nebudete vědět, kdy s křehkým putováním skončit. Možností
je nepřeberně – stačí si naklikat stránky www.crystalvalley.cz – a máte cílů na několik let. Třeba
skleněný žebřík ve věži libereckého muzea, nebo UNESCO perle v Poniklé, jablonecké Muzeum
skla a bižuterie, celá oblast Železného Brodu, harrachovská sklárna rodu Novosadů… Dost,
nebo zase začnu sázet další fotky. Tak šťastnou křišťálovou cestu!

Autor: Rostislav Křivánek

The post Crystal Valley – Cestou křehké krásy first appeared on Bohemian Cottage - Ubytování & Wellness & Jóga & Půjčovna & Výlety - České Švýcarsko.